Jak by měl vypadat dokonalý život, když bychom si ho mohli sami naplánovat? ...pěkně rok po roce od narození po smrt?
Když jsme mladí a vše máme před sebou, vůbec nás nenapadá, že by ta naše životní cesta mohla být občas trnitá a kamenitá. A čím víc stárneme a ohlížíme se zpět na to, čím už jsme prošli, vidíme všechny ty prošlapané výmoly a zákruty, všechny ty blátivé louže, kterými jsme dokázali projít a kroutíme hlavou, čím vším nás život vedl. Stálo to za to? Přineslo nám to něco? Na to musí najít odpověď každý sám.
Jelikož já jsem od narození optimista (nevím, jak se mi to přihodilo - a kdybych to věděla, zařídila bych, aby se jako optimista rodil každý), vždycky i v těch blátivých loužích, výmolech nebo slzavých údolích hledám něco pozitivního. A vždycky to najdu. I přes veškerou úzkost, smutek a slzy... a pokud nic pozitivního nevidím, prostě jdu dál, dokud to nenajdu.
Dnes jsem se začetla do Janova evangelia. Ježíš tu uklidňuje své učedníky krásnými slovy: „Ať se vaše srdce nechvěje úzkostí, jdu, abych vám připravil místo. Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Ta slova říká při poslední večeři s učedníky, těsně před svou smrtí. A učedníci už možná tuší, že Ježíšova životní cesta nabrala směr, který je děsivý, protože vede skrz smrt. A ani je neuklidňuje fakt, že On je, jak říká, napřed, aby jim připravil místo. Proto Ježíš mluví o úzkosti. To prostě zákonitě vykolejí každého. Normální člověk má pud sebezáchovy a zuby nehty se bude držet života, dokud bude mít sílu. A úzkost přichází, když se nám prostě zúží pohled do budoucnosti.
Ale co když se na život v tomto světě díváme ze špatného úhlu? Co když ten náš pohled na život a na svět je už tak zúžený i bez té úzkosti? Možná jsme podobní těm koním, kteří mají klapky na očích, aby je neděsilo okolí a aby se soustředili jen na to, co mají přímo před sebou.
Cesta, pravda i život. Tři slova, tři pojmy, které mě nutí zastavit se a přemýšlet. Chci jít životní cestou, která má smysl a přináší užitek. Nechci se jen tak plácat životem. A také chci, aby ta životní cesta byla pravdivá. Opravdová. Bez přetvářky, bez falše. A chci, aby můj život byl skutečným životem, který je živý, živoucí, ve kterém všechny dobré věci rostou a množí se a předávají život dál.
Jaký je tedy život, který je skutečný a pravdivý a živoucí? Myslím, že život, který je skutečný a pravdivý a živoucí musí vést občas skrz výmoly a blátivé louže a možná trním, protože zkrátka všechny ty nezdary a držkopády jsou zdrojem cenných zkušeností a duchovní zralosti. Jednak si mnohem více vážíme všeho toho dobrého, co v životě máme, a pak se také třeba začneme na svět dívat trochu šířeji a komplexněji.
Líbí se mi, co píše apoštol Petr v jednom ze svých dopisů: „Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste rostli ke spasení. Vždyť jste okusili, že Pán je dobrý.“
Ono to může být ještě tak, že nejsme jako ti koně s klapkami na očích, ale prostě jsme jako malí novorozenci, kteří se na svět dívají ze svého novorozeneckého pohledu, a kteří prostě potřebují duchovně dospět a růst, aby více chápali svou cestu životem.
Tak, ať se nám všem zdárně roste.
Lenka Hana Selčanová, nedělní kázání (23.5.2026)
Foto: Autorka
