Z referátu na synodě duchovních a kazatelů pražské diecéze CČSH
Tématem mého příspěvku pro synodu pražské diecéze je pohled na situaci Církve československé husitské se zřetelem k její budoucnosti.
Jsou to vlastně dvě témata – přítomnost církve a budoucnost církve, která mají do značné míry vzájemnou spojitost, neboť budoucnost je obsažena již v přítomnosti, i přes svoji skrytost a nepředvídatelnost, neboť budoucnost je jen těžko postižitelná našimi výpočty, prognózami a představami. Jak věříme, je naše budoucnost v rukou Božích.
Členové církve a ti, kteří se k ní hlásí
I když má při sčítání obyvatel vykazování náboženské příslušnosti relativní vypovídající hodnotu, přesto jsou církve podle přihlášených osob ve společnosti posuzovány. Počet přihlášených k tradičním církvím klesá. Důvody jsou předmětem analýzy a výkladu sociologů, kteří dlouhodobě upozorňují na tento trend. Členství v konkrétní organizované církvi nepostrádá svoji důležitost ani vzhledem k budoucí podobě naší církve. Neboť věřící členové jsou základem církve a členství je výrazem vědomé sounáležitosti a přijetí odpovědnosti za její existenci a poslání.
Duchovní a jejich počty
V současnosti se oproti minulým letům snižují počty duchovních a pracovníků církve. Souvisí to s přechodem církve k hospodářské soběstačnosti, včetně zajištění platů duchovních a pracovníků církve. Počty duchovních a pracovníků církve v jednotlivých diecézích i ústředí budou záviset na ekonomickém zajištění platů ze strany církve. Jednou z variant je další zaměstnání duchovních. Druhé zaměstnání může znamenat, že duchovní nemůže plně pracovat pro církev a také od něho nemohou být v takovém rozsahu požadovány úkoly a služební povinnosti, když své povolání v církvi vykonává jen částečně. Jsou u nás některé církve, kde je již v současnosti málokterý farář zaměstnán na plný úvazek a většina kněží má jiné zaměstnání.
Teritoriální a kategoriální pastorace
Co také ukazují výsledky ze sčítání obyvatel z roku 2021, je skutečnost, jak jsou zastoupeni věřící a členové církví v jednotlivých městech a obcích v rámci okresů. Smyslem teritoriální duchovní správy, kterou převzala naše církev od Římskokatolické církve, je „pokrytí“ celého území státu. Duchovní správa má zajistit dostupnost pastorační péče všem členům církve. I když máme sbory a duchovní správu v řadě měst po celé republice, pak z výsledků sčítání je zjevné, že v některých oblastech jsou členové ve městě, ale v přilehlých obcích – vesnicích, je již minimum členů nebo tam již vůbec žádní nejsou. Souvisí to se zánikem některých náboženských obcí a především se zánikem mnohých bohoslužebných středisek. Ke strategii naší církve v době první republiky patřil velký počet bohoslužebných středisek. Právě tato příležitostná místa jinde než jen v centru obce umožňovala kontakt s členy církve i na venkově. Příznivým zjištěním je rozvíjení duchovenské činnosti v domovech seniorů, včetně konání bohoslužeb.
Jednou z prognóz církve budoucnosti je, že se teritoriální pastorace časem dostane do pozadí a církev se bude především věnovat kategoriální pastoraci – službě lidem ve společnosti bez ohledu na to, zda jsou členy církve, nebo nejsou. Kategoriální pastorace vychází z předpokladu, že každý člověk bez ohledu, zda je věřící, nebo se za věřícího nepovažuje, má spirituální potřebu. Přesto i farář, který koná duchovní správu náboženské obce, přichází do kontaktu s nejrůznějšími lidmi a jeho činnost se nevyčerpává starostí o členy náboženské obce. Můžeme si naznačit několik rozdílů mezi teritoriální a kategoriální pastorací. Úkolem teritoriální pastorace je především budovat náboženskou obec, napomáhat vytvářet společenství věřících jako církve Ježíše Krista, naproti tomu kategoriální pastorace má předně charakter individuální péče. Teritoriální pastorace je pro všechny skupiny, kategoriální je zaměřena ke konkrétním skupinám. Teritoriální pastorace je plně součástí instituce církve, zatímco kategoriální pastorace je konána v jiné instituci jako její součást. Teritoriální pastorace jako služba faráře a duchovního v církvi je ze své podstaty evangelizační a misijní, zatímco jednou z důležitých zásad kategoriální pastorace v armádě, vězeňství i nemocničních zařízeních je její „neevangelizační“ povaha. Jejím prvořadým úkolem je spirituální pomoc a podpora člověka ve specifické situaci vojáka vystaveného ohrožení života, uvězněného nebo nemocného.
