(ČZ 13/2025) Opět slavíme liturgii 4. neděle postní, která dle vstupního verše z proroka Izajáše je označena názvem Laetare – „Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete!
Veselte se s ní všichni, kdo jste nad ní truchlívali. Budete sát do sytosti potěšení z jejích prsů.“ (Iz 66,10–11).
Radost Izraeli přišla po skončení babylónského zajetí s návratem do vlasti, do nové perspektivy svobodného života. Ukázalo se tak, že Bůh je věrný, dodržuje smlouvu danou praotcům Abrahámovi, Izákovi, Jákobovi. A to na rozdíl od člověka, jak se ukázalo v dějinách vyvoleného národa, který leckdy zapomínal a zapomíná na toho, jenž učinil nebe i zemi, který je dárce života, pomocník a ochránce. Radost je symbolicky viditelně zvýrazněna v zesvětlení liturgické barvy z fialové na růžovou a také poselstvím evangelia, které připomíná Ježíšovo podobenství o návratu marnotratného syna do Otcovy blízkosti. Ukazuje se, že marnotratným ve své lásce je především Bůh, který se představuje jako milosrdný a štědrý v přijetí, můžeme říci až nadmíru ve své lásce marnotratný. Na rozdíl od člověka, jenž se ubírá leckdy vlastní cestou.
Nabízí se otázka, zda dnešní čtenář a posluchač vnímá význam slova marnotratný. Je to ten zbytečně utrácející, rozhazovačný, hýřivý, rozmařilý. Jaký to kontrast. Na jedné straně člověk vzdorující a vzdalující se jistotě a bezpečí domova, na druhé straně Otec stále milující, odpouštějící a přijímající hříšníka. Právě proto si připomeňme vyznání, jež zaznívá v songové liturgii Pavly Zachařové na hudbu Luboše Svobody, kterou v 60. letech 20. století věnovali 50. výročí naší církve. V části doznání hříchů P. Zachařová připomíná klíčový okamžik dnešní perikopy: uvědomění si bídy, nedostatku, rozpomínání se na jistotu a bezpečí Otcova domu. A k tomu vyslovená touha: „Domů, domů, k Otci nebeskému. Všechno mu povím.“ V tom poznáváme jistotu, že Bůh své věrné i přes poklesky neopouští. Konečně o tom vypovídá označení Ježíšova podobenství v různých překladech. Kromě tradičního názvu podobenství o marnotratném synu se v Bibli 21 setkáváme s označením Ztracený syn, Jeruzalémská bible uvádí Ztracený i marnotratný, ruský překlad uvádí označení Bludný syn. Slovo na cestu má poznámku: O laskavém otci a o dvou problematických synech.
Vše směřuje k poznání klíčového okamžiku, který nastal po čase, kdy v našem příběhu si mladší syn vyžádal dědictví, které dle ustanovení Zákona činilo pro něj jednu třetinu. Dědictví se ale tehdy vyplácelo až po otcově smrti. Tou žádostí jakoby onen mladší syn zpřetrhal vazby s otcem i s domovem. V mladické nerozvážnosti rozhodl se jít vlastní cestou, užívat si života plnými doušky. Jak? Snad si to umíme představit. Užívat každého dne v tělesných radovánkách. Ale měšec nebyl bezedný. Ocitl se doslova jako bezdomovec na okraji společnosti. Nouze, hlad. Nedůstojné postavení – vždyť jako Žid musel pást vepře. A ti měli všeho dostatek. Jak toužil mít aspoň slupky rohovníku (svatojánského chleba), které vepři požírali. Nouze a hlad ho přemohly. Vzpomínal na dny, kdy mu bylo dobře v otcově domě. Uvědomil si své selhání v podobě vzdálení se z otcova domu.
