Když jsme na začátku února vyrazili na cestu po Thajsku, neměli jsme ponětí, co všechno nás na této pouti potká. Naše kroky započaly v hlavním městě Bangkoku, naše očekávání byla zcela jiná než realita.
Čekali jsme spíše moderní město s velkým množstvím mrakodrapů, kde se nachází pár významných watů (označení pro specifický druh kláštera nebo chrámu v Thajsku). Ve skutečnosti se zde nachází mnoho chrámů na každém rohu, některé z nich turisticky hojně navštěvované, jiné turisty zcela neobjevené a možná i o to krásnější.
V poslední době je křesťanům často vyčítáno, že se z kostelů a chrámů stala muzea, tomu se waty v Thajsku vůbec ne- podobají. Navzdory velké návštěvnosti turistů se Thajci na posvátných místech modlí, v každém z nich pobývají mniši a o místa pečují se značnou úctou a pokorou. Je vidět, že jejich posvátná místa žijí a slouží ke svému zamýšlenému účelu. Mimo návštěvu watů Thajci budují i své vlastní oltáře u sebe doma, u nichž se pravidelně modlí, je zde tedy i velmi rozšířená domácí, osobní zbožnost.
(Zajímavá je zvláštní úcta k mnišství, stejně jako v našem MHD máme vyhrazená místa pro lidi starší, těhotné ženy a děti, v Thajsku k těmto jmenovaným přidávají i prioritní místa pro mnichy. Bylo úsměvné si představit, jak by to vypadalo a fungovalo u nás v ČR, kdybychom měli vyhrazená místa pro faráře a farářky.)
Po návštěvě hlavního města jsme přeletěli dále na jih země. Bylo zajímavé, jak se zde náboženství začalo měnit. V oblasti Phuket, kam jsme z Bangkoku přiletěli, výrazně stoupl podíl muslimské populace, která zde tvoří zhruba polovinu obyvatel a čím dále na jih jsme se přesouvali, tím více muslimů přibývalo.
Nejvíce muslimské místo, které jsme navštívili, byl ostrov Lanta. Islám zde měl však jinou podobu, než si mnozí představí. Ženy nosily hidžáb, některé i nikáb, ale zároveň běžně pracovaly v obchodech, restauracích a cestovních kancelářích. Nebyla zde znatelná žádná mužská nadřazenost.
Mimo buddhismus a islám jsme se zde i ve velmi malé míře setkali s křesťanstvím (v Thajsku křesťanství vyznává přibližně 1,17% populace). Při naší cestě jsme navštívili jeden křesťanský kostel ve městě Kanchanaburi, kde se nachází známý most přes řeku Kwai. Zdejší kostel je vystaven na památku padlým zajatým vojákům, kteří se podíleli na výstavbě Železnice smrti za japonské okupace během druhé světové války.
Největší duchovní zážitek nás ale čekal až skoro na samém konci naší cesty. Byla to návštěva Wat Niwet Thammaprawat, který se nacházel na okraji města Ayuthaya severně od Bangkoku. Tento wat však nebyl klasicky vypadajícím buddhistickým chrámem, vypadal jako nám známý novogotický kostel. Wat Niwet navrhl italský architekt Joa- chim Grasi, kterého si pozval thajský král Rama V. Touto stavbou se Thajsko, tehdy ještě pod názvem Siam, chtělo přiblížit západní kultuře, kterou král poznal na svých cestách. Stavba z roku 1878 nám doslova vyrazila dech, zvenčí i zevnitř vypadala jako kostel, místo Ježíše Krista však na oltáři seděl Buddha. Místo mělo velmi silnou atmosféru, dovedlo nás k pokoře a jistému uvědomění, jak se thajští buddhisté nebáli propojit naši kulturu a víru dohromady s tou jejich. Tato stavba je vyobrazením toho, že náboženství se vzájemně od sebe mohou obohatit a mají se co naučit. Ač se nemusí shodovat věroučně, nemusí to znamenat, že by si měla být úplně cizí.
Anna Zuzánková a Václav Opatrný
náboženská obec Vrchlabí a náboženská obec Praha-Vinohrady
Vyobrazení: Wat Niwet Thammaprawat
