(ČZ 6/2025) V magazínu Českého zápasu bylo zvoleno téma, které se týkalo plurality a dialogu v církvi. Redakce položila otázky několika našim duchovním.
1) Jak může podle vás CČSH udržet jednotu, když čelí tak široké paletě názorů a různých tradic?
2) Měli jste někdy příležitost zapojit se do mezináboženského dialogu? Co vám tato zkušenost přinesla?
3) Jakým způsobem může církev otevřít prostor pro konstruktivní dialog o LGBT otázkách mezi konzervativními a progresivními křesťany?
4) Jak vidíte budoucnost svobody svědomí v CČSH v kontextu měnící se společnosti a nových výzev (např. technologické změny, etické otázky, globalizace)?
Štěpán Klásek, emeritní biskup a farář NO Litomyšl
1. Cestou k tomu by i dnes mohla být stará dobrá zásada: V důležitých věcech jednota, v ostatních svoboda a ve všem láska. Ta láska a vzájemný respekt ať se projeví právě i v rozhovoru o tom, jak je co pro nás důležité.
2. Trochu s našimi staršími židovskými bratry ve víře, i když je otázkou, zda je to opravdu mezináboženský dialog, a ne dialog v rámci jednoho náboženství. Bratr rabín to vyjádřil tak, že spolu s Ježíšem se vztahujeme ke stejnému Bohu, ale lišíme se svým vztahem k Ježíši.
3. Věřím, že ten prostor už je otevřen, a jde o to, abychom do něho ve vzájemném respektu vstupovali, hovořili spolu a sdíleli své pohledy a svou zkušenost, např. v mém případě jako rodiče dítěte, které patří k této komunitě.
4. Já už jsem starý pes, který se těžko učí novým kouskům, ale mám dobrou naději, že naše děti ty nové výzvy s Boží pomocí ustojí. Pro nás je někdy nejtěžší dopřát svobodu svědomí právě těm svým nejbližším.
David Frýdl, farář NO Praha – Vršovice
1. Církev se musí shodnout na tom, co je pro ni nezbytné, v ostatním, o čem má pochybnost, ať má svobodu, ve všem pak lásku. Nezbytný je její vztah ke Kristu, tedy to, jak v Církvi československé husitské vyznáváme Pána Ježíše Krista. Stejně nezbytné pro udržení celistvosti církve jako Ježíšova domu je její eklesiologický model.
Všechno ostatní je druhotné a mělo by být předmětem láskyplného dialogu ve vzájemné úctě, respektu a slušnosti. Příslušnost církve ke Kristu a její model má církev zpracovaný ve svém základním věroučném dokumentu Základy víry. Pro oblast toho „méně podstatného“ je její devizou od počátku v církvi přítomná zásada „svobody svědomí“, ale největším bohatstvím životaschopného církevního společenství musí být láska. Pokud ta se z církve vytratí, ztratí Církev československá husitská důvod své existence a nebude nikomu chybět.
2. Kromě několika skutečně velmi řídkých převážně diskuzních fór na toto téma jsem takovou možnost ve své duchovenské praxi neměl, o nějakých zkušenostech tedy v tomto ohledu mi nepřísluší hovořit. Charakter a specifika mé duchovenské služby se ubírají jinými směry.
3. Základem jakéhokoliv konstruktivního dialogu (nejenom na téma LGBTQ + lidí a jejich sounáležitosti s církví) je kromě již řečené úcty, respektu a slušnosti počáteční typologie, která dialogu musí předcházet. Tedy, že se sjednotíme na pojmech a vyjasníme si například, jak rozumíme slovům konzervativní, progresivní ad., a čeho se chceme v dialogu dobrat. Jsem přesvědčený o tom, že církev vzešlá z modernistického étosu, která vznikala jako moderní společenství víry pro moderního člověka, s tím nebude mít zásadní problém ani v době postmoderní.
