Ekologickými motivy jsou míněny některé modlitební formulace v Liturgii podle Karla Farského, které se vztahují k vesmíru, zemi a přírodě jako Božímu stvoření, k životu člověka v prostředí přírody a obživě, kterou poskytuje. Tyto důrazy jsou zřejmé jak v počáteční verzi Farského liturgie, tak i v dalších jejích úpravách a vydáních. Právě tento rozměr naší křesťanské víry, vztahující se k přírodě a životnímu prostředí, získává v současnosti svoji novou naléhavou aktuálnost.
Jednou z liturgických modliteb, kde se výslovně vyskytuje vztažnost člověka k přírodnímu prostředí, je modlitba společného doznání hříchu a vin. Zde zaznívá výpověď: „s tebou máme spolupracovat na tvém díle, Tvůrce všemocný…my však rušíme zdar tvého tvoření…“. Bůh je v této modlitbě oslovován jako „Tvůrce všemocný.“ V jiné modlitbě ve Farského Liturgii z roku 1924 je užita formulace: „…sám tvůrčím zákonem své vůle vesmír vytváříš…“. Bůh jako Tvůrce všeho dal svůj řád vesmíru, v němž žijeme, i přírodě, s níž jsme spjati a jejíž jsme součástí. Člověk či lidstvo má žít v souladu s tímto Božím řádem života, ale my jej svým sobeckým a ziskuchtivým počínáním narušujeme a přírodu pustošíme. Člověk není středem světa, ale je odpovědný Bohu svému Stvořiteli. Na pozadí této modlitby je dávná starověká náboženská představa o narušení řádu kosmu, upadajícího tak do chaosu, a touha po nastolení harmonie a pokoje ve stvoření, jak o tom pojednává Robert Murray v knize Teologie stvoření (Reflexe o ekologii). Podle Karla Farského se má člověk porušující řád života, navrátit k Bohu, sjednotit se s ním a podílet se jako aktivní spolučinitel a jeho spolupracovník svojí prací a aktivitou na záměrech a dobrém díle Boha Stvořitele.
Důležitá souvislost Farského liturgie s ekologickou tématikou v návaznosti na křesťanskou tradici je již v samotném slavení svátosti večeře Páně. Neboť večeře Páně je vázána na chléb a víno, které jsou darem Božího stvoření i výsledkem lidské práce. Jsou „ušlechtilé dary země a naše dílo“. Boží stvořitelské dílo v přírodě předchází naši lidskou činnost a práci. V modlitbě Farského Liturgie z roku 1924 je před zpřítomněním vyslovováno díky za to, že nás Bůh „každodenně živí“. Zde může být viděna souvislost s židovským žehnáním a modlitbami při jídle s děkováním za Hospodinovu starostlivost o své stvoření. V jedné z takových modliteb zaznívá: „On živí vše, stará se o vše, všemu prokazuje dobro a připravuje stravu pro všechna svá stvoření, která stvořil“ (srov. Ž 136,25; Ž 145,15). V darech chleba a vína užívaných při svátosti večeři Páně je symbolicky zahrnut vesmír a příroda. Chléb a víno v kalichu nám připomínají naši závislost na Bohu, projevující se v naší potřebě každodenního jídla a pití. Chléb a nápoj jsou současně vybídnutím k rozdělení se a sdílení se s druhými (1 K 10,17; L 22,17). Ve Farského Liturgii z roku 1924 v přímluvných modlitbách vztahujících se ke svátosti večeře Páně, jsou proto zahrnuti ti, kteří trpí hladem a bídou, a je zde obsažen závazek k ochotě rozdělit se s potřebnými.
V obzoru našich liturgických modliteb a přímluv je „celé stvoření“. Předkládáme Bohu své přímluvy za církev Kristovu, za všechny lidí, za náš svět, ale také za „celé stvoření“. Výrazem „stvoření“ nejsou míněni jen lidé, ale i zvířata, rostliny a celé životní prostředí. V Liturgii podle Karla Farského v modlitbě zařazené před modlitbu Otče náš, zaznívá zřetelně ohlas 8. kapitoly listu Římanům apoštola Pavla. Tento biblický oddíl je široce pojatým výhledem křesťanské naděje. Takový výhled se vztahuje k celému stvoření či tvorstvu, které prochází ve své křehkosti a smrtelnosti nářkem a utrpením, ale bude na něm zjevena Boží sláva. „Posiluj v nás víru ve tvá zaslíbení a obnovuj naději, že všechno stvoření bude vysvobozeno z otroctví hříchu a zániku ke svobodě a slávě tvých dětí“. V utrpení a bolestech přírody je přítomen Bůh, jak to vyslovuje Jürgen Moltmann v knize Bůh ve stvoření. Duch svatý, který je dán křesťanům (Ř 8,23), vede k solidaritě a hlubokému soucitu s celým stvořením. Tato modlitba s ohlasem 8. kapitoly Pavlova listu Římanům je vyjádřením eschatologického výhledu víry a nadějeplné touhy po svobodě a životě obnoveného celého stvoření v Božím království slávy.
Podíváme-li se do dalších bohoslužebných knih naší církve, tak nacházíme ekologické či přírodní motivy i tam. V přímluvných modlitbách v tzv. Malém misálu z roku 1992 se s nimi setkáváme v průběhu celého církevního roku. Jsou zde například prosby: „Žehnej zemi, kterou jsi stvořil, aby poskytovala všemu lidstvu obživu. Dej, ať svůj chléb dobýváme poctivě a aby nás dostatek či hojnost nečinily lhostejnými k potřebám a starostem druhých“. Modlitby za dary přírody jsou propojeny s prosbami o sociální spravedlnost a se zajištěním obživy pro všechny lidi. Nacházíme zde i prosby o ochranu před ničivými živly, které mění krajinu k nepoznání a činí ze země místo utrpení a bolesti. „Bože, chraň zemi před rozpoutanými živly, před bouřemi, požáry, záplavami a zemětřesením, před hladomory a epidemiemi, před zhoubným zářením a před pustošením přírody.“
Zvláštní příležitostí, kdy si uvědomujeme veliké a nesamozřejmé Boží obdarování skrze přírodu, je slavnost poděkování za úrodu (Gn 8,22; Sk 14,17). S poděkováním za sklizeň se setkáváme v mnoha náboženstvích. Poděkování za úrodu jako zvláštní nedělní slavnost se vyskytuje v liturgickém kalendáři naší církve a má v něm své stálé místo. Každá bohoslužba je však spojena s poděkováním za Boží stvoření a za údiv budící dary přírody, které si máme vážit a společně o ni pečovat.
