(ČZ 1/2025) Po absolvování vysoké školy působila ve farnosti v Praze 4 – Krči a po mateřské dovolené byla spirituálkou Husitské teologické fakulty UK. Poté dlouhá léta vykonávala funkci ředitelky Diakonie ČCE – Střediska křesťanské pomoci v Praze, kde vytvořila i renomovaný celostátní projekt/ocenění „Pečovatelka roku”.
Souběžně s tím také administrovala faru v pražském Hloubětíně. Poté byla ustanovena farářkou v kostele sv. Mikuláše na Praze 1. Jejím manželem je věhlasný historik, profesor Jan Royt.
Vaše cesta víry a Vaše cesta s církví – jak se vlastně formovala?
Počátek mé cesty nastal v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, kde se moji rodiče v roce 1955 – jakožto smíšené manželství – vzali. Katolík se oženil s dívkou z CČS(H). Následoval můj příchod na svět v roce 1956, kdy byla ještě v porodnici U Apolináře využívána kaple pro křty novorozenců. Katolická církev doporučovala svým věřícím, vezmou-li si partnera z jiné církve, pokřtít děti bez váhání v církvi římskokatolické. Tak se tedy stalo. Mé mamince to však příliš milé nebylo. Matka a otec, oba lékaři, se mnou trávili hodně času u svých rodičů. Babičky mě často hlídaly. Svou roli hrál i náš velký dům v Praze 7 – Holešovicích, kde měly byty i mé prababičky a pradědečkové. Nebylo třeba, abych chodila do jeslí, školky, družiny. Někdo z příbuzných stále v našem domě byl a mohl mě hlídat. Nejednalo se tedy jen o chvíle krátkých návštěv u babiček. Chodily jsme společně v neděli na bohoslužby do sboru v Holešovicích, učily mě modlit se Otčenáš, večerní modlitby a vyprávěly i o cestách po Čechách. Moji prarodiče pomáhali se zakládáním našich dalších sborů, jeden z pradědečků byl i členem rady starších. Říká-li se o naší církvi někdy žertem, že byla církví „ajznboňáků“, moji oba pradědečkové – strojvůdci, jsou toho důkazem. Zvolna jsem si osvojila liturgii a po hodinách náboženství jsem ve dvanácti letech dospěla až k biřmování v našem velkém a krásném sboru v Praze 7, ležícím na rozhraní Letné a Holešovic.
A co Vás dovedlo až k rozhodnutí stát se farářkou? Stala se Vaší vysněnou profesí?
Takto položená otázka mi zní podivně. Nebyl to můj sen. Slovo sen mám spojené s něčím krásným pro potěšení, lahodným k pomlsání, ale tady jsem nic takového před sebou ve vidinách a snech neměla. Věděla jsem, že budu mít velmi nízký plat, že se ocitnu v určité izolaci a neporozumění. Když mě dělilo asi šest let od mého biřmování, jela jsem se svým tatínkem o prázdninách do Itálie. Projížděli jsme zemi od severu k jihu a zpět a přespávali jsme ve Fiatu s lůžkovou úpravou, se zásobou konzerv na tři týdny. Navštěvovali jsme nejrůznější památky a kostely. Viděla jsem během naší cesty mnoho soch a obrazů s křesťanskými náměty. A já jsem bohužel nerozuměla mnohým z příběhů, které vyjadřovaly. To mě velmi rozzlobilo. Projít biřmováním, takovou „maturitou“ křesťanů a přesto nerozumět?
Po svém návratu domů jsem okamžitě vyndala z knihovny Bibli a biblické příběhy a četla jsem při každé volné chvilce. Vtáhlo si mě to. A stalo se to v pravou chvíli, v době, kdy se studenti gymnázií rozhodují o svém dalším studiu. Začala jsem se zajímat o to, kde a za jakých podmínek se dá studovat teologie.
Na fakultě se během cesty ke kněžství dotazujeme studentů na vokaci. Vypadá to jako prostý dotaz po důvodu ke studiu. Ale je v tom trochu rozdíl. Důvod a povolání. Kdy a jak si tě Bůh zavolal a nemohl jsi říci NE? Cesta do služby nejde jen přes rozum, musí jít skrze modlitbu srdcem, rozjímáním, rozhovorem s Bohem, modlitbou. To byla ta situace povolání, kdy se zájem a zvídavost promění v „musím, protože nemohu jinak“.
Měla jste v této oblasti nějaký vzor?
Duchovním vzorem byli moji holešovičtí faráři Otakar Ungermann a Milan Salajka. Byli chytří, stateční, noblesní, ale odvahu k možnému působení v církvi mi dodala sestra farářka Jindřiška Balíková – Svobodová. Nastoupila v Holešovicích velmi mladá, krásná. V jejích bohoslužbách byla přesvědčivá víra s kultivovaným půvabem, krásným zpěvem, vlídností k členům sboru. Všichni jí milovali.
Léta jste působila jako spirituálka na Husitské teologické fakultě UK. Jak na to vzpomínáte?
Jako spirituálka jsem v 90. letech působila sedm roků. Práci se studenty jsme se věnovali ve dvou, vždy žena a muž. V mém případě jimi byli doktor Petr Tvrdek a později současný patriarcha Tomáš Butta. Zažívala jsem hezká setkávání s mladými lidmi, rozhovory plné nadějných, upřímných a čistých ideálů. Konec konců doba devadesátých let byla pro mnohé na-plněna radostnými nadějemi a kreativitou. Ta vstoupila i na naši fakultu, jejíž atmosféra se po sametové revoluci velmi proměnila. Pod vedením děkana profesora Zdeňka Kučery byly otevřeny nové obory. Například religionistika, judaistika. Využila jsem tehdy možnost absolvovat postgraduální vzdělávání, které fakulta pro faráře nabízela, v oboru speciální pedagogika a psychosociální vědy. Při postgraduálním studiu se nám rozšířila a aktualizovala témata pomáhajících profesí a díky přednášejícím se také rozšířila komunikace s odborníky z dalších oborů těchto blízkých profesí.