4. Budoucnost svobody svědomí v CČSH vidím ve stejných intencích jako minulost svobody svědomí v CČSH. Svobodu, včetně svobody svědomí, nemáme mít za příležitost k prosazování sebe, ale jako nástroj ke službě druhým. Co je proměnlivé, jsou právě ty výzvy, před které je církev pokaždé v jiné době stavěna. Pro generaci jejích zakladatelů to byly otázky vztahu mezi vědou a vírou, demokratizace a instituce církve, dnes jsou to témata jako globalizace, genderové záležitosti, udržitelnost života na zemi a další a další.
Pokud nám proklamovaná svoboda svědomí pomůže ve službě druhým, má cenu o ni usilovat, pokud ne, v ničem nám pro náš vlastní duchovní růst nepomůže.
Anna Radová, pastorační asistentka NO Brandýs nad Labem
1. Udržovat jednotu v církvi je velmi složitý úkol a řekla bych, že je to také nikdy neustávající proces vyžadující otevřenost, upřímnost, toleranci a hlubokou víru. Za sebe mohu říct, že jednotu církve cítím nejvíce při bohoslužbách a modlitbách ve větším společenství, např. na různých slavnostech a setkáních. Bohoslužby vnímám jako společné dílo všech přítomných a nejednou mě silný pocit sounáležitosti dojal až k slzám.
Za opravdový poklad CČSH pak považuji tzv. malé vyznání víry (Věříme v Boha, který jako věčná Pravda a Láska je Tvůrcem všeho…), které mi slouží jako pevný bod, na který se ráda odkazuji, když se bavím s lidmi o víře. Toto vyznání víry je pro mě tím nejlepším a nejsrozumitelnějším krédem ze všech, mluví mi z duše.
2. Ideální příležitost pro mezináboženský dialog poskytlo Setkání mladých CČSH, které se konalo v roce 2019 ve Vršovicích s mottem „Věř, druhé neměř“ a mělo na programu večeři se zástupci muslimské komunity. Nedá se říct, že by se mi podařilo vést tam nějakou hlubokou teologickou diskuzi, v mém případě šlo spíš o několik kratších neformálních rozhovorů. Největším překvapením pro mě osobně bylo, jak upřímně vděční nám muslimové byli za to, že s nimi stolujeme a mluvíme. Setkávají se s mnoha předsudky, a tak i prosté sdílení jídla bylo vlastně něčím výjimečným.
3. Skvělou práci odvedl a odvádí Tobiáš Frýdl. V projektu Víra v barvách duhy ukázal, že křesťané nejsou v LGBT otázkách výhradně odmítaví, což považuji za významný vzkaz pro celou moderní společnost. Navazující podcast Pospolu zas může pomoci „nastoupit na cestu soucitu“. Každý si může poslechnout rozhovory a seznámit se s konkrétními lidskými příběhy, a poznat tak, s jakými problémy a výzvami se LGBT lidé setkávají a čím se trápí. A to je myslím prvním nutným krokem pro vedení konstruktivního dialogu o LGBT otázkách v církvi – odložit předpojatost, otevřít se a začít hledat porozumění.
Dále by myslím bylo vhodné ještě více podpořit odbornou teologickou diskuzi. Teologické argumenty bývají často využívány v debatách o LGBT tématech i mimo církev. Všimla jsem si, že obě strany – konzervativní i progresivní – se často odkazují na biblické texty, ale interpretují je různě. Proto považuji za důležité, aby do dialogu byli zahrnováni i odborníci a argumentace se opírala o skutečnou teologickou znalost a biblické texty nebyly interpretovány bez kontextu.
Každopádně vedení dialogu o LGBT otázkách je dlouhodobý proces, vyžadující mnoho času a nemusí vyústit ve vzájemnou shodu nebo nalezení nějakého konkrétního řešení či odpovědi. Význam takového dialogu však vidím v tom, že je pro celou společnost zároveň zprávou o tom, že i když jsou názory různé, každý má právo je mít a že respektování tohoto práva je součástí křesťanské morálky.
