Uvěřit a spočinout v Boží náruči (L 13,31-35)

Dnešní evangelium nás přivádí k Ježíši v okamžiku, kdy za ním přicházejí farizeové. Zavádí nás do situace, kdy od nich dokonce Ježíš dostává varování. „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít.“ Důvody tohoto varování mohou být různé, někteří se možná opravdu snažili Ježíše ochránit, když vědí, že Herodes před časem nechal pro svou pýchu popravit Jana Křti-tele (Mk 6,17-22). Spíše se nám ale zdá, že toto varování mělo za cíl Ježíše zastrašit, vyvést z rovnováhy. Ježíš je zná a ví, že jejich slova nejsou upřímná. Jsou spíše ve spojení s Herodem a chtějí se Ježíše už dlouho zbavit. Je jim nepohodlný, nebezpečný, nechtějí jej přijmout. Herodes představuje moc tohoto světa – nejistou, sobeckou, manipulativní. Ježíš se zastrašit nenechá a odpovídá jasně: „Jděte a povězte té lišce: Hle, vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dokončím.“

 

Tato slova nám jasně ukazují Ježíšovu odvahu a odhodlání. On nepřišel, aby se vyhýbal nebezpečí, ale aby naplnil vůli Otce. Ať už ho čeká jakékoli pronásledování, jeho cesta pokračuje. Ví, že musí do Jeruzaléma, protože právě tam se má naplnit jeho poslání. Jeho cesta vede do hlavního města, které má být svědkem největšího projevu Boží lásky.

 

Můžeme si klást otázku, proč Ježíš nazývá Heroda liškou, co tím chce říci, na co poukázat? Liška bývá spojována se lstí, vychytralostí, to známe dobře z bajek i pohádek. Herodes je pro Ježíše spíše vychytralým politikem, nežli skutečným vládcem. Ironicky jej proto nazývá liškou, znevažuje jej jako bezvýznamného vládce, který nemá žádnou moc nad Božím plánem.

 

Právě o Jeruzalému potom Ježíš pronáší slova plná bolesti, ale také lásky: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, ty, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni! Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, jako kvočna shromažďuje kuřata pod svá křídla, ale nechtěli jste!“ Ježíš přichází s otevřeným srdcem, nabízí lidem záchranu, ale je odmítán. Jeho touha shromáždit lid pod svá křídla je obrazem nekonečné Boží trpělivosti.

 

Jenomže uchýlit se pod ochranu Boží spravedlnosti znamená také podléhat této spravedlnosti. Vyznat svoje hříchy, snažit se napravovat svoje cesty, svoje vztahy. Kvůli tomu odedávna přicházeli proroci do Jeruzaléma. Ukazovali na hřích malých i velkých, bohatých i chudých, bez rozdílu. Proto se jich tak často vládcové zbavovali za potlesku běžných lidí. Anebo naopak, mocní mlčeli, když je lid lynčoval.

 

Dnešní zamyšlení nad Písmem je pro nás pozváním k tomu, abychom přemýšleli nad svým vlastním postojem k Bohu. Jsme ochotni nechat se shromáždit pod jeho ochranná křídla, nebo si stavíme jen vlastní cestu, která nás vzdaluje od pravé svobody? Pán Ježíš nás učí odvaze i lásce. On neuhýbá před nebezpečím, jde vstříc svému poslání. Zároveň ale nepřestává milovat ty, kteří ho odmítají. Nesoudí nás hněvivě, ale stále znovu nabízí laskavou a milující náruč. Každý den, nejen v postním čase, máme příležitost uvěřit a spočinout v této Boží náruči. Nenechejme se proto v žádném čase ovládnout strachem – Pán Ježíš jde svou cestou, i když čelí hrozbě smrti. I my se v životě setkáváme s nejrůznějšími překážkami, zažíváme strach a bolest. Vytrváme-li však v cestě za ním, jsme na cestě Boží a strach nás neovládne.

 

Milosrdný Bože, dej nám víc víry,

abychom neklesali na mysli a nebáli se.

Ať je nám tvá láska osvobozující milostí

v našem každodenním čase.

Amen.

 

 

Obrázek: James Tissot (1886-1896): Ježíš uzdravuje shrbenou ženu (mezi 1886 a 1896), Wikimedia Commons (Brooklyn Museum).