Patriarcha Tomáš Butta k pojmovému určení Církve československé husitské a jeho porozumění.
Naši církev ve stručnosti výstižně charakterizuje tzv. pojmové určení. Jeho formulování má svůj počátek u dr. Karla Farského, našeho prvního patriarchy. Podle Farského vzniklo z potřebnosti „vyjádřit sobě i veřejnosti, kdo jsme“, jak to vyslovil při jeho uvedení na 1. zasedání I. sněmu CČS(H) v roce 1924. Tehdy bylo sněmem přijato a stalo se 1. článkem ústavy: „Církev československou tvoří křesťané, kteří usilují naplniti současné snažení mravní i poznání vědecké duchem Kristovým, jak se zachoval v Písmu a v podání starokřesťanském i jak dochován jest národu československému hnutím husitským a českobratrským.“ S touto shodnou a vžitou formulací se setkáme i ve Farského tiskem vydané přednášce Náboženství v národě československém z roku 1924, v jeho kázání ve sbírce Naše postila i ve vzdělavatelské příručce CČS z roku 1925.
Stálý obsah charakteristiky CČSH v proměnách dob
Pojmové určení promyšleně formulované Karlem Farským se stalo součástí Ústavy z roku 1931 i Učení náboženství křesťanského ze stejného roku. Tuto stručnou charakteristiku naší církve máme i v současných dokumentech, jako jsou Základy víry z roku 1971 i naše stávající Ústava, kde se nachází v její preambuli. Obsah tohoto pojmového určení je v tom základním od počátku až do přítomnosti shodný. Přesto v průběhu času došlo k určitým dílčím změnám. Ve Farského formulaci byl užíván pojem „duch Kristův“ s malým písmenem. Později dochází ke změně „Duch Kristův“, kdy je psán velkým písmenem, a tato změna byla teologicky zdůvodněna Zdeňkem Trtíkem. Bylo také vypuštěno „národu československému“, neboť to vycházelo z masarykovského pojetí národa, zatímco se jedná o národy dva – český a slovenský, jak se v historii tato skutečnost projevila. Církev československá husitská může také oslovovat lidi i z jiných národů a národností, což se děje. Dílčí změnou také prošla závěrečná část formulace, respektive došlo k jejímu rozšíření „a dalším úsilím reformačním“. Do tohoto dalšího reformačního úsilí je zahrnována reformace evropská či světová, k níž dochází sto let po upálení Mistra Jana Husa. Současně tím může být míněno i reformní úsilí a snahy katolických modernistů.
Pojmové určení vyjadřuje to podstatné, čím jsme a co je naší identitou i naším posláním. Jsme a máme být církví křesťanskou. Naší nejvyšší autoritou je Duch Kristův. Tento živý a přítomný Ježíš Kristus je rozpoznáván v Bibli a tradici. Z této tradice je nám vlastní husitství a českobratrství, ale inspiruje nás i další úsilí o reformu a obnovu živého křesťanství. Duch Kristův nepůsobil jen v minulých dobách, ale chce působit skrze nás a naši církev i v současnosti – v době rozmachu vědeckého poznání a obtížného mravního zápasu o lidskost proti nelidskosti.
Jak pojmové určení chápala zakladatelská generace CČSH a jak jej chápeme my?
Jestliže pro zakladatelskou generaci bylo pojmové určení bezprostředně blízké, přístupné a vyjadřovalo jejich víru, myšlení a cítění, pak pro nás je spíše úkolem k promýšlení. To zásadní, co z něho vyčteme, je, že jde především o církev, kterou tvoří křesťané. O křesťanském charakteru nové církve hovořili její představitelé na samém počátku, v čase projevujících se rozmanitých náboženských, duchovních i sekulárních proudů. Spolupracovník Karla Farského teolog Karel Statečný se na I. sněmu vyslovil jednoznačně tak, že křesťanství je nejdokonalejší náboženství a jeho podstata nemůže být měněna. Křesťanství podle něho je „institucí živou, životodárnou, která jest s to, aby znovu obrodila celou společnost lidskou“. Stejně tak to chápal Karel Farský a vyzýval k návratu ke Kristu, ke křesťanství, k náboženství Kristovu. O křesťanství hovořil Farský jako o Ježíšově náboženství. Rozlišoval mezi historickým či dějinným křesťanstvím a mezi původním křesťanstvím. Původní křesťanství je podle Farského založené na všelidském evangeliu Kristově. Jestliže se jako církev hlásíme ke křesťanství, tak to neznamená vše nekriticky přijímat a přejímat, ale se zřetelem k Farského přístupu hledat původní křesťanství založené na Ježíši Kristu a jeho evangeliu.