Nechybí Vám nyní ten kontakt s mladou generací?
Kontakt s mladými mi nechybí. Kostel na Staroměstském náměstí si studenti rádi vybírají pro své praxe. Do povinností spirituála patřilo jednou za týden sloužit se studenty takzvané studentské bohoslužby. První část liturgie a kázání sloužívají studenti, druhou polovinu kněz – spirituál. Příprava na bohoslužbu neznamená jen naučit se zpívat liturgii a správně napsat a přednést kázání. Student se musí ztotožnit se smyslem liturgické řeči, dobře pochopit a osvojit si záměr bohoslužby.
Soukromá víra se stává zveřejňovaným svědectvím. To je ten krok, který je důležitý, který se nedá jednoduše naučit. Krok osobního přerodu, do kterého může vstupovat doprovázením a radou spirituál. Přicházejí-li studenti na praxi do kostela sv. Mikuláše, mohu s nimi hovořit o jejich přípravě na bohoslužby. Velmi ráda se s nimi vracím k této části studijního období, dozrávání. Není to papouškování naučených textů před examinátorem, je to opět dialog: Co Bůh? Co já, člověk?
Výrazné jméno máte i v pomáhajících profesích. Byla jste dlouho ředitelkou Diakonie Česko-bratrské církve evangelické – střediska křesťanské pomoci v Praze. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Byla jsem dvaadvacet let ředitelkou a před tím jsem v průběhu asi dvou let působila jako dobrovolnice na Lince důvěry SOS centra. To byla doba, kdy mohl v sociálních službách pracovat absolvent studia pomáhajících profesí po výcviku v krizové intervenci. Přihlásila jsem se do sebezkušenostního výcviku klinické psycholožky a vysokoškolské pedagožky PhDr. Bohumily Baštecké pro pracovníky na Lince důvěry. Tam se mi otevřel docela jiný nový obdivuhodný svět. Byl to velký kontrast. Po přednáškách a rozhovorech o ideálech a nadějích na akademické půdě se mně otevřela sféra velmi poctivé, vynalézavé, obětavé pomoci konkrétním lidem ve svízelných situacích. Velmi jsem si vážila toho, že jsem mohla být po roce 1989 ředitelkou prvního pracoviště, obnovené Diakonie ČCE.
V náboženské obci Praha 1, kde nyní jako farářka působíte, probíhá asi nejvíce společenských akcí v ČR. Jaký je pro Vás rozdíl být farářkou zde a třeba na předchozím pracovišti v Hloubětíně?
Je to obec podobná té, ve které jsem vyrůstala v Praze 7. To bylo také místo, kde se stále něco dělo, přicházelo mnoho lidí. Abych uvedla věci na pravou míru, je třeba říci, že jsem působila v Hloubětíně jen jako „doplňková služba“. Sloužila tam především kolegyně jáhenka Marie Babická, která se starala o všechny všednodenní i sváteční, praktické i vztahové záležitosti. A mojí povinností bylo sloužit svátosti, které nemohla ona vykonávat dříve, než dostudovala a přijala kněžské svěcení. Současně jsem se věnovala i diakonii, takže jsem nemohla působit na faře častěji, než jen o víkendech. Hloubětín, co se prostoru týče, mi připomínal provizorium velmi podobné mé první farnosti v Praze 4 – Krči, kde jsem působila šest let. V dočasném útočišti v přízemním provizorním přístavku k vilce, na adrese Antala Staška 42, se scházelo „zdatné“ společenství, vychované sestrou farářkou Alenou Kaňákovou, které umělo nést přesvědčivě a statečně křesťanství ve zlých časech.
V kostele svatého Mikuláše se koná mnoho svateb, protože to je chrám, kde se kdysi potkaly peníze s geniem architektury a spiritualitou benediktinů. Díky dostatku finančních prostředků, spiritualitě a geniálnímu architektovi mohl vzniknout skvělý čistě sakrální prostor na významném místě, o němž se dá říci, že odpovídá slovu Lukáše 19,40: „Nebudou-li tito volat, bude volat kamení (o Boží slávě).“
Opět jsem v prostředí, které by bylo vskutku prázdné a doslova duté, kdyby jeho podstatu netvořili modlitebníci, kdyby chyběla zbožnost, statečné následování a nesení víry. To už není provizorium, ale dům nedělního a svátostného spočinutí, sloužící významným životním situacím, které se odehrají třeba jen jednou v životě. A je pro mne potěšením, že se tak stalo i v mé vlastní rodině. Svátost manželství sem přišla uzavřít v roce 1929 moje babička, v roce 1955 moje maminka, a v roce 1984 i já.
Co byste popřála čtenářům Českého zápasu?
Čtenářům přeji, aby ČZ přispíval ke vzájemnosti, propojoval náboženské obce, aby v něm nacházeli články informativní i zábavné, z teologie i ze života obcí. Články poučné i odlehčené a kratičké jsou také důležité.
Celé redakci bych chtěla popřát dostatek živých podnětů z církve a ekumeny.
Děkuji za rozhovor Ondřej Syrový
Foto: TV Noe
Český zápas 1/2025 z 5. 1. 2025
