(ČZ 4/2026) Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje...
Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše: „Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“ Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned nechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním. Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu.
Dnešní text z Matoušova evangelia může možná vypadat trochu nesourodě. Ve znění ekumenického překladu je v podstatě složen ze tří částí, uvedeny jsou pod názvy Počátek Ježíšovy činnosti, Povolání učedníků a ještě první věta z toho, co je nadepsané jako Zástupy kolem Ježíše. O každé z těch částí by bylo možné hovořit zvlášť, každá má své důležité poselství. Ale přece jen tam můžeme nalézt společnou osu. Je to skutečně o počátcích Ježíšovy činnosti, text nalezneme hned po Pokušení na poušti. Takže se vše důležité teprve začíná odvíjet. Ale začíná se v první řadě to, co je pro Ježíše a celé jeho poselství nesmírně důležité: začíná se vytvářet společenství.
Centrem je povolání prvních učedníků, nejprve Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, následně bratrů Jakuba a Jana Zebedeových. Již zde je svým způsobem vyjádřeno to, co se dočteme v závěru sedmé kapitoly, kde je psáno, že „zástupy žasly, neboť je učil jako ten, kdo má moc“. Z Ježíše vyzařuje nesmírná autorita.
Židovští učitelé a rabíni si totiž sami nevybírali své žáky, spíše tomu bylo naopak – žák si vyhledával učitele. Tentokrát je to s těmi učedníky naopak: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí,“ takto jsou povoláni Petr s Ondřejem, s bratry Zebedeovými je to podobné, také oni ihned opustili loď, dokonce i svého otce, a šli za Ježíšem.
„Učiním z vás rybáře lidí.“ Tohle může znít podivně, nad tím lze cítit jisté rozpaky. Lukáš to má ještě ostřejší: „Od této chvíle budeš lovit lidi.“ (L 5,10) Rybáři lidí... Ba dokonce lovci lidí. Přiznávám, že z této metafory jsem poněkud nešťastný. Kolikrát jen byla v historii církve zneužita. Jako kdyby už v těch slovech bylo násilí, kterého se církev tak často dopouštěla. Přitom ale evangelium je přece o něčem zcela jiném: o svobodě. Ti lidé jsou pozváni, aby, chtějí-li sami, šli s Ježíšem. Aby s ním stolovali, sdíleli společenství.
Ježíš nikdy nerozlišoval. Neurčoval, kdo je „hoden“ s ním jít, a kdo ne. „Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků,“ píše se v Matoušovi. Kraličtí to mají ještě syrovější: „Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků.“ (Mt 11,19) Dokonce i ty nevěstky jsou pro Boží království přednější než ti úzkoprsí velekněží a starší lidu. (Mt 21,31) Zkrátka Ježíš do svého společenství zval všechny lidi bez rozdílu. Měl jednu jedinou podmínku: láska.
No... Podmínku... To zní opět skoro jako příkaz. Podmínka...
Ježíš nikomu nic neukládá, nedává žádné příkazy, neklade si podmínky. Je stejně svobodný jako jeho Otec a stejnou míru svobody svěřuje také svým následovníkům. Jestliže v jeho společenství platí nějaký zákon, tak je to opravdu pouze zákon lásky.
Tu svoji činnost Ježíš zahajuje podobně, jako to dělal Jan Křtitel: „Čiňte pokání.“ Dává člověku možnost nahlédnout do vlastního nitra. Sebevědomí? Pocit zásluh a výjimečnosti? Jak jsme na tom jeden každý z nás? A nebylo by tohle všechno břemenem, kdybychom chtěli být součástí Ježíšova společenství?
Pak tam dál, v závěru, čteme o tom, že Ježíš učil, kázal a uzdravoval. Ano, Ježíš opravdu uzdravuje. Ale řekněme, že jinak, než si někteří představují. Ježíšovo uzdravování se děje uvnitř. Člověk je uzdraven od svých postojů, předsudků, názorů, soudů. Stává se svobodným, vnitřně svobodným. A to je ten nejvyšší stupeň uzdravení, kterého se nám může dostat.
To vše, co Ježíš dělal, se neodehrávalo izolovaně, nebyla to žádná ezoterika. Ježíš vytvářel otevřené společenství, do kterého měl bez podmínek přístup kdokoli. On nebyl žádný poustevník odříznutý od světa. Pakliže někdy odcházel do samoty, tak pouze proto, aby se modlil. Jinak byl vždy otevřený lidem, přijímal každého, kdo o to stál a chtěl za ním jít. A díky tomu se společenství kolem něj mohlo rozrůstat.
Prosíme tě, Pane, ochraňuj všechna naše společenství. Nejen v tvé církvi, ale všude na této Zemi,
kde lidé touží po lásce, svobodě a pokoji. Amen.
Autor: Miroslav Kubíček
Český zápas č. 4/2026 z 25. 1. 2026
Obrázek: Lorenzo Veneziano (1336–): Povolání apoštolů Petra a Pavla (cca 1370), Gemäldegalerie Berlin, Wikimedia Commons, public domain.