Aktivita „zdola“
V Římskokatolické církvi položil papež František důraz na aktivitu „zdola“ v programu „synodální církev“, „synodální proces“. Církev je pochopena nejen tradičně jako hierarchie, ale podle teologie II. Vatikánského koncilu jako „Boží lid“. Nejen kněz a biskup z podstaty svého svěcení, ale každý věřící má svoji důstojnost plynoucí ze svátosti křtu. V rámci otevřeného dialogu se objevují témata jako podíl laiků na spolurozhodování v církvi, zdobrovolnění celibátu, služba žen a další.
V naší církvi jsou aktivita laiků a duchovenská služba žen jedním z charakteristických znaků. Církev se neobejde bez laiků – aktivních členů církve. Laici nejsou „objektem“ působení církve, ale „subjektem“ podílejícím se na spolurozhodování v církvi. Stává se tak zjevná důležitost a nepostradatelnost laických spolupracovníků ve farnostech i na dalších rovinách. Tento důraz na roli laiků a žen v synodálním procesu Římskokatolické církve je „potvrzením“ směřování naší církve od jejího počátku.
Aktivita „zdola“ je důležitým prvkem v budování a utváření církve. Církev se tvoří od sborů, od náboženských obcí, od farností. V naší církvi hrála vždy významnou roli náboženská obec jako místní společenství věřících s Kristem. Vikariáty jsou sdružením blízkých náboženských obcí, v nichž se nabízí vzájemná spolupráce mezi duchovními i obcemi. Zde mají vznikat podněty „zdola“. V některých diecézích se vikariátní konference konají společně a není tak zřetelnější rozdíl mezi vikariátní konferencí a synodou. Pokud je to příležitostná, spíše mimořádná záležitost, tak je to pochopitelné, pokud je to pravidelně, přesouvá se aktivita zdola v rovině vikariátu na rovinu diecézní. Vikariáty jsou důležitým pastoračním mezičlánkem mezi obcemi a diecézemi.
Budovy a pozemky v majetku církve a odpovědný přístup k nim
Jednou z vizí budoucnosti je „církev bez kostelů“. Může se vyskytovat názor, že budovy, které vlastní církev, jsou jen zátěží. Za oprávněnou myšlenkou, že je třeba vyjít s evangeliem za lidmi, se skrývá riziko naivní představy, že církev žádné zázemí v podobě budov nepotřebuje. „Nebudeme se přece starat o vlastní budovy, když můžeme užívat jiné prostory, o které se například stará stát, případně si budeme půjčovat kostely jiných církví.“ To, co je viděno někdy jako zátěž a překážka, je možné naopak pozitivně využít. Jde o to vytvořit zázemí a vlídné prostředí pro druhé. Nejprve je potřebné vidět architektonickou, kulturní a historickou hodnotu vlastních i přejatých a adaptovaných staveb. V návaznosti na to dokázat vytvářet útulné vlastní duchovní prostředí a praktické zázemí pro aktivity církve. Vedle kostelů, far, školících zařízení, se v majetku církve vyskytují v posledních letech objekty, které mají ekonomický účel k zajištění hospodaření církve. Sbory s velkým liturgickým prostorem se ukázaly cenné v době pandemie a objekty církve s místnostmi pro bydlení v čase války a potřeby ubytovávat válečné uprchlíky z Ukrajiny.
