(ČZ 6/2025) V kanadské společnosti, její kultuře a vzájemných vztazích došlo v posledním čtvrtstoletí k rozsáhlým, často nepředvídatelným změnám.
Zvýšený příliv usedlíků ze zemí rovníkového pásu, hledajících ekonomické uplatnění; spojování s jejich rodinnými příslušníky obvykle seniorního věku; zvýšený zájem studentů z jihovýchodní Asie o vzdělání na kanadských školách a akademiích. To vše vyvolalo fenomén změn v mezináboženském dialogu a uvědomění si současné plurality, jak se odráží v mezilidských vztazích a v loajalitě ke zděděné či vytvořené vlastní víře.
Kanada vždy aktivně podporovala přistěhovalecký příliv nových obyvatel. V minulosti tento proud přicházel zpravidla z Evropy a Středomoří, z atlantického společenství. Oblasti s příbuznými kulturami, společnými prvky náboženské víry, s podobnými tradicemi, obřady a zvyklostmi. To vše prochází v poslední době fundamentálními změnami. Proces je zcela odlišný od staršího, známějšího procesu v USA, „melting pot“, tavícího kotle – jenž během vnitřních i geopolitických změn zanikl a degradoval na antagonistické vztahy vzájemně se ignorujících nebo odporujících kulturně, národnostně a ideově izolovaných nátlakových skupin.
Kanadská společnost se tomuto vývojovému procesu zčásti vyhnula, zčásti jej předešla. Nepochybnou zásluhu o to má i každoroční podstatná skupina absolventů postsekundárních škol a učilišť. V současnosti se na nich množství studentů ze zahraničí pohybuje mezi 60 - 70 % ve srovnání s posluchači, provinčními residenty. Zahraniční studenti jsou i cenným finančním zdrojem pro chronicky strádající akademická centra (školné zahraničních studentů se pohybuje mezi 2.5 - 5násobkem školného placeného místními studenty).
Studenti samozřejmě přicházejí z různých kultur, světonázorů, věroučných tradic a představ. V akademickém prostředí vzájemného pochopení, pomoci a snášenlivosti začínají takové vlastnosti přijímat za své. Formuje se u nich vlastnost vzájemného porozumění a pochopení. Vysokoškolské studium náleží v Kanadě výlučně do pravomoci a akreditace provinčních ministerstev, včetně všech škol s teologickými programy. I když byly teologické univerzity původně zakládány hlavními církvemi, dnes církevní autority příslušných denominací ani jejich administrativa nemají vliv na koncept výuky stanovený vědeckou radou univerzity a akreditovaný ministerstvem. Denominační autority pouze doporučují vnitřní doplnění jednotlivých přednášených předmětů, jak je interpretují ve své chartě, ústavě či jiných listinách.
Na teologických fakultách se objevuje v posledních letech nový předmět, zpravidla zvaný: „Teologie mezináboženského porozumění“. Často je tento předmět uváděn citátem z díla švýcarského teologa Hanse Künga: „Nebude míru mezi národy, dokud nezavládne mír mezi náboženstvími. Nebude míru mezi náboženstvími, dokud nedojde k jejich vzájemnému dialogu.“ Prof. Küng působil v 80. letech též na torontské univerzitě.
Výuka a výchova v duchu teologie náboženského porozumění se samozřejmě na jednotlivých fakultách liší, podle jejich zaměření a podle zkušeností a představ přednášejících. Všeobecně ji lze ale shrnout pod několik zásadních principů.
■ Směr dialogu - seznámit se s komunitami a představiteli jednotlivých komunit a poznat jejich tradice
■ Angažovat se s nimi v ekumenickém duchu dialogu
■ Nechat je vyjadřovat se jejich jazykem a pochopit jej
■ Být si vědom jejich teologické a kulturní loajality a soustředit se na centrální, nikoli okrajová témata
■ Přistoupit k dialogu se stejným respektem, jaký očekáváme od druhé strany
■ Každá tradice mé své zlé historické epizody a hanebné přívržence; soustředit se na tradice a osobnosti ceněné
■ Důvody vzájemného oddělení, rozdělení je nutno adresovat, nikoli zakrývat pozlátkem
■ Účastníci dialogu nemají kompromitovat vlastní víru, nýbrž podávat vysvětlení srozumitelné druhé straně. Nemá ale docházet ke skrytému konvertování; je to moment vzájemného sdílení ■ Jednání s účastníky druhé strany je předpokladem pro společné žití v komunitě lidstva této planety.
Na naší planetě ale žije kulturně náboženská a politická skupina, pro kterou jsou tato pravidla bezcenná a zhoubná. V jejím pojetí stejná slova mají sémanticky opačný význam. Dle ní se svět dělí na Dům války a Dům islámu. Je-li mír opakem války, pak sémantická logika vyvozuje, že islám je Domem míru. Význam slova islám je podřízení, podvolení. Pak ovšem takový jazykový distopický orwelliánský zvrat následně vede k závěru, že vítězství na konci války nepřipouští rovnocenné partnery, ale pouze vládce a poražené.
Vražedné útoky islámských radikálů se staly v posledních letech součástí běžných zpráv komunikačních medií. Přepady ve francouzských a německých městech; pařížské čtvrti, do kterých se neodváží vstoupit policie; průmyslová centra anglického středozápadu, kde vládnou gangy... V Kanadě se podobné agrese dosud objevují jen vzácně; agresivních živlů je tu zatím málo. Začínají se však zviditelňovat jiným způsobem. Antisemitskými výtržnostmi a destrukcemi, demonstracemi na podporu Hamásu a vládnoucích iránských mullahů. Pro nezkušenost a netečnost kanadských diplomatů se jim podařilo i narušit kdysi pevné svazky a styky se státem Izrael.
Residenti postižených měst jsou pobouřeni ze strachu a neschopnosti politiků usměrnit tuto agresivní skupinu a obviňují plošně celou muslimskou komunitu. Neprávem. Zdaleka ne všichni z nich jsou agresivní. Naopak, přejí si žít v klidu s ostatními nemuslimskými obyvateli. Problém je, že mlčí. Bojí se. Ve skutečnosti však světová islámská komunita, umma, byla od samého vzniku iracionálně rozdělena a znepřátelena. Nejde jen o klasické věroučné proudy, sunnity a šíity, ale zvláště o jejich odnože konservativních a radikálních směrů... V jejich myšlení jsou také islámisté reformních proudů bráni za heretiky...
Sociologický přístup k mezináboženskému dialogu, odvozený již ve starověku od myšlenek Platóna a jeho učitele Sókrata, jak je uveden výše, je k dialogu se světem islámu neúčinný. Dialektický přístup k rozhovoru, používaný k přiblížení se problému, je jim cizí. Oba způsoby myšlení jsou jim inherentně cizí. Evropané také jejich vzájemným tradicím a vztahům málo rozumí.
Přesto ale je nutné a kritické proniknout do jejich světa dialogem za pomoci adherentů, hlásících se k proudům reformním. Dávné čínské rčení praví: „Žádáš-li si dosáhnout míru nejsnadněji, pak vzdej bitvu.“ Nestůjme tedy jen apaticky v konfliktu idejí světa.
Slavomír Pícha
Český zápas 6/2025 z 9. 2. 2025
Související: Názorové proudy v církvi a místa k dialogu
