Jen několik let po vzniku naší církve, která se snaží být pokrokovou, si církev klade dosud nepoložené otázky.
Svědčí o tom článek „Ženy a církev“ v prvním lednovém čísle Českého zápasu roku 1926, který si všímá, jak a ve které církvi se k tomuto staví. Poukazuje na skutečnost, že v USA, Velké Británii i ve Švýcarsku si některé církve vůbec toto nestaví jako otázku a otazník škrtají. Naopak vysloví otázku jinou: „Nepraví apoštol Pavel, že před Bohem nejsme ani žena ani muž?“ Autor článku poukazuje na to, že v tehdejším Československu se mezi evangelíky o tom živě diskutuje a že jejich synod v roce 1925 se usnesl, že „ženy mají povoleno kázat, mohou býti katechetkami, ovšem ordinace k úřadu duchovnímu jim povolena nemá být.“ Je zde zmínka, že v Německu byl podán návrh, aby ženy byly připuštěny k úřadu farářskému. Návrh však tehdy padl.
Český zápas poznamenává, že stejně jako v Německu „je i u nás na Husově fakultě dost dívek, které studují evangelické bohosloví, aby se pak věnovaly duchovní práci.“ Ale jakou práci jim svěřit, ptá se autor a opět píše o Německu, kde zdejší protestantská církev ženám umožnila mimo sociální práce vykonávat dětskou bohoslužbu. Je citován „Berliner Tageblatt“, teolog Tillich, který se odvolává na Nový zákon, že nositelem úřadu pro zvěstování slova a svátosti jest muž. Teolog argumentuje tím, že žena je příliš citová, subjektivní, intuitivní bez reflexe, a proto nezpůsobilá k takovému úřadu. „Žena i muž jsou sice rovnocenní, ale mají různé schopnosti a sklony,“ uvádí se v Českém zápase. Píše se o dalších podobných názorech a na jejich podkladě autor článku konstatuje: „Farářství jest poslední snad mužská bašta, již ženy ještě nedobyly. Budou jistě mezi muži a ženami přátelé tohoto nového uplatnění, budou i tací, kteří se budou báti, že ženské farářství by mohlo náboženství znesvětit a pozbaviti o další kus vážnosti. Tam, kde se z věci dosud nečinila otázka zásadní a kde se ženy nedomáhaly uznání za duchovní, většinou nebylo rozpaků, aby zvláště zkušené ženy – matky, jež se životem probolívaly s modlitbou, nepromluvily k shromáždění křesťanů třeba z kazatelny. Ale každá církev má své měřítko.“
Tenkrát v roce 1926 se Církev československá husitská otočila k ženám – farářkám ještě zády. Otázka byla ale vyřčena a čekalo se na odpověď. Ta přišla po válce v roce 1947, kdy naše církev svým výnosem umožnila ženám stát se farářkami a tehdy byly vysvěceny dvě farářky. V rámci České a Slovenské republiky přes 40 % ze všech církevních hodnostářů této církve slouží ženy. Dokonce v roce 1999 se farářka Jana Šilerová stala první biskupkou ve střední a východní Evropě, což tehdy odsoudil kardinál římské církve Miloslav Vlk.
Redakce
Ilustrace: Pixabay.com