4. Svobodu svědomí považuji za klíčový princip CČSH, jehož význam poroste a s ním porostou i různá úskalí. Pokud se každý názor považuje za rovnocenný a zároveň je jich mnoho, může to vést k přílišné rozdrobenosti a rozpadu společných hodnot. Je potřeba mít jakýsi společný rám. Představuji si, že svoboda svědomí v církvi by měla být jako obraz. Ten obraz je velmi bohatý, živý a rozmanitý (stejně jako jsou rozmanité pohledy jednotlivců na víru), ale je vymezen pevným dřevěným rámem, a tím rámem jsou křesťanské hodnoty. Obraz nemůže vyčnívat mimo rám. Rám poskytuje řád a stabilitu, zajišťuje, že obraz neztratí svou souvislost s tím, co je jádrem křesťanské víry. Křesťanské hodnoty, jako jsou láska, spravedlnost, úcta k životu a pravdě, vytvářejí hranice, které chrání svobodu svědomí, aby nepřešla v relativismus nebo nebyla zneužita k prosazení extrémismu a nenávisti. Svoboda svědomí tak může vyjadřovat různé pohledy, ale vždy v rámci, který zajišťuje, že zůstává v souladu s hlavními principy, na kterých církev stojí. Tímto způsobem svoboda svědomí nenarušuje jednotu církve, ale naopak jí umožňuje zůstat stále živou.
Kateřina Kašparová, kazatelka NO Praha – Dejvice
1. Za předpokladu, že se duchovní i členové CČSH budou držet společného základu, hodnot a původních myšlenek této církve, lze jednotu udržet i přes širokou paletu názorů. Důležité je, aby společné základy, jako jsou například svoboda svědomí, láska k bližnímu a úcta k tradicím reformace, zůstaly neměnné. Na těchto principech lze stavět dialog a vzájemnou spolupráci. Významnou roli hraje samozřejmě komunikace, otevřený a respektující dialog...
Svoboda názoru by měla být chápána jako obohacení, pokud neohrožuje základní hodnoty a poslání CČSH.
2. Měla jsem příležitost zapojit se do mezináboženského dialogu během svého prvního studia judaistiky, kdy jsem navázala a dodnes udržuji mnohá přátelství, zejména s chasidy. Nezáleží na tom, zda hovoříte s lidmi jiného náboženství nebo z jiné země – každé takové setkání je cenné. V kontextu judaismu tato zkušenost přirozeně zahrnuje hlubší pochopení tradic, biblických textů i mystiky. Díky těmto dialogům jsem získala hlubší vhled do Starého zákona, což mi pomohlo lépe porozumět i jeho souvislostem s Novým zákonem.
Mezináboženský dialog tak pro mě není jen výměnou názorů, ale cestou k většímu pochopení vlastní víry a vzájemného respektu mezi lidmi různého vyznání.
3. Tato otázka koresponduje s první. Nicméně je už na čase, aby si všichni uvědomili, že například homosexualita tu vždy byla, je a bude. Strkat hlavu do písku a tvrdit, že se nás jako církve tato otázka netýká, je pokrytecké. Proto osobně fandím iniciativě, která vzešla z našich řad – konkrétně z jedné naší náboženské obce. Jedná se o oceněný projekt Tobiáše Frýdla Víra v barvách duhy. Pro mě je to konečně viditelný projekt, který otevírá možnost k dialogu.
Nicméně je důležité mít nejen vůli tento dialog vést, ale také chtít dospět k jasným závěrům. Postoj ve smyslu „nás se to netýká“ nebo „raději se k tomu nebudeme vyjadřovat“ nekoresponduje s myšlenkou odpovědi na pokrok (v tomto případě lékařské vědě), se kterým byla tato církev založena.
