Dekolonizace je proces, který reaguje na koloniální minulost církví a snaží se o jejich decentralizaci, přehodnocení vlivu a autority západního křesťanství a přizpůsobení poselství lokálním kulturám. Zahrnuje snahu o autonomii místní církve, větší zastoupení afrických, asijských a latinskoamerických teologů a odmítnutí západních norem jako univerzálních.
V rámci tohoto procesu pořádá Světová rada církví (SRC) 16. října v Ekumenickém centru v Ženevě (online přes Zoom) křest knihy s názvem „Dekolonizace diakonie: Od služby ke společenství“ od reverenda prof. Dr. Hyuka Choa, duchovního Sjednocené církve Kanady. Kniha zpochybňuje tradiční modely služby a nabízí rámce pro vztahy postavené na vzájemnosti a autentické solidaritě. Akci pořádá program Ekumenická diakonie a udržitelný rozvoj SRC ve spolupráci s Komisí SRC pro klimatickou spravedlnost a udržitelný rozvoj a Referenční skupinou pro ekumenickou diakonii. Účastni budou významní náboženští činitelé a teologové a chtějí analyzovat potřebu skutečného vzájemného společenství v současné misii a službě. K tomu reverend Dr. Kenneth Mtata, programový ředitel Světové rady církví pro život, spravedlnost a mír poznamenal: „Tradiční modely služby se dostaly pod drobnohled kvůli udržování hierarchických vztahů spíše než kvůli podpoře skutečné vzájemnosti.“
O dekolonizaci v církvi vůbec
Přestože se pojmy kolonialismus a neokolonialismus obvykle diskutují z politického, kulturního, ekonomického a vzdělávacího hlediska, jsou také nezbytné, pokud jde o náboženská a teologická studia – zejména v oblasti misiologie a misijních aktivit západních misionářů v Africe. Aktivity západních misionářů v Africe přinesly hodně západní teologické orientace a kolonialismu, pokud jde o jejich misijní teologii a praxi. Nejenže vnímali svou teologii jako nadřazenou, ale také vnucovali svůj teologický světonázor africkým konvertitům.
Západním misionářům se sice dařilo uspokojovat sociální a ekonomické potřeby Afričanů, ale nedokázali mít významný a trvalý dopad na náboženskou úroveň – hlavně proto, že se nezabývali jejich tradičním světonázorem – světonázorem zakořeněným ve víře v duchy. To vedlo některé africké křesťany k hledání africké identity, pokud jde o křesťanství.
Během kolonizační éry aktivity evropských misijních církví kulturně kolonizovaly spiritualitu a světonázor Afričanů. Mise podnikly kampaň za transformaci – používaly termín civilizace – Afričana v napodobeninu černého Evropana. Je snadné pochopit, proč mnoho autorů a sociálních vědců kritizuje roli křesťanských misionářů v Africe jako napomáhající koloniálnímu útlaku a vykořisťování. Například africké zvyky byly odrazovány; africké jazyky byly v misijních školách zakázány; africké dědictví bylo zesměšňováno a potlačováno. Cílem bylo dát Afričanům novou identitu tím, že se od nich vyžadovalo používání nových křesťanských jmen. Církevní bohoslužby a obřady se slavily způsobem, který se více líbil Evropanům než Afričanům. To proto v mnoha afrických křesťanech vyvolalo pocit, že nepatří k evropskému Bohu. Proto křesťanství přezdívali „náboženství bílého muže“.
Ačkoli se evangelium a africká kultura vždy pohybovaly paralelně, misionáři se stavěli proti myšlence sňatku mezi evangeliem a různými kulturami, s nimiž se setkávali. Aby se řešil problém evangelia a kultury, tak důležitost kontextualizace evangelia se stala názorem sdíleným mnoha teology a silně ji prosazovala Ekumenická asociace teologů třetího světa (EATWOT). Z toho vzešly pojmy jako adaptace, akomodace, indigenizace, inkarnace, kontextualizace a inkulturace. Ačkoli žádný z těchto přístupů není dokonalý, myšlenkou každého z nich je prezentovat evangelium tak, aby odpovídalo světonázoru a kultuře lidí, komunit a národů, aniž by byla ohrožena podstata evangelia.
Redakce
Ilustrační foto: Unsplah.com/ Shimo Yann
