Tomáš Butta: Biřmování v propojení vyučování a svátostného jednání církve
Ke svátosti biřmování mám osobní a blízký vztah, jako ten, kdo v mladém věku důkladnou přípravou k ní prošel a přijal ji v naší církvi. Současně jako ten, kdo v rámci své služby faráře k této svátosti připravoval jednotlivce a skupiny. A pak jako biskup, který tuto svátost příležitostně vysluhuje.
Průběh biřmování v tradici církve
Chceme-li poznávat blíže, jak tato svátost vznikla, jak probíhalo její vysluhování a přijímání, musíme zrak obrátit ke svědectvím o životě křesťanské církve v prvních staletích, konkrétně v období církevních otců. Svátost křtu, biřmování a první přijetí eucharistie – tzv. iniciační svátosti byly přijímány teprve po náležité přípravě katechumenů. Před přijetím těchto svátostí probíhalo dlouhodobé až několikaleté, zpravidla tříleté, křesťanské vzdělávání těch, kteří projevovali svůj zájem o křest. V postním čase a v rámci slavení Velikonoc se tato příprava katechumenů za vedení biskupa stala zvlášť intenzívní, neboť jim bylo svěřeno a objasňováno Krédo a modlitba Páně. Po křtu vzkládal biskup ruce na hlavu pokřtěných a oni pak přistupovali poprvé k eucharistii. Následně byl neofytům (nově pokřtěným) vykládán smysl těchto svátostí, které přijali. Ani potom pokřtění křesťané nezůstávali bez dalšího vyučování a duchovní péče. Dokladem je například Vavřincova příručka o víře, naději a lásce, který tomuto křesťanovi napsal a věnoval Augustin. Jde o základní orientační katechetickou příručku o křesťanské víře a životě.
Jestliže ve východní tradici byla zachována svátost biřmování bezprostředně ve spojitosti se křtem jako myropomazání (pomazání svěceným olejem), pak v západní tradici došlo k časovému oddělení této svátosti od křtu. Přispěla k tomu skutečnost, že křest přijímali již méně dospělí, ale především děti. V Církvi římskokatolické bylo ve středověku definováno biřmování jako jedna ze sedmi svátostí s vázaností na biskupa, který tuto svátost uděluje. V čase reformace bylo pochopeno biřmování jako příležitost k vyučování mladé generace. Tento způsob chápání biřmování, aniž by bylo pochopeno jako samostatná svátost, se ujalo v evangelických církvích jako konfirmace a s ní spojené konfirmační cvičení. Toto pedagogické vedení konfirmandů ústí k jejich osobnímu a vědomého vyznání víry, tedy těch, kteří do křesťanství byli křtem uvedeni jako děti na základě víry svých rodičů. Pro ty, kteří touto konfirmační přípravou procházejí, ale i všech věřících, byly vytvářeny katechismy, příručky a další knihy. Vedle klasických reformačních katechismů, jako je Lutherův, existuje nespočet takových příruček ke vzdělávání evangelických křesťanů.
K praktickým otázkám přípravy a obřadu v CČSH
Církev československá husitská přejala z pravoslavné a katolické tradice biřmování jako jednu ze sedmi svátostí. Má tedy svátostnou povahu, ale současně nechybí ani katechetický reformační zřetel. V Základech víry naší církve charakteristika svátosti biřmování začíná takto: „Biřmování je svátost, v níž Duch svatý oživuje a upevňuje víru pokřtěného, který byl řádně vzdělán v evangeliu…“ (ZV CČSH, ot. č. 320). Biřmování je chápáno jako posílení ve víře již pokřtěného věřícího, který prošel zevrubnějším křesťanským vzděláváním. V naší církvi připravil pro výuku biřmovanců příručku s názvem Cesta prof. Rudolf Horský. V prvním jejím vydáním byly ilustrace od Jany Wienerové. Na obsahu ucelené příručky, která má klasickou katechismovou otázkovou formu, se podíleli i další spolupracovníci. Poselství a normy Božího slova z Písma svatého se nemění a nezměnily se ani dnes, ale proměnila se pastorační situace, na níž je potřebné ve vyučování a pastoraci v církvi živě reagovat. Program a obsah přípravy biřmovanců si vytvářejí především každý bratr farář nebo sestra farářka sami. Obecně jsou formulovány předpoklady a požadavky pro udílení této svatosti v Pastorálních pravidlech ke svátostech z VIII. sněmu CČSH. Je zde uvedeno, že obsahem společné přípravy je rozvíjení základních křesťanských znalostí a spirituálních projevů, jakými jsou modlitba, modlitba Páně, Bible, Desatero, liturgie, svátosti, dary a ovoce Ducha svatého, vyznání víry, církevní rok, církev, křesťanské vzory. Součástí je seznámení se s obřadem svátosti biřmování. Přesto má svoji důležitost „příručka“ v podobě knížky, kterou lze dát připravujícím se přímo do rukou. Při přípravě k této svátosti nejde jen o vštěpování znalostí, jakkoli jsou důležité, ale význam má utváření bratrských a přátelských vztahů ve společenství a zapojování se do života náboženské obce. Závěrečný rozhovor s bratrem biskupem před přijetím biřmování nemá být „zkoušením“, ale skutečným rozhovorem s porozuměním a vzájemným nasloucháním.
Biřmování je opravdovou slavností církve, právě proto, že nebývá v náboženských obcích v současnosti tak časté. Tato svátost, udělovaná jednou, není vázána jen na dospívající mládež, ale může jí přijímat věřící v dospělosti i ve starším věku. Biřmování nemá být „slavnostním odchodem z církve“, ale naopak jejím smyslem je aktivní zapojení se do ní v konkrétní náboženské obci a podílení se na rozmanitých laických službách.
Tato svátost se vztahuje k Duchu Božímu. Proto je s ní spojena modlitba a prosba o tento dar Ducha svatého, kterého Bůh náš Otec, dává těm, kdo o něj prosí, jak nás o tom ujišťuje Ježíš (L 11,13b). Duch se projevuje svými dary, tradičně se hovoří o sedmi (srov. Iz 11,2-3) a jeho působení v člověku přináší viditelné ovoce (Ga 5,22-23a). Neviditelné dotýkání Ducha svatého je viditelně a názorně vyjádřeno jako „pečeť“ vzkládáním rukou na hlavu biřmovaných bratří a sester (2 K 1,22). Věřící přistupují k této svátosti jednak s vyznáním víry a s biblickým veršem, který si sami volí pro tuto příležitost. Vyjadřují tím tak svůj vztah víry k Bohu, k Ježíši Kristu a jeho Duchu i otevřenost slyšet Boží poselství z Písma svatého, které je zcela konkrétně a osobně oslovuje.
Jestliže osou vyučování a duchovního vedení v církvi jsou svátosti, tak to platí ve značné míře právě o svátosti biřmování. Rozvíjení vzdělání církve souvisí se svátostmi, a platí to i obráceně. Neboť jakékoliv i dobře míněné postupy a metody vyučování a pedagogické působení bez Ducha svatého a jeho milosti se mohou minout účinkem. Cílem křesťanského vyučování je přece láska z čistého srdce, dobrého svědomí a upřímné víry (1 Tm 1,5), která je právě darem Ducha svatého (Ř 5,5).