4. Budoucnost svobody svědomí v CČSH závisí na schopnosti církve pružně reagovat na měnící se podmínky, aniž by ztratila věrnost svým základním hodnotám. Technologický pokrok přináší nové možnosti komunikace a vzdělávání, ale zároveň staví před církev etické výzvy, jako je využití umělé inteligence či ochrana soukromí. V těchto oblastech může svoboda svědomí sloužit jako pevný základ pro odpovědné rozhodování a kritické myšlení.
V kontextu globalizace a kulturní rozmanitosti bude nejdůležitější umět vést dialog, podporovat komunikaci a respektovat různorodé názory i náboženské perspektivy. Spojení tradičních hodnot s moderními přístupy může církvi pomoci zůstat otevřenou a relevantní institucí, která přispívá ke vzdělávání, spolupráci a vzájemnému porozumění.
Aleš Ptáček, ředitel Úřadu Ústřední rady CČSH
1. Pro mě osobně je právě svoboda, kterou naše církev poskytuje, velmi podstatným důvodem k tomu, proč se k ní rád hlásím. A dokonce si myslím, že to možná, i trochu paradoxně, vlastně tvoří naši jednotu, protože CČSH je tím poměrně specifická, takže bych se plurality určitě nezbavoval. Samozřejmě je milé potkávat se s lidmi, kteří mají podobné názory, a netvrdím, že názory opačné mi nejsou nepříjemné. Stejně tak nesouzním se všemi formami spirituality. V naší církvi byly vždycky různé názorové proudy, možná ještě vyhrocenější než dnes. Nevadilo by mi, kdybychom se definovali jako společenství nejednotných křesťanů. Nechci ale, aby to vyznělo, že se má na hledání jednoty rezignovat, zvlášť když můžeme být jednotní minimálně v tom, že pokud se demokratickou diskusí, bez intrik a manipulací, prosadí názor, který nám není vlastní, je to v pořádku. A pokud zrovna nebudeme schopni v určitých otázkách dosáhnout jednoty, tak církev jednotné stanovisko prostě mít nebude.
2. Mezináboženského dialogu jsem se zúčastnil několikrát. Přesněji řečeno byl jsem do něj vtažen. Nejednalo se však o nějaký institucializovaný mezináboženský dialog, ale spíše o dialog vedený zdola. Možná by se dalo říct, že šlo o dialog živelný s přáteli a známými, kteří sympatizují s jinými náboženskými systémy nebo je i přímo praktikují. Výhodou takového typu dialogu bylo, že nemusel být veden hyperkorektně a byly dovoleny i instrumenty, jako je nadsázka nebo dokonce jízlivé otázky. Zkušenost je to dobrá, člověk si uvědomí, nakolik umí své duchovní postoje zformulovat, jestli si dokáže udržet nadhled, když není dobře chápán, a jestli umí naslouchat ostatním. Lze se tak tedy dozvědět nejen něco o ostatních, ale i o sobě.
3. Vždycky jsem si myslel, že CČSH je otevřenou liberální církví, a teď s překvapením zjišťuji, že se dělíme na křesťany konzervativní a křesťany progresivní. To nevypadá na to, že by se ke konstruktivnímu dialogu schylovalo. Křesťan liberální totiž nemá povinnost se vším souhlasit. Ovšem pokud křesťany rozdělíme na ty progresivní – moderní, férové, pokrokové a na ty konzervativní – nemoderní, nefér, pokroku bránící, dialog v církvi tak dostává úplně jiný rozměr. Zapište mě tedy, prosím, na seznamy konzervativních křesťanů, protože se můžu mýlit. Křesťan progresivní, ten se mýlit nemůže. Ale jestli tady někomu o konstruktivní dialog přece jenom jde, měl by škatulkování už opravdu zanechat, a mluvit třeba o křesťanech, kterým LGBT požadavky nesedí, a o křesťanech, kteří LGBT požadavky podporují.
