V kostele sv. Václava na Zderaze se v úterý 21. ledna 2025 konala tradiční ekumenická bohoslužba pro studenty, děkany, pedagogy a zaměstnance pražských teologických fakult a škol v rámci týdne za jednotu křesťanů.
„Před 1700 lety se křesťané ocitli ve sporech a zmatcích ohledně některých otázek víry. Z těchto někdy i vyhrocených hádek vzešla příležitost vyhlásit společně svou víru slovy Nicejského vyznání. Také dnes se zde shromažďujeme jako společenství křesťanů pocházejících z různých kultur a vyznání, abychom oslavili svou společnou víru.“
Tato slova zazněla při ekumenické studentské bohoslužbě, na které se již tradičně v době lednového Týdne modliteb za jednotu křesťanů schází studenti a představitelé teologických fakult a škol, aby společně poděkovali za Boží přízeň a požehnání a do budoucna vyjádřili touhu po poctivé jednotě, spolupráci, pevném základu, který nicméně uznává odlišnost druhého. Letošní pořad modliteb, biblických čtení a písní připravený klášterní komunitou v italském Bose jsme prožili ve večerních hodinách 21. ledna v našem stále ještě vánočně vyzdobeném kostele sv. Václava v Praze Na Zderaze. Inspirací byl úryvek z Janova evangelia, kde se Ježíš obrací na truchlící Martu: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
Každý z přítomných si mohl v duchu upřímně odpovědět, zdali vyznává Krista jako svého Pána a společně pak vše stvrdit formou nicejského kréda - v roce, kdy si připomínáme 1700 let od jeho formulace. O plném, naprostém ztotožnění se s tímto vyznáním hovořil v kázání též student 2. roč. oboru Teologie křesťanských tradic na ETF UK Ladislav Matějček, který zajímavým způsobem popsal i případ alternativního, „volnějšího“ přístupu k biblickému kánonu, jak ho zvolili zastánci tzv. existenciální hagioterapie při pražské bohnické léčebně. Hagioterapie je léčba poruch osobnosti pomocí rozjímání nad biblickými příběhy. V podcastu na stránkách institutu, který se týká těžkého biblického místa - Boží výzvy Abrahámovy k obětování Izáka - text dle kazatele vyložili tak, že Otec víry Abrahám to „prostě a jednoduše přehnal“. Hrnul se do něčeho, co mu rozhodně neřekl Bůh, naopak... Boží velikost se tak projevuje právě v jeho nadpřirozeném zásahu, abychom nezničili jeho křehké dílo.
Kazatel uvedl, že hagioterapeut zde užil přístup z mnoha důvodu rozumný a pochopitelný - z hlediska péče o duševně nestabilního člověka. „Navíc prezentující víru v milosrdného Boha, který nás nikdy nenechá v průšvihu. O takového Boha se můžeme opřít...“ V Abrahámově příběhu má (hagioterapeutický pohled na Boží milost) ale jeden nedostatek. Je v přímém rozporu se Starým a Novým zákonem... „Neliší se Boží bezpodmínečná láska, Boží soucit od soucitu a lásky lidské právě tím, že se jedná o milování až za hrob? Že se jedná o lásku počítající se vzkříšením, přesahující až do života věku budoucího?“ Ptal se dál kazatel. „Neprokázal Abrahám svou vírou ve vzkříšení právě dospělost ve víře i lásce? Nechválí ho Písmo právě proto, že obstál ve zkoušce dospělosti?“ Dokázal se na Boží lásku spolehnout, přestože se jednalo o život, a to dokonce ne o život vlastní, ale o život vlastního dítěte. „Nepředstavitelná zkouška víry, tomu jistě porozumíme, proč při pohledu z dálky může vypadat jako obraz šíleného Boha. A přitom se jedná o podobenství lásky Boží, která nás neopouští ani po smrti těla, sahá daleko až za hrob...“ Texty Písma sv. ukazují, „že se nejedná o Abrahámův úlet, který Hospodin musel pracně napravovat, ale naopak o jakousi zralost, kterou Pán v Abrahámovi po celý jeho dlouhý život skrze mnoho a mnoho zkoušek pečlivě pěstoval a budoval. Domnívám se, že právě dospělost ve víře je to, co budeme potřebovat, pokud vyhlížíme jednotu Kristovy církve už na tomto našem světě...“
Silným momentem bohoslužby bylo symbolické gesto, reflexe Boží výzvy, aby tak jako On byli světlem světa, kdy každý dostal svíčku a od prvního zapáleného plamínku se postupně plamen šířil mezi všemi přítomnými včetně zástupců škol a církví. Ti na závěr krátce promluvili - mezi nimi například za Ekumenickou radu církví její generální sekretář Marián Čop, za CČSH a Husův institut ekumenických studií pak David Tonzar, za HTF UK její děkan Jiří Vogel. Velké díky všem organizátorům, jmenovitě sestře Veronice Matějkové, která je na odboru ekumeny a vnějších vztahů naší církve skutečně člověkem na svém místě. A se svou laskavou milou povahou pro mnoho z nás právě tím světlem, jak k tomu náš Pán vyzývá.
Text a foto: Klára Matoušová
Plakát studentské ekumenické bohoslužby
Fotogalerie (Tomáš Novák):
