"Vždy jsem byl přesvědčen o Božím řízení,“ říkal mi v rozhovoru na začátku roku 2006 Ladislav Kopecký, farář Církve československé husitské.
A jeho syn Ivan, předseda rady starších ve Žďáru nad Sázavou, zas nedávno povídal: „Narodil se na svátek Mistra Jana Husa a zemřel na Boží Hod velikonoční, v den zmrtvýchvstání. Může to být náhoda?“ Tak jaký byl život pod Božím vedením vymezený onou dvojicí nevšedních dat a letopočty 1923 a 2007? Jak nakládal s hřivnami, jimiž byl nadán? On, kněz, překladatel, muzikant (hrál na violoncello v kvartetu i v jihlavském divadelním orchestru), citlivý člověk se smyslem pro laskavý humor. Ladislav Kopecký, anebo taky otec Kopec, jak mu někteří s úsměvem přezdívali.
Vlídný úsměv, který i k němu patřil, zdědil po tatínkovi téhož jména. Maminka Josefa vypadá na starých fotografiích přísně, ale také elegantně, třeba na té, kde jsou všichni tři zachyceni v sokolském stejnokroji u příležitosti sletu v roce 1938. Na rodiče vzpomínal s láskou a úctou, na čestném místě zlínské fary měl zavěšenu mosaznou tabulku s nápisem LADISLAV KOPECKÝ, která po dlouhá desetiletí označovala dveře jejich bytu v brněnském Králově Poli. Tam Ladislav přišel na svět v památný Husův den, 6. července 1923. Vyrůstal v masarykovsky demokratické rodině, tatínek byl soudní úředník a sokol, který se hlásil k národně socialistické straně a koncem 20. let našel též cestu do církve československé (CČS). Nebylo to přihlášení formální, Ladislav Kopecký starší byl v náboženské obci aktivní a když odešel do důchodu, stal se prvním (a velice pečlivým) archivářem brněnské diecéze, v 60. letech pak místopředsedou diecézní rady.
Pečlivost byla vlastní i synovi, který ji osvědčil již brzy při studiu na státním reformním reálném gymnáziu v Králově Poli (1934–1938) a následně na obchodní akademii, kterou v Mýtní ulici zřizovala brněnská Obchodní a živnostenská komora. Zde maturoval na jaře 1942, v čase vrcholící krvavé odvety nacistických okupantů za atentát na Reinharda Heydricha. O dalším studiu pochopitelně nemohla být řeč, Ladislav byl rád, že získal aspoň na rok místo korespondenta u renomovaného projektanta a architekta, profesora Adolfa Liebschera. V roce 1943 už musel nastoupit k protektorátní požární policii. Jako hasič prožil v řadách protiletecké ochrany dvě léta, jejichž náročnost a nebezpečí narůstalo při devastujících spojeneckých náletech na Brno v posledním válečném roce.
