Talár, respektive bohoslužebný či obřadní oděv, souvisí s bohoslužbou církve. Proto je o něm od počátku Církve československé husitské pojednáváno v bohoslužebném řádu. Bohoslužba je prostoupena znameními a symboly, a ty jsou výzvou i úkolem pro teologickou reflexi.
Bohoslužebný oděv vykazuje ve spojitosti s bohoslužbou symbolický význam. O bohatosti symbolického významu bohoslužebných oděvů svědčí zřetelně pravoslavná liturgie.
V Církvi římskokatolické mají oděvy dvojí zdůvodnění, jak je to vysloveno ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu. Jednak je oděvem a insigniemi viditelně vyjádřeno rozlišení liturgických služeb, včetně hierarchického odstupňování. Druhým důvodem je krása a vznešenost bohoslužby vyjadřovaná barevností. Tato zdůvodnění jsou pro Církev římskokatolickou odpovídající hierarchickému pojetí mše a bohoslužbě slávy. Uvádím je proto, aby bylo zřejmé, že oděvy mají úzkou vztažnost k bohoslužbě.
Bohoslužba ve svém celku je nejen praktickou, ale i teologickou záležitostí. Bohoslužebný řád naší církve není chápán jako přísně právní, ale jako „teologická směrnice“, jež má být vždy znovu vykládána z víry a pro víru (Usnesení VI. řádného sněmu, s. 88-89). Proto i zdánlivě okrajové téma jako oděv je jako součást bohoslužby církve nejen praktickou, ale i záležitostí teologickou, věroučnou a ekleziologickou.
Chápu bohoslužebný a duchovenský oděv i tak, že souvisí s identitou církve a její reprezentací.
Oděv jako vnější projev souvisí s určitou typologií církve a jejím teologickým sebe pochopením. To platí o církvích orientálních, pravoslavných, římskokatolické i protestantských. I civilní oděv při bohoslužbě u některých protestantských směrů je také teologickou výpovědí.
K této identifikační funkci náleží i oděv jako znamení zasvěceného života. Zvláštní oděv dokládá, k jakému řádu řeholník či řeholnice náleží. Jiné oděvy mají františkáni, jiné dominikáni a další. Identifikační funkce oděvů a znaků jednotlivých řádů a kongregací je zřejmá.
V CČSH je důležitý zvláštní oděv pro vykonávání, respektive vedení bohoslužby a obřadů. Tento oděv má liturgickou funkčnost. O liturgických oděvech se nemusí nutně hovořit ve věroučných textech církve. Jestliže se o nich hovoří v bohoslužebném řádu, tak to není jen záležitost praktická, ale teologická. Do obzoru myšlení víry náleží vše, včetně oděvu.
V pastoračně-věroučném dokumentu Služby v církvi z VIII. sněmu se hovoří o duchovenském a kazatelském taláru. Užívání bohoslužebného oděvu se vyhrazuje duchovním a kazatelům. Naproti tomu pastorační pracovníci jej neužívají, jak je výslovně uvedeno. Z toho je zřejmé, že se zvláštní oděv vztahuje k bohoslužbě. Kladným prvkem je prostota husitského duchovenského taláru. Symbol kalicha je symbolem utrakvismu a reformace. Symbol kalicha na bohoslužebném oděvu je možné chápat i jako znamení krve Beránka.
Pokud je alba původně křestním rouchem, tak by ji měli dostávat při křtu a užívat všichni pokřtění. Jedná se původně o antické roucho. Co je na něm současného? V naší církvi není věroučně chápán a teologicky vyjádřen rozdíl mezi kněžími a laiky jako v Církvi římskokatolické, proto není nutné zdůrazňovat zvláštním oděvem všeobecné kněžství. Bohoslužebný oděv je možné chápat tak, že je svěřen církví duchovnímu nebo kazateli, jako je mu svěřena péče o bohoslužbu v jejím celku. Nevystupuje za sebe, ale za konkrétní církev, kterou reprezentuje.
Církev může ve svých řádech měnit mnohé, ale musí to být zdůvodněno a vysvětleno. Důvody psychologické či ryze praktické nejsou zcela dostačující. Bohoslužebný oděv má přímý vztah k bohoslužbě, a je tudíž záležitostí nejen praktickou, ale i teologickou.
