Z Nového zákona poznáváme, jaký je Ježíš vlídný a laskavý ve svém vztahu k lidem. Ale jaký je Ježíšův vztah k přírodě a tvorům, kteří v ní žijí? Má Ježíš na své cestě záchrany a vykoupení člověka také na zřeteli přírodu a Boží tvory?
Z určitých náznaků Ježíšova příběhu v Novém zákoně a myšlenek z jeho učení se můžeme pokusit hledat na tuto otázku odpověď. Ačkoliv Ježíš vyrůstal ve městě Nazaretu, měl jistě blízko k přírodě, k zemědělskému způsobu obživy, rybolovu a vinařství.
Je to patrné z jeho podobenství, ve kterých se bohatě vyskytují různé rostliny, stromy i zvířata domácí i divoká. Ježíš měl na zřeteli celou zemi, jak to dokládá jeho modlitba Otče náš, kde zaznívá prosba „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,10). Celý svět je Bohem milován a Ježíš pro něj přišel, aby jej zachránil (J 3,16). V Novém zákoně je označován jako „prvorozený všeho stvoření“ (Ko 1,15). S Ježíšem přichází mesiášský věk, který je zaslibován ve Starém zákoně, například v proroctví Izajáše, kdy pokoj, smíření a harmonie zavládne i mezi znepřátelenými zvířaty (Iz 11,6; Iz 65,25). Podle některých biblických vykladačů se toto proroctví naplňuje již za jeho pozemského života, kdy pobýval po svém křtu určitý čas na poušti mezi dravou zvěří (Mk 1,13).
V Ježíšově kázání na hoře se vyskytují výroky, kterými Ježíš obrací náš zrak k přírodě, konkrétně soustřeďuje naši pozornost na ptáky (Mt 6,26) a na polní lilie (Mt 6,28-30). Vždyť Bůh Otec se stará o zvířata a rostliny, aniž by konaly práci, s jakou se snaží lidé ustaraně zabezpečit svůj život. Poukaz na přírodu a její tvory nacházíme u starozákonních proroků (Jr 8,7) a v mudroslovné literatuře (Jb 12,7-10; Př 6,6). Člověk si může někdy vzít příklad i z tvorů a přírody, která je pozoruhodným Božím dílem. Zde nás Ježíš při pohledu na drobné létající ptáky a květiny vybízí k větší důvěře.
Jiný Ježíšův výrok pronesený v kázání na hoře, kde se o přírodě hovoří, je zaznamenaný v 5. kapitole Matoušova evangelia. Ježíš zde říká, že Bůh dává svítit slunci na dobré i zlé a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 5,45). Může to znít jako provokativní tvrzení, které vyvolává otázky, zda je Bůh opravdu spravedlivý a zda není lhostejný k dobru a zlu. To, co však zde chce Ježíš především sdělit, je, že dary přírody jsou pro všechny a Boží láska se projevuje vůči všem (Ž 145,9). Boží dobrota se projevuje vůči všem bez rozdílu, ať jsou dobrými nebo špatnými. Kdo z nás však může tvrdit, že je tím dobrým a ti druzí jsou špatní? Ježíš v pohledu na přírodu ukazuje, že Bůh Stvořitel – jeho i náš Otec – je živitelem svého stvoření.
Ježíš vnímá v přírodě Boží blízkost, přítomnost a působení projevující se v zázraku růstu (Mk 4,27) i v promyšlené vzájemnosti stvoření, kdy vyrostlé stromy poskytují domov jiným tvorům (Mk 4,32). Proto se Ježíš dívá na přírodu radostně a má radost z jejích mnohých požehnaných darů. Zná sice obě stránky přírody – dobrou i zlou, ale dává přednost té dobré. Dokáže se také z jejích darů – včetně vína – s druhými srdečně a vděčně radovat. V tom spočívá jeho odlišnost od asketicky zaměřeného Jana Křtitele (Mt 11,18-19; L 7,33-34).
Nejen chrám (L 2,49), ale právě příroda byla pro Ježíše místem rozhovoru se svým nebeským Otcem. Ze svědectví Nového zákona Ježíš vyhledával opuštěné místo bez lidí, aby se tam modlil (Mt 14,13; Mk 1,35; L 4,42; L 5,16). Vedl modlitební rozhovor s Otcem na hoře (L 9,28) i v zahradě pod olivovými stromy (Mt 26,36).
Naznačme ještě Ježíšův vztah ke zvířatům. Z jeho podobenství o ztracené ovci je zřejmý jeho laskavý a citlivý přístup ke zvířeti (L 15,3-6). Když vjížděl do Jeruzaléma, tak neoddělil matku od oslátka (Mt 21,7; srov. Dt 22,6). Razantně může naopak působit jeho jednání v jeruzalémském chrámu, kdy vyhnal zvířata i s prodejci (J 2,14-15). Na zvířata použil dokonce důtky z provázků. Ale tímto „vyhnáním“ zvířat předznamenal konec zvířecích obětí, které byly spojeny se starozákonní židovskou bohoslužbou. V křesťanské bohoslužbě již nejsou oběti zvířat přinášeny, ale předkládají se na stůl plody země z obilí a vinné révy, kterými je znázorňována Ježíšova jedinečná oběť a jeho dávající se láska, do níž je zahrnut každý jednotlivý člověk, ale i celá země a celé stvoření.