Ladislav Kopecký (uprostřed) s maminkou a tatínkem jako účastníci sokolského sletu, 1938. Foto: ÚAM CČSH
Na jaře 1945 se vrátil k úřednické práci, ke které ho tatínek od jinošských let vedl. Nastoupil do Spořitelny města Brna, kde s výjimkou dvouleté vojenské služby (1945–1947) setrval do roku 1950, pak rok pracoval u Okresní spořitelny a záložny v Blansku. Ale srdce ho táhlo jinam. V církevním prostředí byl šťastný od dětství, živě vzpomínal na návštěvy bohoslužeb ještě ve velkém koncertním sále Besedního domu na jaře a v létě 1929, kdy rodiče uvažovali o přestupu z katolické do československé církve, protože chtěli, aby byl šestiletý Ladislav vyučován československému náboženství. „Sedával jsem na galerii a viděl přes sál otevřenými dveřmi, jak si farář oblékal talár. Velice se mi to líbilo a přál jsem si, kdybych tak jednou i já mohl oblékat ten talár… Doma se jednou stalo, že jsem si vzal to, čemu my Moraváci říkáme štokrle, postavil se za ně a začal zpívat liturgii. Maminka mě napomenula, že se to nemá.“ Ve svůj první školní den 1. září 1929 byl skutečně přihlášen do CČS a na konci toho měsíce, 29. září, se zúčastnil slavnostního otevření Husova sboru v Botanické ulici. „Pamatuji si sice mlhavě, ale přece, kolik tam bylo lidí,“ vybavoval si ještě po více než tři čtvrtě století. Pak byl do maturity aktivní v Jednotě mládeže náboženské obce v Králově Poli, kam se s rodiči přestěhoval v roce 1932. Jenže po válce to vypadalo jinak. Oženil se a když se manželům v létě 1949 narodil syn, zdálo se, že je mladému otci souzena dráha bankovního úředníka a jeden nesplněný dětský sen. Tak alespoň od ledna 1949 učil v nedělní škole, v roce 1950 jako její vedoucí (v Králově Poli i v Blansku); a ve volných chvílích s mladým agilním farářem Adolfem Mádrem, svým vrstevníkem, přece jen hovoříval o touze nastoupit místo učitele náboženství v jeho Židenicích. A tehdy přišla zpráva, že církev otevírá kazatelský kurz, jehož absolventi by mohli nastoupit na pomocná místa v duchovní správě. „Bylo to zvláštní Boží řízení,“ hodnotil po letech naději, která mu tehdy svitla.
Nebylo snadné skloubit rodinné a pracovní povinnosti se studijními nároky, jež mimo jiné obnášely letní přednášky fakultních vyučujících v Nové Vsi nad Nisou. Ale „vážný zájem o práci v církvi“ rozhodl, a když v létě 1950 prošel „s prospěchem velmi dobrým“ prvními kazatelskými zkouškami, byl nástup do vytoužené služby blízko. Blanenská spořitelna se spolehlivého úředníka nechtěla vzdát snadno, k jeho uvolnění svolila až intervencí Bedřicha Spáčila, sekčního šéfa ministerstva financí a důležitého laického činitele církve. Pak už nadešlo Velikonoční pondělí 26. března 1951, v němž byl Ladislav Kopecký v Husově sboru v Králově Poli ordinován prvním brněnským biskupem Václavem Janotou ke službě kazatele. Ten „opravdu pro dílo církve zanícený, jeden nejen z povolaných, ale též vyvolených pro stav duchovní“, jak jej v doporučení charakterizoval blanenský farář Vladimír Černý.
Kazatel Ladislav Kopecký, po roce 1951. Foto: ÚAM CČSH
První místo nastoupil v květnu 1951 v Husově sboru v Botanické, a sotva tam nasbíral pod vedením faráře Karla Pudicha základní praktické zkušenosti, byl v září toho roku přemístěn do právě založené náboženské obce v Břeclavi. I když byl podřízen břeclavskému faráři, šlo vlastně o samostatné duchovenské místo, protože dostal v rámci farnosti na starost správu Mikulovska, v Mikulově také s rodinou bydlel. „Mikulov bylo německé město a ze začátku to nebylo jednoduché, na bohoslužby nás do studeného helvetského kostela chodilo tak šest, sedm,“ vzpomínal později. A taky na Dolní Dunajovice, kam jezdíval na kole učit děti. „Ptal jsem se tam jednoho tatínka na vyučování jeho synů. Odpověděl mi, že mladšího do náboženství přihlásí, ale staršího ne, ten už má přece rozum.“ To byla příhoda, o které ještě ve stáří hovořil se zvláštní bolestí.
