Krátká bohoslužba mě přivedla k otázce, zda by podobná forma nemohla být inspirativní také pro naše prostředí…
Při letošní srpnové dovolené v Londýně jsme se s manželkou rozhodli navštívit katedrálu svatého Pavla nejen jako turisté, ale především jako místo modlitby. Zúčastnili jsme se zde polední Said Eucharist – krátké eucharistické bohoslužby, která začínala ve 12.30 a trvala přibližně půl hodiny. Tato bohoslužba je zde sloužena každý pracovní den, ráno i odpoledne.
Byla velmi prostá: bez zpěvu a bez kázání, pouze biblická čtení, modlitby a Večeře Páně. Právě kontrast mezi ruchem velkoměsta a tichem pod mohutnou kupolí katedrály byl pro mě velmi silný. Uprostřed Londýna se člověk na chvíli zastavil a vstoupil do prostoru, kde nebylo potřeba nic řešit ani stíhat.
Zajímavou zkušeností bylo i samotné přijímání. K němu jsou v katedrále výslovně zváni ti, kteří přijímají eucharistii ve své vlastní církvi; v pokynech se přitom nehovoří o nutnosti být pokřtěn. Bylo možné přijmout pouze eucharistický chléb (hostii), nebo přijímat pod obojí a napít se vína přímo z kalicha. Pro nás, kdo vycházíme z tradice Církve československé husitské, je právě přijímání pod obojí něčím velmi blízkým. Překvapilo nás však, že smočení hostie v kalichu, jak je u nás běžné, bylo výslovně zapovězeno. I taková drobnost člověku připomene, jak rozmanitými způsoby mohou jednotlivé křesťanské tradice prožívat tutéž základní skutečnost setkání u Kristova stolu.
A právě tento stůl překračuje mnohé hranice. Člověk přijde z jiné země, z jiné církevní tradice, a kolem něj sedí v kruhu lidé, které nikdy předtím neviděl a pravděpodobně již nikdy neuvidí. Přesto se na malou chvíli všichni setkávají jako jedno společenství kolem chleba a kalicha. Uprostřed města milionů anonymních lidí vzniká společenství, které nepotřebuje vzájemné představování.
Tato krátká bohoslužba mě přivedla k otázce, zda by podobná forma nemohla být inspirativní také pro naše prostředí. Nikoli jako náhrada nedělní bohoslužby, ale jako její doplnění. Nabídnout během pracovního dne dvacet či třicet minut ticha, modlitby a Večeře Páně může být cestou k lidem, kteří touží po duchovním zastavení, ale v běžném rytmu života jen obtížně hledají prostor pro delší bohoslužbu.
Na londýnské zkušenosti mě oslovila především její jednoduchost. Nebylo třeba velkého programu ani mnoha slov. Středem byl Kristus a jeho pozvání ke stolu. Když jsme po skončení vyšli zpět do ulic, Londýn pokračoval ve svém obvyklém tempu. My jsme se však na půl hodiny zastavili.
A možná právě takové malé ostrůvky ticha potřebujeme uprostřed našich měst i našich životů.
Patrik Čermák, NO Přelouč
Foto (Hrst pokynů pro účastníky bohoslužby): Autor článku
Článek je odezvou na naši výzvu ke čtenářům, že i vy se můžete stát přispěvovateli Českého zápasu. Autorovi za to děkujeme. Redakce