Pozemky, které naše církev vlastní, jsou jedinečnou možností k využití pro ekologické programy. Příroda a životní prostředí jsou jedním z aktuálních akcentů současného křesťanství.
Budoucnost církve se nezajišťuje sklouzáváním k nejjednodušším řešením, ale nápaditostí, vynalézavostí, starostlivostí, službou a prací na tom, co nám je svěřeno, jak bohatství duchovní, tak i hmotné povahy.
Prognózy budoucnosti církve
Podle jedné sociologické prognózy bude v budoucnosti v našem státě Římskokatolická církev jako jediná svým charakterem „lidová“. Bude pokrývat celek České republiky, která jinak bude sekularizovaná i individuálně nábožensky pluralitní. Ostatní církve, včetně Českobratrské církve evangelické a Církve československé husitské, budou jen v určitých oblastech a v některých částech republiky zcela vymizí.
Malé církve však nemají tendenci růst, ale ještě více se zmenšovat. Proto nemůže být pro naši církev „ideálem“ podobat se tzv. „malým církvím“ jako například Starokatolické církvi nebo Metodistické církvi evangelické, které navíc mají své zázemí v zahraničí.
Jako řešení, jak čelit úbytku členů a ztrátě postavení ve společnosti, se v budoucnosti jeví spojování církví – například ČCE a CČSH, případně „spojení“ či „návrat“ do Římskokatolické církve, když by uskutečnila zásadní reformy a kdyby v ní došlo k hlubší proměně od katolicismu k široce pojaté katolicitě. To jsou hypotézy, ale trend je spíše opačný. Vznikají stále nové církve a náboženské skupiny, uvnitř jednotlivých církví existuje napětí, některé stávající církve se rozdělují. Křesťanství bohužel není spojujícím a stmelujícím elementem v současném světě, jak dokládá válka na Ukrajině, vedená křesťanským národem proti křesťanskému národu.
Církev může v budoucnosti žít v ještě extrémnějších podmínkách civilizačního konfliktu, ekologické a sociální krize, kdy půjde o přežití a zajištění základních potřeb k životu, jako je voda, potraviny, energie. Ale i v takových situacích má církev plnit své poslání, jak v individuálních krizích, ale i v sociálních krizích má doprovázet a povzbuzovat evangeliem naděje a pokoje. Církev jako eschatologické společenství má být aktivní v proměnách světa směrem k budoucnosti a má vnášet hodnoty evangelia, ať přichází vhod nebo nevhod, v době klidné a příznivé, ale i těžké a zdánlivě bezvýchodné. Budoucnost církvi zajišťuje její věrnost Kristu.
Několik námětů k tomu, aby církev mohla plnit své poslání v budoucnosti
Předpokladem pro rozvíjení církve je, aby byl dostatečný počet duchovních, těch, kteří přijali bytostně za svoji věc Kristův úkol sloužit pro církev a v církvi, která je jeho tělem. Dalším předpokladem je dostatečný počet členů – věřících křesťanů a náboženských obcí, kde se tvoří živá společenství. Dále to je kombinace teritoriální pastorace a kategoriální pastorace. Církev nemůže pro službu ve společnosti zapomenout budovat sebe sama, a současně se nemůže uzavřít před světem. Někteří duchovní se budou věnovat jen jedné z oblastí – buď farářské službě, nebo duchovenské péči ve specifické oblasti, jiní v kombinaci obojímu. Katechetická práce s dětmi a mladou generací je investice do budoucnosti církve. Budoucnost spočívá i v dostatečném počtu vlastních budov, jejich využití a dostatečném ekonomickém zázemí pro soběstačnost i diakonii a sociální práci. Budoucnost bude mít církev, která bude brát zřetel na svůj celek, ve světě rozdělení a individualizace bude pěstovat vědomí celku a vzájemnosti, kterou dokládá svůj vztah ke Kristu. Budoucnost církve spočívá ve schopnosti slyšet Boží slovo stále novým způsobem a s vděčností je přijímat, ať již navenek bude mít církev jakoukoliv podobu.