V nelehké škole pohraničí však obstál a mohl se posunout dál. Už v létě 1952 měl přejít do Světlé nad Sázavou, jiné nově formované obce bez duchovního, v Mikulově však zůstal ještě rok, než byl v květnu 1953 přeložen do Ivanovic na Hané. Ve venkovském maloměstě sice narážel na odtažitý postoj katolické většiny („stalo se mi třeba, že jsem chtěl na náměstí pomoci nějaké paní s taškou, ale odmítla mě, věděla, kdo jsem“), zároveň však získal víc času k pokračujícímu studiu, které po náročných zkouškách dovršil v roce 1956; 28. října toho roku tak v ivanovickém Husově sboru přijal z rukou biskupa Janoty a spolusvětitelů svátost kněžského svěcení.
Jako farář zůstal v Ivanovicích ještě pět let, pak sloužil na farách ve Vyškově (1961–1965) a v Jihlavě (1965–1973). Zde navázal na aktivní práci svých předchůdců (hlavně Jaroslava Vyskočila a Františka Nygrýna), a také tu – ve větším městě – lépe rozvinul ekumenickou spolupráci, která předtím na Hané nebyla ještě možná. Zejména po srpnové okupaci 1968 mívala ohlas společná shromáždění s katolíky a pravoslavnými v kostele sv. Jakuba; husitský kněz Ladislav Kopecký zvěstoval z jeho kazatelny naději všem. V Jihlavě sloužil do roku 1973, pak se (po roční epizodě v Třešti) přesunul v létě 1974 do tehdejšího Gottwaldova, který se stal jeho dlouholetým, a také posledním, působištěm.
Byl sem vyslán jako zkušený duchovní, aby nahradil zesnulého Ferdinanda Valíka, od roku 1935 prvního a dosud jediného zlínského faráře, který náboženské obci za téměř čtyřicet let pastýřské služby vtiskl specifický ráz. S nesnadnou výzvou si Ladislav Kopecký poradil s vlídnou laskavostí přátelské povahy, jíž byl obdařen. A to jak ke svým farníkům, tak v ekumeně, jejíž nekatolická část byla ve městě ovlivněna společným užíváním jediného kostela. Ten kromě „domácích“ evangelíků sloužil též husitům (od roku 1947), adventistům, baptistům a Církvi bratrské. S evangelickým farářem Miloslavem Hájkem si Ladislav Kopecký brzy porozuměl, byli vrstevníky původem z jednoho města a spojoval je také biblický a překladatelský zájem. Když byl Miloslav Hájek v roce 1977 zvolen synodním seniorem a jeho církev hledala pro Zlín nového duchovního, nezřídka na evangelickou kazatelnu vystoupal husitský farář: „Takže jsem po naší ranní liturgii přešel z malého sálu kostela do velkého a posloužil bohoslužbou.“ Duchovenská práce v normalizačním Gottwaldově s sebou jistě nesla i mnohá úskalí. Jedním z nich byl zákaz církevních obřadů v krematoriu otevřeném v roce 1978. Farář Kopecký o tom s okresním církevním tajemníkem jednal bez úspěchu. „On mi na to řekl velice chytře: Můžete tam jít, já vám nebráním, ale budete sedět v civilu mezi ostatními. Neboli že tam nesmím. A nesměl jsem až do roku 1989.“
Pak už bylo ledacos jinak. Do svobodných poměrů, které zažil jen nakrátko v dětství a jinošství, se jako takřka sedmdesátník vpravil samozřejmě. Po zlínských školách uskutečnil desítky přednášek o Bibli, ustavil duchovní péči v domovech důchodců, zapojil se do činnosti místního Rotary klubu, jehož sponzorská pomoc pomohla v roce 1996 ke koupi malého půldomku, který od té doby slouží zlínské obci jako fara. Spolupracoval s místním tiskem a kulturními institucemi, připravoval programy v Akademii J. A. Komenského, stal se respektovaným nestorem ekumeny krajského města.