Ústředním výrazem pojmového určení je Duch Kristův. Farský zdůrazňoval, že jde o živého Ducha, ne o nauku. Duch Ježíšova náboženství je jiný než duch církevnického fanatismu. O duchu Ježíše promlouvá Farský v různých souvislostech a tyto jeho formulace nacházíme v jeho kázáních, zvláště v čase svatodušních svátků. Zdeněk Trtík v návaznosti na Karla Farského tento pojem teologicky pochopil a stanovil jako významnou normu víry, nauky a života Církve československé husitské. Tento pojem se však v různých variacích a synonymech vyskytuje v samotném Písmu (Sk 16,7; Ř 8,9; 2 K 3,17; 1 Pt 1,11 aj.), ale i ve spisech křesťanských autorů napříč církvemi a časem. V tom se také projevuje křesťanský charakter naší církve.
V našem pojmovém určení je pořadí toto: Duch Kristův, Písmo a tradice. O vztahu Ducha Kristova a Písma svatého hovoří bratrský biskup Jan Amos Komenský v Obecné poradě: „Boží Písmo je jediné a naplňuje všechno jedním duchem, duchem Kristovým.“ A ve spise Jedno nezbytné vyslovuje myšlenku: „Písmo řídí věřícího člověka duchem Krista.“ Podle Zdeňka Trtíka je Duch Kristův normativně nad tradicí i nad Písmem, i když v Písmu kotví. Již Farským uváděná starokřesťanská tradice zahrnuje církevní otce řecké i latinské, ale i cyrilometodějství. Zvláštní důraz položil Farský na husitství a českobratrství, tedy na českou reformaci. Husitství sehrálo významnou roli v Církvi československé v jejím počátečním ideovém formování. Význam této tradice byl zřetelně rozpoznán tak, že do názvu naší církve byla na VI. sněmu doplněna její charakteristika jako „husitská“. Českobratrství pojímá v sobě jak prostotu křesťanské víry ze samých počátků Jednoty, tak i později široce rozvinutou humanistickou vzdělanost jejích biskupů Jana Blahoslava a Jana Amose Komenského.
Věda dochází ke stále novým objevům a vědecké poznání se mění. I Farský přes svůj důraz na svobodné vědecké poznání hovořil o určitých mezích vědy. Věda sama o sobě není normou, věda může být zneužita. Věda má být naplněna a prostoupena Duchem Kristovým. V Duchu Kristově dochází věda posledního smyslu, kdy slouží životu a člověku podle Božího záměru. Výpověď o mravním snažení měla původně dobový kontext ve smyslu etického ideálu nově založeného státu s morální autoritou prezidenta Tomáše G. Masaryka. Týká se však morálního jednání člověka jako takového, které vychází z lidského svědomí a odpovědnosti vůči Bohu v duchu Ježíše.
V pojmovém určení se hovoří o úsilí, o usilování, aktivitě, činorodosti. Podle Farského je úkolem „povznesení sebe, církve i národa a jeho společnosti duchem Kristovým“. Postup vyznačený podle Farského znamená nejprve duchovní práci na sobě, práci na církvi, pak teprve na národě a společnosti ve smyslu vnášení Ducha Kristova do veřejnosti. Bez toho, aby bylo prostoupeno Duchem Kristovým naše srdce a nitro a byly jím naplňovány naše vztahy v církvi, nelze důvěryhodně přinášet a předávat evangelium druhým, nelze ani usilovat o naplňování poznání vědeckého a současného mravního snažení Duchem Kristovým.
Pojmové určení obsahuje cenné myšlenkové bohatství, je dokladem ideového zápasu a hledání vlastní identity Církve československé husitské v čase Karla Farského a celé zakladatelské generace. Je současně též nadčasovým vyznačením konkrétního poslání a charakteru naší církve, kterou chceme tvořit jako křesťané i dnes.
