(ČZ 1/2026) Mým předsevzetím bylo nikoli dobytí světa, na to jsem vlastně nikdy moc nebyla:-), ale přežít ho.
V kavárně Alchymista, kde jsem čekala na přítelkyni, se 27. prosince mísila vůně skořice, čokolády a kávy s velkými plány. U sousedního stolu jsem slyšela hovor skupinky mladých lidí:
„Od příštího týdne začínám s přerušovaným půstem a budu trénovat na půlmaraton,“ hlásala hubená dívka se stříbrným tabletem Apple. Její kamarád mluvil o tom, že už dlouho chce začít s meditací – snad se mu to tentokrát podaří. A možná i nějaká slušná investice do kryptoměn. Mladý archeolog plánoval, že už konečně podá grant týkající se výzkumu našich raně křesťanských kostelů. A další si sliboval, že se odnaučí přesvědčovat lidi, kteří to myslí jinak než on. A nebude reagovat impulzivně. Zkrátka vypadalo to, že rok bude rokem totální proměny! Všichni chtěli být tou nejlepší verzí sebe sama. Nejpozději do Tří králů.
Seděla jsem u okna, dívala se na blikající ulici a ohřívala si dlaně o hrnek s espressem. Poslouchala jsem tu přehršel různých předsevzetí a přemýšlela nad tím, co bych si tentokrát přála já. Často jsem měla samozřejmě podobné sny, někdy dost sebemrskačské – u těch jsem pochopitelně vydržela nejkratší dobu. A protože jsem před sebou na stole měla zápisník, napadlo mě rovnou si svou ambici zaznamenat. A víte, co jsem nakonec napsala velkým písmem na první stránku? „Prostě jen být.“
Mým předsevzetím bylo nikoli dobytí světa, na to jsem vlastně nikdy moc nebyla:-), ale přežít ho. Dožít se dalšího rána, dalšího jara a, dáš-li Bože, dalšího Silvestra. Najít sílu vstát z postele i ve dny, kdy se zdá, že svět je pod šedivou poklicí. Naučit se dýchat skrze úzkost a najít aspoň trochu klidu.
Pane, daruj mi sílu, abych tu příští rok takhle mohla sedět znovu. Do tvých rukou odevzdávám svůj čas.“
Za to všechno jsem vděčna a budu i v novém roce, dá-li Pán Bůh
Občas beru svou maminku o víkendech do práce - do pražské dejvické redakce, kde vzniká časopis, který právě držíte v rukou. Nachází se nedaleko tzv. Kulaťáku v budově, kterou dobře zná asi každý, kdo má co do činění s naší církví, už zdálky viditelné díky vysoké věži s husitským sluncem na vrcholu a kalichem v průčelí, v níž prvky různých architektonických slohů tvoří jeden pozoruhodný celek. Mimochodem, před necelými dvěma měsíci to bylo celých sto let, kdy byla stavba coby bohoslovecká kolej a sídlo úřadu patriarchy dle návrhu architekta J. Stibrala a bubenečského stavitele A. Zimy dokončena.
Ale proč to celé říkám. Jak jsem uvedla na začátku, čas od času tu několik víkendových hodin trávím i s maminkou a ta mě nedávno překvapila dotazem, kdy zase pojedeme do Dejvic – že to prostředí na ni působí moc dobře, uklidňuje ji. Prý tam cítí pozitivní energii (ne, opravdu není žádný ezoterik, je to člověk s nohama na zemi, který celý svůj profesní život prožil v ordinaci mezi mastičkami a kartotékami) a ráda tam chodí. A já jsem si uvědomila, že na mě vlastně dejvická redakce působí zrovna tak a že jsem vděčna, vděčna až za hrob, jak se říká, za kreativní a v zásadě klidnou práci, za útulné prostředí, kde ji mohu dělat (Stará skříň v naší kanceláři jistě pamatuje i prvního patriarchu a přísahám, má duši. Postavila jsem na ni bystu jiného patriarchy, kterou opatruji coby dar od kolegů z archivu k narozeninám.) a v neposlední řadě jsem vděčna za ty, které mám kolem sebe. Když slýchám, v jakých podmínkách a s kým kolikrát lidé tráví pracovní dobu, tak musím konstatovat, že u nás v úřadě se sešli skvělí lidé. Možná si to idealizuji, možná jsem si už kdysi před lety nasadila růžové brýle a stále je mám na očích, možná žiju v nějaké svojí bublině, ale stojím si za tím, že mí kolegové jsou bez výjimek Boží:)
Všechny jsem je moc ráda viděla i při předvánočním posezení, kdy jsme vyslechli inspirující příběh o pozadí cesty tří mudrců putujících za hvězdou do Betléma (přečtěte si na str. 3), též středověké písně v originálním podání bratra patriarchy (výborný hráč na mandolínu), popovídali si a pomněli se u výtečného pohoštění... A taky jsme se – v urputném zápase o obranu nám tak drahého dejvického sídla – před ním s kolegy z III. odboru vyfotili (str. 4).
P.S.
Příjemný dojem prostředí ještě umocňuje park před budovou pojmenovaný podle spisovatele Petra Šabacha (mimochodem dle jeho námětu vznikl film Pelíšky, který jsme o Vánocích opět mohli zhlédnout) s vodní kaskádou, dřevěnými lávkami, lavičkami, vodotrysky a hlavně postavami bronzových koňů. Prý kráčí symbolicky po historické stezce, která tudy kdysi vedla. Jejich autor M. Gabriel to komentoval takto: „Okolo kaskády jsou domy a auta. Dříve se tu místo aut pohybovali koně a oproti autům to byla staletí, kdy pro město byli stejně běžnou součástí života, jako jsou auta dnes.“
Klára Matoušová
Foto: Autorka
Český zápas z 4.1. 2026
