(ČZ 14/26) Vyučoval na průmyslovce a na gymnáziu. Překládal z angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny a ruštiny, byl rovněž literárním kritikem. Náleží k okruhu básníků křesťanské spirituální orientace, věrný člen církve navzdory komunistickému režimu, přispíval do samizdatových sborníků.
Kristus vstal z mrtvých
(Ze sbírky Moje Velikonoce)
A žádný kámen, žádná moc
nemůže Život udržet.
Bůh je Bůh živých, stvořil svět
a den, jenž přemáhá noc,
a radost, která roste z běd.
Ten hrob je prázdný. Vstal náš Pán.
V Emauzích se s Ním sejdeme.
Až na soud budu povolán,
kéž ke svatým jsem počítán
a On je vykoupení mé!
K tématu Velikonoc patří také od Ivana Slavíka přebásnění Claudelovy významné básně XI. zastavení (Ježíš přibíjen na kříž). Básník líčí drásavým, dramatickým jazykem moment ukřižování. Báseň je součástí cyklu Křížová cesta (Chemin de la Croix).
XI. zastavení
Teď už Bůh není s námi. Leží na zemi.
Smečka se do něj zahryzla jak v hrdlo jelení.
Přeci jsi přišel, Pane! Jistě s námi jsi.
Sedli si na tebe a kolenem ti klečí na srdci.
Ta ruka, kterou kroutí kat, to pravice je Všemocného.
Svazují nohy Beránkovi, spoutávají Všudypřítomného.
Značkují na kříž křídou jeho výšku, jeho rozpětí.
A jestli ochutná on naše hřeby, budeme my za to jeho tělo viděti.
Není to snadné, aby přirovnal se naší míře, Bože.
Táhnou a tělo praská, tělo úpí málem roztrženo,
je drceno jak zrno v lisu, napjato a rozčtvrceno.
Aby se naplnila slova prorokova, která v Písmu najdeme:
„Sbodli mé ruce i mé nohy. Sčetli všechny kosti mé.“
Zajali tě, Pane, a už neunikneš, ubohý!
Jsi přibit na kříž za ruce i za nohy.
Nemám co pohledávat s kacíři či blázny v nebesích.
Mně stačí tenhle Bůh, jenž visí na třech hřebících.
Ivan Slavík se po absolvování reálného gymnázia v Praze (maturita 1939) zapsal na FF UK (čeština, němčina), nedlouho poté však byly vysoké školy zavřeny. Slavík pracoval jako knihkupecký praktikant v knihkupectví Jana Fromka, pak byl krátce úředníkem. 1942–1945 byl totálně nasazen jako pomocný mechanik v továrně ETA v Praze-Vršovicích. Od roku 1945 pokračoval ve studiích češtiny, francouzštiny a filozofie na FF UK, absolvoval 1948 prací Epiteton Karla Tomana. V roce 1946 konvertoval ke katolictví, křestním kmotrem mu byl Jan Čep. 1946–1947 byl v nakladatelství Vyšehrad redaktorem stejnojmenné revue (Vyšehrad), 1947 mluvčím katolické skupiny na Večerech mladé poezie v Umělecké besedě v Praze. Od 1948 působil jako středoškolský profesor na gymnáziích v Praze-Vršovicích a v Domažlicích; od roku 1952 v Hořovicích, nejprve na Strojní průmyslové škole, od roku 1972 na gymnáziu. V Hořovicích žil až do své smrti. Po odchodu do důchodu (1980) se věnoval výhradně literatuře.
Vedle ceny Mladé fronty za překlady a výroční ceny Odeonu za Slávu a pád Tenočtitlanu z 60. let získal v roce 1997 Cenu Jana Zahradníčka (udělována za básnické dílo). O rok dříve byl oceněn českou biskupskou konferencí Řádem svatých Cyrila a Metoděje za celoživotní básnické a překladatelské dílo, přinášející do české literatury závažné hodnoty inspirované křesťanstvím.
Mirko Radušević
Český zápas č. 14 z 5. 4. 2026
Ilustrace: Člověk a víra/Betty Horníková