A tak se rozhodl k návratu. Když se blížil k domovu, spatřil ho otec, který vyběhl naproti. Nebylo tehdy zvykem, aby starší, vážený muž běhal. Snad jen duševně nemocný – blázen. A přesto – otec kráčí, ba běží vstříc synu, který ho opustil. Objímá ho, daruje mu prsten jako znak důstojnosti, věnuje mu šaty, které by zahalily jeho nahotu, dává mu obuv, aby syn mohl kráčet do dalších dnů v novosti života. A to vše, i když slyší slova kající: „Zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.“ A pak následuje překvapivě pozvání na hostinu. Nestačí kůzle, jako pokrm se připravuje vykrmené tele, které se chovalo s výhledem na nějakou slavnostní událost. A nestačí jen jedno dobré jídlo, je třeba hostiny, kterou si mohou dovolit jen ti nejmajetnější. A ještě to nestačilo. Otec zařídil i hudbu – v řeckém textu originálu čteme symfónia, což znamená koncert či orchestr s tancem. Otec se raduje a dává pokyn, aby všichni v jeho blízkosti s ním sdíleli radost. Buďme veselí. A proč? Ztracený syn selhal, živořil, byl jakoby mrtev. Byl ztracen, je nalezen. Hle, s návratem přichází pro něj šance na nový, plnohodnotný život v otcově blízkosti.
To vše se stalo ve všední den, což poznáváme z toho, že starší syn pracoval na poli. Jaká to proto musela být mimořádná oslava.
Ale starší syn se chová prchlivě. Otce ani neoslovil, o bratru hovoří druhořadě, slovo bratr opisuje (tento tvůj syn), vyvyšuje se, připomínaje otci svou bezúhonnost, dobré skutky a zásluhy. Laskavý otec však považuje za syny oba, sklání se k tomu sebejistě prchlivému ve slovech – můj synu, mé dítě, i ten druhý je tvůj bratr, tento vztah platí.
Ježíšovo podobenství nemá jen jeden vrchol v podobě návratu mladšího syna. Je tu také druhý vrchol, rozhovor otce se starším synem. Neříká se v něm, jestli přijal pozvání na hostinu. A proč zůstal otevřený konec? Protože příběh byl určen sebejistým farizeům. Tím se jakoby říká: přijmete pozvání na připravenou hostinu, přestanete už reptat? Nikdo z těch dvou synů nebyl ideálním. Oba měli špatnou představu o otci. Jeden utekl, druhý vyčítá. Oba se bez otce dostávají do krize: jeden v nouzi, druhý v reptání. Oběma šlo o majetek a ne o otce – první si vzal podíl, druhý vyčítá, že dostal málo. Ani jeden nemá synovský vztah k otci – první otce opustil, druhý pracuje jako služebník za mzdu, jde mu jen o plat. A přese všechno otec miluje oba syny. Miluje tolik, protože láska otcova, to je náplň jeho existence. A tak marnotratný je Bůh ve svém milování, v milosrdenství, v trpělivosti k nám, dávající vše bez míry.
A co my? Jaký je náš vztah k Bohu v Ježíši Kristu? On každého z nás očekává ve své marnotratné lásce, trpělivě čeká. I na nás se obrací Otec. Klade otázky. Chceš jít dovnitř, chceš na hostinu? Věříš, že jsem vůči tobě dobrý a velkorysý? Za koho mě máš – za tyrana, despotu, hlídače připraveného trestat za sebemenší náznak přestupku, považuješ mě jen za soudce, který tě očekává s dlužním úpisem?
Pán Ježíš nám dnešním evangeliem odpověděl, že Bůh je naprosto jiný, Bůh s lidskou tváří, zajímající se o život každého z nás, o naše starosti i radosti. Vždyť odpouští, raduje se z návratu, nápravy, upřímného pokání. Bůh v Kristu nám dal velké bohatství ve své lásce. A skrze Krista vede nás domovem pozemským do domova nebeského. Vždyť platí slovo Hospodinovo: Dnes jsem odvalil egyptskou hanbu – dnes i na věky už jste svobodni. Amen.
Nebeský Otče, děkujeme za tvou otcovskou, milující náruč, která přijímá každého,
kdo se navrací k tobě a touží být ve tvé blízkosti.
Vždyť každý návrat je důvodem k velké radosti.
Prosíme, aby toto zakusili všichni, zvláště ti, kdo se od tebe vzdálili, kdo tebe zatím nepoznali,
všichni, kdo hledají pokoj pro své životy.
Amen.
Autor: Zdeněk Kovalčík
Český zápas č. 13/2025 z 30.3. 2025
Obrázek: Mistr Marnotratného syna (? - jistě v době mezi 1530–1560): Marnotratný syn (mezi 1530–1560), Bonnefantenmuseum (Maastricht) – Wikimedia Commons.
