(ČZ 6/2025) Křesťanskou církev od počátku provází názorové pnutí mezi různými směry uvnitř i navenek. Také v naší Církvi československé husitské se názorové střetávání projevuje od samého počátku až po současnost.
V prvních letech po vzniku Církve československé (husitské) to bylo vyjasňování vztahu mezi modernistickým proudem představovaným ThDr. Karlem Farským a ortodoxním směrem, v jehož čele byl Matěj Pavlík – biskup Gorazd.
Po 2. světové válce se výrazně profiloval „levicový“ směr, jehož stoupenci se ztotožňovali s komunistickou ideologií. Na druhé straně se utvářel směr „teologický“, představovaný prof. Zdeňkem Trtíkem. Ten zdůrazňoval nezastupitelnou hodnotu církve, která se vzhledem ke svému náboženskému poslání nemůže sloučit se světem a rozplynout se ve společnosti. Tyto dva dějinné příklady ukazují, že někdy se koexistence rozdílných názorových směrů v církvi ukáže jako nemožná. V obou případech, jakkoli jsou rozdílné, došlo k oddělení, rozchodu či odchodu z církve, jako tomu bylo v době padesátých let, kdy řada členů i duchovních z církve odešla.
V 80. letech minulého století byla v naší církvi vedena teologická diskuse, zda CČSH má charakter spíše národního katolictví nebo je církví reformační. Zda má blíže k Církvi římskokatolické nebo k protestantským církvím.
Jaké proudy a směry můžeme v naší církvi rozpoznávat dnes? Podle sociologa prof. Zdeňka Nešpora jsou v současnosti v naší církvi rozlišovány dva směry – konzervativní a alternativní. První se opírá o tradici „československou“ a „husitskou“. Druhý vychází z pojetí obecné církve, ale vstřebává i různorodou alternativní spiritualitu. Někdy se hovoří na jedné straně o směru konzervativním, který je uzavřen všemu novému, a o druhém jako o progresivním, který je otevřen soudobým trendům a klade důraz na různé sociální aktivity. Toto rozlišení však přináší v něčem úskalí, neboť stoupenci „progresivní alternativní cesty“ jsou v něčem velmi konzervativní, a naopak ti, kteří se označují za „konzervativní“, mohou být v některých projevech naopak velmi otevření.
A pak jsou i ti, kteří mohou být bez názoru, jejich postoje jsou proměnlivé a ne příliš čitelné. V církvi jistě platí pastorační zásada, že je potřebné druhé s respektem vyslechnout. To ale neznamená nemít názor. Platí také toto pravidlo: Je nezbytná empatie a otevřenost pro jinakost druhých, ale také mít vlastní stanovisko. Kdo se nechá názory druhých snadno ovlivňovat, tomu není možné důvěřovat (Cesty k lidem. Kapitoly z duchovní péče, 2023, s. 74).
V církvi se dochází k vyjádření společných názorů někdy velmi těžko. Nejsou tím míněny jen otázky věroučné povahy, o které se vedou po staletí spory. Dnes se jedná o obtížné hledání shodného stanoviska k nejrůznějším problémům politickým a společenským naší současnosti. Před rokem 1989 nás v církvi politické názory spíše spojovaly, neboť to bylo v situaci rozpadávajícího se totalitního režimu, ve kterém jsme žili. Dnes nás pohledy v politické oblasti rozdělují. Nesdílíme shodné názory na politiky domácí i zahraniční, strany a hnutí, na Evropu, konflikty ve světě a další otázky současnosti. Lišíme se i v pohledech na pojetí církve a na její podobu a aktivity v současnosti.
Jaká jsou místa pro dialog v církvi a kde je pro něj prostor? Vzhledem k tomu, že mnohé problémy a otázky dneška jsou komplikované, má být v církvi vedena diskuse s odborníky. Odborné konference, semináře, tematická setkání jsou prostorem pro naslouchání a vedení kultivovaných diskusí.
Církev hledá odpovědi na aktuální otázky z Písma, z tradice, z vědeckých poznatků i přístupů napříč ekumenou. Avšak ke stanovisku musí dospět sama i s ohledem na názorovou rozrůzněnost. V rámci IX. sněmu se otevřel prostor pro dialog v církvi. Ve sněmovních výborech jsou jejich členy duchovní a laici rozmanitých názorů a nejednotných postojů. To může být přínosem právě pro vnitrocírkevní rozhovor na základě zpracovávaných podkladů a předkládaných sněmovních předloh. Výsledkem může být nejen shoda, ale i kompromis nebo dokonce konstatování, že na některá témata jednotný názor prostě nemáme. A přesto můžeme žít v Kristově lásce v církvi jako bratři a sestry.
Dalším místem, kde se vede diskuse, jsou media a sociální sítě. Pokud je to diskuse osobní a nikoli anonymní a je vedena na základě věcné argumentace, a ne s nenávistnými projevy vůči druhému a druhým. V církvi platí, dát přednost osobnímu rozhovoru, než si to s někým vyřizovat na sociálních sítích a v mediích.
Tam, kde lidé spolu navzájem diskutují, kde se vede o něco spor, tam, kde se střetávají různé názory, tam je život. Dialog jako dialogos je v pravém slova smyslu vedení rozhovoru pod autoritou Loga, tedy Ježíše Krista, který je normou všech našich řečí i jednání. Takovému rozhovoru se však v církvi musíme trvale učit.
Tomáš Butta
Český zápas 6/2025 z 9. 2. 2025