4. Svobodu svědomí asi nelze nikomu úplně odepřít, a nečiní to např. ani Římskokatolická církev.
V CČSH na ni ale byl a je kladen velký důraz a zdá se mi, že tomu tak bude i nadále, protože si myslím, že to k povaze naší církve prostě patří. A tváří v tvář zmiňovaným výzvám, na které neexistuje jednoduchá odpověď, možná bude svoboda svědomí hrát v naší církvi ještě významnější roli než doposud. Pokud se církev nebude k některým tématům vyjadřovat, protože se na nich neshodne, nebo se kvůli tomu bude vyjadřovat jen neutrálně, aktivuje to v mnoha jejích členech pocit, že by se jasná stanoviska měla zaujmout. A pokud se pak jasná stanoviska zformulují, zase s nimi mnozí určitě nebudou souhlasit. Bez svobody svědomí se tedy asi neobejdeme ani v budoucnu.
Mikuláš Vymětal, farář ČCE pro menšiny, člen CČSH
1. Široká paleta názorů a různých tradic, která je v Církvi československé husitské, není něco, čemu je třeba čelit. Je to totiž velký dar, který znamená možnost vzájemného obohacování. CČSH není velkou církví, ale to, že mezi jejími členy i duchovními najdeme příznivce různých křesťanských směrů (a občas i fandy spřátelených mimokřesťanských, jako jsou židovství a buddhismus), z ní dělá církev zajímavou, pestrou a pluralistickou...
2. Mnohokrát a různým způsobem. V mládí jsem na Hebrejské univerzitě studoval Talmud, dnes v rámci skupiny Studium in Israel vysílám k tomuto studiu jiné křesťanské studenty. S českými studenty teologie také chodím na návštěvy do synagog a mešit a po bohoslužbě diskutujeme s místními.
Nejzajímavější jsou pro mě asi dvě zkušenosti: 1. Zkušenost lidskosti – čím více poznávám příslušníky jiných náboženství, tím více si uvědomuji, jak rozsáhlé je to, co je nám společné a lidské. Z hlediska lidství není tak důležité, k jakému náboženství patříme. 2. Zkušenost plurality v každém náboženském směru. Jako je pluralistická co do názorů CČSH, tak jsou pluralistická i ostatní náboženství. Vyjádřil bych to stručně: Dva husité – dva různé názory, dva muslimové – dva různé názory, dva Židé – čtyři různé názory.
3. Může se například inspirovat církvemi, které vedou tento dialog u nás i v zahraničí již delší dobu. Tento dialog má několik rovin: Jednak odborný rozhovor v pracovních skupinách, kde jsou společně kvalitní teologové a také odborníci – psychologové, psychiatři a sexuologové. Tyto skupiny vydávají prohlášení či iniciují rozhovory ve sborech. Druhou rovinou je otevřený dialog mezi zastánci různých názorů např. při setkáních ve sborech či v tisku. Hádky na facebooku dialogu myslím mnoho neprospějí. Třetí rovinou jsou pak rozhovory na synodech. Takové rozhovory mohou trvat i delší dobu – např. ve Skotské reformované církvi asi patnáct let.
4. Svoboda svědomí je silnou stránkou CČSH. Teologicky ji v poslední době zpracovával např. farář Filip Sedlák, jehož dizertační práci Svoboda svědomí v duchu Kristově – stěžejní zásada husitské teologie lze nalézt na internetu. Hus by nám zde doporučil držet se pravdy, Trtík s Brunnerem a Tyrellem být svobodný od metafyziky a tedy nechat teologii popisovat věci zjevené a nutné a nesnažit se špatnou teologií nahrazovat přírodní obory. Křesťanským přínosem církve do budoucnosti je víra v Ducha Kristova, neboli v živou Kristovu přítomnost mezi lidmi, která se projevuje prakticky – následováním Ježíše Nazaretského...
Za odpovědi děkuje Ondřej Syrový
Související: Názorové proudy v církvi a místa k dialogu
Český zápas 6/2025 z 9. 2. 2025
