Karel Farský byl osobností, která vtiskla do společenství naší církve základní postoje a pojetí víry a náboženského myšlení i života, zvláště v počátečním období.
Farský je někdy spatřován jako velký bojovník, který byl tvrdé povahy, ošlehaný větrem a utvářený prostředím drsné krkonošské horské přírody. Vyznačoval se neustálým zápasem a bojem proti Římskokatolické církvi a jejím tehdejším představitelům, později proti stoupencům pravoslavného křídla. I uvnitř vlastní církve vedl zápas s nepochopením a povrchností. Brojil proti těm, kteří vůči nové církvi veřejně vystupovali a očerňovali ji. Jistě, že Farský vedl boj a zápasy na různých stranách, přesto nebyl tvrdým bojovníkem, který se před ničím nezastaví a užívá nevybíravé způsoby, aby dosáhl svého cíle za každou cenu. Tak, jak můžeme poznávat obraz Farského zprostředkovaně z jeho spisů, textů kázání a několika osobních svědectví, představuje Karel Farský vůdčí osobnost církve, která se vyznačovala noblesností, velkorysostí a nadhledem. Jeho zápas byl výhradně duchovní a nenásilný. V tom smyslu se řadí k postavám jako Mistr Jan Hus, Petr Chelčický a Jan Amos Komenský, projevujícím se ušlechtilostí ducha a nenásilného hlásání evangelia a nápravy církve a společnosti kázáním a výchovou bez užití násilných způsobů.
Farského názory vycházejí z Ježíšova evangelia a učení. Farský si byl vědom, že v jeho době mnoha lidem bránilo v přijetí křesťanství to, že nemohli svým rozumem přijímat různé zázraky a zázračná vyprávění, a tím také ani zázraky v Bibli. V kázání z roku 1922 Farský říká: „Proto nutno začít studovat evangelium Ježíšovo ne od zázraků, ale od hory, to je od kázání horského. A když člověk zažije a pochopí toto, když docílí Ježíšova ideálu: „Buďte dokonalí, jako Otec váš nebeský jest“ (Mt 5, 48), pak teprve v životě křesťanstva nastane doba divů a zázraků, činěných velkou silou vůle dobré, vychované v člověku Ježíšem“ (Postily, cit. s. 54). Podobně i v úvodu svého kázání z roku 1923 mluví Farský takto: „Jestli se někdo chce stručně a v krátkosti seznámit s duchem pravého křesťanství, ne křesťanství církevního z toho či onoho století křesťanského dávnověku, nýbrž křesťanství Ježíšova, tedy nalezne k němu prostý výklad v horském kázání“ (Postily, cit. s. 246).
Jestliže rozpoznáváme, kde je zdroj Farského názorů, pak si nyní některé jeho názory přibližme. V promluvě na text z Matoušova evangelia z 5. kapitoly kázání na hoře o starozákonní zásadě „Oko za oko, zub za zub“ a o Ježíšově lásce k nepřátelům Farský prohlašuje: „Násilím si lidstvo k ráji nepomůže“ (Postily, cit. s. 315). „Má-li být život na světě lepší, může se to stát pouze tak, že lepší budou lidé, lepší totiž druh druhu navzájem. Tomuto kýženému pokroku k lepšímu lidství je na závadu násilnictví. Dlužno, aby bylo méně násilí. Někdo musí začít toto násilí umírňovat. Oplácet násilí zase násilím je začarovaný kruh. Nepřestane-li se lidstvo pohybovat v tomto začarovaném kruhu, není možný pokrok k lepší kultuře nového lidství“ (Postily, s. 315-316).
V kázání z roku 1922 Farský říká, že Ježíš odmítl revoluci, která přináší mnoho krve, mnoho bezpráví, zmatků, násilí (Postily, s. 70). Farský zdůrazňuje, že „Ježíš chce násilnictví ze světa odstranit“ (Postily, cit. s. 70). Zakončuje toto kázání o Kristově překonání pokušení touto myšlenkou: „Člověk není na světě, aby páchal zlo, nýbrž aby žil dobru, a tak naplnil věčný zákon Boží, vládnoucí vesmírem“ (Postily, cit. s. 70).
