16. června to bylo 600 let, kdy se odehrála bitva na vyvýšenině Na Běhání poblíž vsí Hrbovice a Předlice asi pět kilometrů západně od Ústí nad Labem. Husité zde porazili početnější armádu římskoněmeckých žoldnéřů.
Ve slunečném a extrémně horkém nedělním dopoledni 16. června 1426, před dávnými šesti sty lety, dosáhla husitská vojska pražského, sirotčího a táborského svazu, v jehož čele se poprvé zaskvěl kněz Prokop Holý, nedaleko Ústí nad Labem úchvatného vítězství nad německými interventy. Neporazila tu křižácké bojovníky, jak se občas mylně tvrdí, nýbrž saské, durynské a míšeňské sbory usilující vyprostit město Ústí, důležitou součást saské enklávy v českém Podkrušnohoří, z husitského obležení. Porážka německých oddílů byla natolik drtivá, že se nadlouho vryla do české i saské historické paměti. Ve vojenských dějinách pak dosud slouží jako vzorový příklad správného využití vozové hradby. Při útoku na husitskou vozovou pevnost, umístěnou asi 6 kilometrů západně od Ústí na mírném návrší (zvaném později Na Běhání) a hájenou palbou z houfnic i tarasnic, utrpěli němečtí vojáci šokující nezdar. Ten se vzápětí proměnil v bezhlavý úprk směrem k blízkým pohraničním hvozdům. Až v jejich stínu nalezli poražení útočiště před vítězi, jimž pronásledování a zabíjení protivníků zvyšovalo sebevědomí. Před bitvou však nic jednoznačnému výsledku střetnutí nenapovídalo. Síly byly relativně vyrovnané, činily odhadem 10 000 mužů na každé straně. První zprávy o bitvě mluví o 900 – 4000 pobitých Němcích, mezi nimiž nechyběli významní šlechtici, zatímco husitské ztráty prý nepřesáhly tři desítky mrtvých. Tento zjevný nepoměr však nebyl ve středověkých bitvách výjimečný.
Hned v pondělí 17. června se husité zmocnili čtrnáctihektarového města Ústí, které od 28. května marně obléhali. Obyvatelé, převážně etničtí Němci, ani posádka se zřejmě příliš nebránili. Po bitvě ztratili jakoukoliv naději na pomoc. Značná část ústeckých mužů zahynula, zbytek lidí ze zničené lokality odešel. Zdevastované město získal do správy husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic a držel je až do roku 1437. Teprve poté vstalo Ústí doslova z popela.
Událost tak ohromující přímo vybízela k barvitým interpretacím i hlubším reflexím, které se na obou znepřátelených stranách pochopitelně lišily. V německých městech severně od Krušnohoří převládal smutek nad ztrátou tolika mužů, na jejichž památku se ještě několik let po bitvě sloužily zádušní mše. Současně se hledal viník strašlivé katastrofy. Veřejné mínění jej nalezlo ve šlechtici Bosovi z Fictum, který prý na bojišti jako první zavelel k ústupu. Kronikář a řeholní kanovník Andreas, působící v bavorském Řezně, si v souvislosti s bitvou vybavil postřeh sv. Augustina, že nezáleží na způsobu boje, jde-li o boj spravedlivý. Ale mohli vést spravedlivý zápas němečtí vojáci, když poplenili klášter benediktinek v Teplicích s odůvodněním, že abatyše uzavřela dohodu s husitskými kacíři? A tak „s bolestí“ odkázal na apoštolova slova o Bohu, který se smilovává, „nad kým chce“ (Ř 9,8). Řezenský kronikář jistě věděl, že se v neděli, kdy došlo k boji, recituje žalm „Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený“ (Ž 25,16). Ve stručné zmínce o bitvě jej připomněl anonymní husitský kněz: Bůh opravdu vyslyšel své věrné, milostivě na ně pohlédl a dopřál jim vítězství! Nutno dodat, že husité se k nepřátelům nechovali ani milostivě, ani milosrdně. Omámeni bitevní vřavou a strženi představou o Boží přízni i podpoře sv. Václava, usmrtili většinu dopadených. Nespornou roli přitom sehrála vypjatá česko-německá rivalita.
Během následujících desetiletí nabyla bitva před Ústím v husitském prostředí podobu mýtu. Vyprávělo se, že vítězové usmrtili na 50 000 Němců (což by bylo dvakrát větší množství obětí než při bombardování Drážďan v únoru 1945) a že potrestali německé bojovníky za zpupné odmítnutí nabídky brát zajatce. To byl údajně též důvod, proč se neslitovali ani nad čtyřiadvaceti urozenými muži, kteří na kolenou marně žádali husitské hejtmany o milost. V Sasku a Durynsku se naopak tradovalo, že výkvět německé šlechty nehodlal kapitulovat a příkladně se bil do posledního dechu. Vše v průběhu 16. století korunovala dlouhá píseň, oslavující husitský triumf a vyzdvihující nehynoucí zásluhy českých šlechticů. Málokdo si povšiml, že většina z nich v krvavém střetnutí účinkovat nemohla, jelikož se narodila až desítky let po dramatické události.
Necelá dvě století po bitvě označoval místo velkého hromadného hrobu německých bojovníků balvan či sloup, jímž si obyvatelé Ústecka, tehdy už převážně luteránského, připomínali někdejší dění. Prý tu v údolí Ždírnického potoka stávala i kaplička, vystavěná k poctě pobitých. Oba objekty podlehly časem zkáze. Až se zrodem samostatného Československa vznikl záměr vybudovat na bojišti u příležitosti 500. výročí bitvy pomník vítězným husitům. Byla to ovšem politicky ožehavá záležitost, již podpořili pouze etničtí Češi, zatímco německá většina zdejších obyvatel nápad odmítala. Přesto byl památník ve skromné podobě v neděli 13. června 1926 odhalen. Dlouho nepřežil. Po připojení Sudet k Hitlerově říši a marném pokusu přeměnit ho v místo pocty usmrceným německým rytířům byl 21. června 1941 odstřelen.
Výstavbu nového památníku provázely po roce 1945 potíže, související s činností zdejšího uhelného revíru. Vůle komunistických ideologů však byla dočasně silnější. Veřejnost tak obnovenou hmotnou upomínku husitského triumfu převzala 21. června 1953. I životnost tohoto artefaktu ale byla omezená. V letech 1977–1991 zlikvidovala rypadla hnědouhelného dolu Chabařovice značný kus návrší Na Běhání. Památník byl proto už v roce 1986 rozebrán a uložen v ústeckém muzeu. Nového umístění se v upravené podobě dočkal na sklonku minulého tisíciletí. Stojí u kaple sv. Jana Křtitele, na východní straně Chabařovic. Část plochy někdejšího bojiště zatopilo roku 2010 v rámci programu rekultivace zničeného území jezero Milada. Z jeho okraje pohlíží na vodní hladinu zplanýrovaný zbytek místa historické paměti.
Petr Čornej
Ilustrace: Mikoláš Aleš, Po bitvě u Ústí, 1886