Při tom všem zužitkoval jak svou lidskou a duchovenskou zkušenost, tak teologické vědomosti a překladatelský talent. Esperantu se od mládí nevěnoval jen ze soukromé záliby, byl činný v Křesťanské esperantské mezinárodní lize, na jejíž konferenci ve švédském Nyköpingu v roce 1967 kázal. A trvale jej provázela i němčina, do níž se ponořil především v souvislosti s dílem švýcarského teologa Waltera Lüthiho, jež četl v prvních českých poválečných překladech (Na Boží stavbě. Nehemiáš a jeho úsilí o obnovení města, 1948), ale až on sám „Lüthiho pro české čtenáře doslova objevil“, jak se v roce 1991 vyjádřil starozákoník Vladimír Kubáč. Stalo se tak překladem trojice sbírek biblických úvah a kázání, jež vyšla na přelomu 80. – 90. let (Adam, 1987; Abraham, 1990; Jákob, 1992). Jejich cesta ke čtenáři byla trnitá. Ladislav Kopecký se k původním švýcarským vydáním dostal koncem 60. let, práci na Adamovi dokončil v roce 1982. Když se jako strojopisný samizdat („půjde přibližně o 50 výtisků“) dobře šířil mezi duchovními brněnské diecéze, nabídl jej k vydání ústředí církve. „Předem prohlašuji, že za svoji práci nežádám odměnu, jde mi jen o to, aby překlad posloužil co největšímu počtu zájemců,“ ujišťoval tehdy v dopise patriarchu Miroslava Nováka. Složitá jednání se státním Ústředním církevním nakladatelstvím spojená s „vydavatelskými těžkostmi a řadou překážek“ vydání o několik let odsunula, ale nezhatila. Pečlivý překladatel špatně nesl šlendrián dobové vydavatelské praxe, s odstupem času však převážil zisk ze zpřístupnění pronikavých úvah kazatele, o kterém Friedrich Dürrenmatt v novele Soudce a jeho kat napsal: „Konečně se otevřely portály Münsteru. Proud lidí byl mocný, kázání měl Lüthi.“ A nelze ani pominout grafickou úpravu trojice knížek s dynamickými ilustracemi Miroslava Rady. Ladislav Kopecký se s ním seznámil, když v 70. letech realizoval úpravy interiéru evangelického kostela ve Zlíně, a požádal jej mimo jiné o návrh části liturgické soupravy pro svou náboženskou obec. Svícen a váza z jasanového a ořechového dřeva byly pak poprvé užity o velikonočních bohoslužbách v roce 1981.
Že na přelomu osmdesátých a devadesátých let literární úsilí bratra faráře Kopeckého kulminovalo, dokládá i jeho převod Komenského spisu Praxis pietatis do současné češtiny, který připravil k 400. výročí velkého učitele a biskupa Jednoty bratrské (1992). „Chci vyznat, že Praxis pietatis mi bylo od mého mládí po Písmu svatém knihou nejmilejší. To proto, že čerpá z moudrosti a svědectví biblického poselství,“ pravil v poznámce ke knižnímu vydání. Té moudrosti a svědectví se Ladislav Kopecký sám držel do posledních chvil. A přidával k nim kázeň, nejen v církevní práci tolik potřebnou: „Vždy jsem měl pevné přesvědčení, že biskup je nástroj v rukou Božích a že kam mě pošle, tam to bude dobře.“ Až v posledním půlroce, to mu bylo již 83 let, mu ve Zlíně vypomáhal mladý administrátor Lubomír Pliska z Kvasic.
Své poslední bohoslužby sloužil na Smrtnou neděli 25. března 2007. Na Zelený čtvrtek vpodvečer si po pádu na faře zlomil krček stehenní kosti. Zesnul klidně o tři dny později.
Narozen na svátek Mistra Jana Husa, po třiatřiceti letech služby ve Zlíně prožil poslední dny mezi Zeleným čtvrtkem a slavným dnem Vzkříšení Páně…
A tak věřím, že se ty poslední dny Božím řízením proměnily v radost věčnosti, jejíž střípky ve svém dlouhém a plodném životě rozdával.
Marcel Sladkowski
Rodinný kalendář Blahoslav, 2023