Připomenuli jsme, že zdrojem Farského cesty nenásilí je Nový zákon, zvláště Ježíšovo kázání na hoře, kde Ježíš mluví o lásce k nepřátelům. Zmínili jsme některé Farského myšlenky z jeho kázání, o tom, že násilí není cestou k ráji. Ale jak Farský sám jednal, jak tuto obtížnou nenásilnou cestu důsledného Ježíšova učedníka uplatňoval sám ve své službě v církvi, v každodenní praxi a jednání? V počátečních letech po vzniku Církve československé husitské probíhal tzv. boj o kostely. Mezi věřícími Římskokatolické církve a věřícími Československé církve někde docházelo k ostřejším střetům a dohadům, komu kostel patří historicky či právně a kdo ho může užívat.
Farský se k tomu vyjadřuje v kázání v roce 1924: „Abychom drželi se nejprve evangelia. Je to Boží duch anebo Kristův nechtít pustit do prázdného kostela lidi k pobožnosti a soudně je stíhat proto, že se tam chtěli společně pomodlit? Není. Tak jako nebyl by duch Boží a Kristův ani tam, kde by násilím se chtěli dráti do kostelů, neboť pomodlit se lze k Bohu v duchu a pravdě kdekoli, a třeba v soukromí, když nelze jinak“ (Postily, s. 451). Měl jsem možnost se před lety setkat se starší sestrou z naší církve, které bylo již přes devadesát let. Vyprávěla mně, že jako dítě viděla dr. Karla Farského na vlastní oči. Bydlela v jedné obci na Berounsku, kde se proslechlo, že tam přijede vykonat bohoslužbu dr. Karel Farský. Sešlo se velké množství lidí z místní obce i z okolí. Také její rodiče tam šli a vzali s sebou tuto sestru, tehdy ještě malou holčičku. Zástup se tlačil kolem kostela, ale náhle věřící Církve československé zjistili, že kostel je uzamčen. Bylo to učiněno úmyslně místním katolickým duchovním správcem, aby se tam Farský nedostal a nemohl tam sloužit českou bohoslužbu. Lidé byli roztrpčení a rozhněvaní. Několik rázných mužů přišlo za Farským a otázali se ho: „Máme dveře od kostela vypáčit, abychom tam mohli konat bohoslužbu?“ Farský s klidným hlasem řekl: „Nedělejte to. Připravte bohoslužebný stůl venku, všude je přece chrám Páně.“
Zdánlivě drobná událost, která utkvěla trvale v paměti sestry a kterou mně vyprávěla. Ukazuje však, jak byl Farský formován evangeliem a Duchem Kristovým, který je duchem mírnosti, pokoje a lásky.
Na husitech se oceňuje, a někdy naopak zase kritizuje, jejich bojovnost. To je historická pravda, že husité bojovali a vedli vítězně války na obranu i za prosazení svého reformního programu. Ale současně v husitství byla linie nenásilí a výlučně duchovního boje slovem, kterou můžeme vysledovat u Mistra Jana Husa, zvláště u Petra Chelčického i u Jana Amose Komenského. Jistě ne náhodou na budově ústředí naší církve v Praze jsou na čelní straně sochy Petra Chelčického a Jana Amose Komenského. U Farského můžeme rozpoznat návaznost právě na tuto linii. Už v březnu v roce 1920 Farský důrazně žádal, aby se stoupenci nové církve v jednání vůči katolické církvi vyvarovali jakéhokoli násilí. Toto jeho provolání vyšlo v Českém zápase (Pučálková E.: Dědictví otců, s. 187 – 188).
Tento Farského ryze křesťanský a Ježíšovský postoj nenásilí zrcadlí ušlechtilost jeho ducha a je dobrým východiskem ekumenického soužití a pozdější užší spolupráce mezi křesťany pro naši církev i inspirací pro nás v čase bojů, spoléhání na násilí a obtížné cesty ke spravedlivému urovnání bolestných konfliktů a k mírovému řešení.
Některé názory a postřehy Karla Farského jsou jistě dobově podmíněné, ale cesta nenásilí jím hlásaná a uplatňovaná v praxi patří k jádru Ježíšova evangelia a učení a má nadčasovou platnost.
Tomáš Butta
Český zápas č. 26 z 30. 6. 2024
