Článek do Českého zápasu
I když se náš zájem v Církvi československé husitské soustřeďuje předně na dobu české reformace a osobnosti s ní spjaté, nelze ztrácet ze zřetele ani období před Janem Husem a husitstvím. Jedná se o samotné počátky formování české kultury a státního útvaru, které měly spojitost s šířením křesťanství.
Do tohoto období počátků křesťanství v Čechách se řadí kněžna Ludmila (zemř. 921), kníže Václav (zemř. 929/935), biskup Vojtěch (zemř. 997) a opat Prokop (zemř. 1053). Tyto postavy jako věřící křesťané mají především vztažnost k Ježíši Kristu, současně k českému národu a jeho kultuře a k počátkům našeho státu, který se tak začal utvářet na křesťanských základech, na hodnotách vycházejících z Ježíšova učení.
Toto formování české národní kultury a státu však neprobíhalo v oddělenosti a vyčlenění, nýbrž v kontextu duchovně-politické provázanosti i střetávání kultur v tehdejší Evropě. Právě na těchto postavách z 10. století a jejich osudech se zrcadlí ve vzájemném propojování i v napětích poměr mezi východem a západem, mezi byzantskou a latinskou kulturou, vztah mezi Čechy a Němci, vztah světské a církevní moci, vztah mezi češstvím a evropanstvím.
V Církvi československé husitské se od jejího vzniku zřetelně projevuje zájem o postavy z dějin křesťanství v naší vlasti a Evropě, jakými jsou kněžna Ludmila, kníže Václav, biskup Vojtěch a opat Prokop. V liturgických textech se vyskytují formuláře k památce knížete Václava a v dřívějších bohoslužebných knihách i kněžny Ludmily a opata Prokopa. Ve sborech naší církve se v liturgickém prostoru nacházejí, i když spíše ojediněle, vyobrazení postav Václava, Ludmily nebo opata Prokopa, jako je tomu například ve Sboru Cyrila a Metoděje v Pěnčíně. Starobylý kostel sv. Václava Na Zderaze v Praze na Novém Městě, náležející naší církvi a znovuotevřený v roce 1929, je místem, vztahujícím se k tradici spjaté s českým knížetem Václavem. Sochař František Bílek zde vedle sebe zobrazil Ludmilu, Václava, Jana Husa a Jana Amose Komenského.
Církev československá se připojila ke svatováclavským oslavám v roce 1929 a dr. František Kovář, pozdější patriarcha, viděl tradici svatováclavskou a husitskou nikoli v protikladu, ale naopak ve vzájemném spojení. Ve své přednášce říká: „Úcta a tradice svatováclavská měly velký význam i u Husa a husitství, neboť oni ctili také svaté jako přímluvce u Boha, stavěli se jen proti přehnanostem v ní a zaměňování svatých za Boha.“ Ve své přednášce František Kovář dále vyslovuje názor: „My však nestavíme se proti Václavovi knížeti, osobě historické, ani proti národnímu a státnímu významu této tradice… ale stavíme se proti zneužívání jména Václavova a tradice s ním spojené.“ Z dějin 20. století víme, že tato svatováclavská tradice byla zneužita v době protektorátu, ale stejně tak byla zneužita i tradice husitská v době komunistického režimu.
Jedním z ideových zdůvodnění našeho zájmu o knížete Václava a další osobnosti, považované v Církvi římskokatolické za světce a zemské patrony, je tedy pohled do doby husitství. Střední většinový proud utrakvismu v návaznosti na učení a zbožnost Jana Husa zachoval úctu k českým světcům z počátku křesťanství v naší vlasti, žijícím v 10. století. Ve své „Kronice české“ konzervativní utrakvistický kněz Bohuslav Bílejovský s úctou pojednává o svatém Václavovi, svaté Ludmile, svatém Vojtěchovi i svatém Prokopovi. Utrakvisté zdůrazňovali, že tyto postavy žily v době, kdy se podávala svátost těla a krve Páně podobojí způsobou, a všechny z nich podporovaly slovanskou bohoslužbu, tedy bohoslužbu v mateřském jazyce v návaznosti na Cyrila a Metoděje. Ale také Jan Amos Komenský, dějepisec Jednoty bratrské, píše v „Historii o protivenstvích církve české“ o Ludmile, Václavovi a Vojtěchovi jako o křesťanských mučednících.
Starobylá místa na Moravě i v Čechách dokládají počátky naší kultury a státu ve spojitosti s šířením křesťanství. Jsou to pozoruhodná místa naší historické a kulturní paměti – Mikulčice u Hodonína, Tetín, Levý Hradec, Budeč, Stará Boleslav, Sázava, Libice nad Cidlinou a další. Navštívil jsem je opakovaně, jak při různých církevních a společenských příležitostech, ale také při osobním cestování jako turista.
Naše církev se věnovala obnově rodiště Jana Husa v Husinci, kam přicházejí mnozí návštěvníci jižních Čech. Otevřeli jsme rodiště dr. Karla Farského ve Škodějově turistům, kteří objevují krásy přírody v Podkrkonoší. V letošním roce J. A. Komenského jsme pořádali poutě do míst spojených s jeho životem a působením. Pravidelně jsou každoročně pořádány poutě na Sázavu. Rozšiřme tedy naše cesty i k dalším místům spojeným s dávnou historií a tradicí počátků křesťanské víry, zbožnosti a kultury u nás.
Určitá nová příležitost k tomu se nám otevírá podpisem memoranda o spolupráci se spolkem Svatá Ludmila. K podpisu memoranda dochází v měsíci září v časové blízkosti svátků kněžny Ludmily (16. 9.) a knížete Václava (28. 9.) a právě v místech, která mají bezprostřední vztažnost k dávné i přítomné svatoludmilské a svatováclavské tradici na Praze 2 – Novém Městě. Tuto spolupráci chápeme jako otevření dalších možností podílení se na aktivitách historicko-poznávacích a kulturně vzdělávacích v ekumenickém a celospolečenském kontextu. Současně můžeme přibližovat osobnosti české a evropské historie z naší reformační tradice, jako je například Jan Hus, Petr Chelčický, Jiří z Poděbrad, Jan Blahoslav, Jan Amos Komenský. Můžeme veřejnosti konkrétními akcemi a aktivitami rozšiřovat historické poznání a přibližovat kulturní odkaz v jeho rozmanitosti i společných kořenech naší křesťanské víry.
I přes odlišnosti některých pohledů vyjadřujeme otevřenost k ekumenické spolupráci s vědomím celospolečenského charakteru a významu těchto postav, jakými jsou zejména kněžna Ludmila, kníže Václav, biskup Vojtěch a opat sázavského kláštera Prokop. I když se k nám jejich obraz dostává prostřednictvím zrcadel legend, přesto je zřejmé, že tyto postavy nesou výrazně křesťanské rysy a je nepřehlédnutelná jejich oddanost Kristovu evangeliu.
