(ČZ 4/2025) Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje a pověst o něm se rozšířila po celém okolí...
Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ›Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‹ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
Ježíš se v synagoze ztotožňuje se Spasitelem. Identifikuje se jako Boží Syn. Je to veřejně poprvé od jeho křtu, kdy hlas Boží z nebe vyznal: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Hned po křtu je Ježíš pokoušen na poušti od ďábla. Ačkoliv ten příběh jsme k dnešní neděli nedostali, je i dnešní neděli důležitý, souvisí s tím, co Ježíš v synagoze koná. V předchozím odstavci je velice chytře pokoušen od chytrého ďábla a obstojí. Nedá se.
Zůstane sám sebou, zůstane v Duchu svatém. „Ježíš se vrátil v moci Ducha do Galileje“ a v synagoze v Nazaretě, kde vyrostl, čte z proroka Izaiáše nahlas všem přítomným o Pomazaném, který zajatcům vyhlásí svobodu, slepým navrácení zraku, propuštění zdeptaných na svobodu, vyhlásí léto Hospodinovy milosti. A když dočte, praví: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Je to text, který si sám zvolil, je to text zlomový, protože Ježíš se pod ten text postaví. Všechny přečtené sliby bere na sebe. Bere je za své. On je přínoscem Božího léta milosti Hospodinovy.
Kdyby nebyl Boží Syn a tohle řekl, tak je prostě blázen nad blázny, tak je mešuge a magor. Ale Ježíš to říká, jak víme z předchozího odstavce, v Duchu. Posluchači v synagoze jsou z toho vyvedeni z míry, nechce se jim věřit, že by jejich známý, kterého znají od dětství, byl Božím Synem. Oni ho za blázna mají a Ježíš jim kontruje, že když bylo v zemi zle, Eliáš prorok nebyl poslán k nikomu z jejich vdov, ale k vdově ze Sarepty, k cizince. A za Elizea z malomocných uvěřil a byl uzdraven taky jen cizinec – syrský Náman. Tím je všechny nadzvedl ze sedadel.
„Když to slyšeli, byli všichni v synagoze naplněni hněvem.“
Aby ne. Ježíš hned od počátku svého působení čeří vody. Hned od počátku svého působení jakoby si sám připravoval potíže. Protože od počátku říká pravdu. Nepohodlnou, nevhodnou, ale pravdu. Kde na to bere sílu?
U toho se dnes zastavme. Odolal ďáblovi. Nepřipustil, aby ho dostal na kolena. Zůstal sám sebou, zůstal v Bohu, nedal se chytit do tenat lákadel. „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Ježíš zůstal tím, kdo zpívá píseň Bohu. Bohu, který jej posílá zvěstovat milost chudákům. Slitování. Vysvobození.
Bůh jej posílá o milostivém létu osvobodit všechny z úzkých. Milostivé léto bylo každého sedmého roku – co vyrostlo na nezasetém, to bylo pro chudé, a padesátého roku – dlužníci byli zproštěni dluhu a zotročení puštěni na svobodu.
Znáte to? Když se zachováme statečně, zastaneme se křivě obviněného, když se nepřidáme ke klepařům, klepaře si znepřátelíme. Většinou vlivné. Aťsi, vždycky, když se člověk chová „srdnatě“, tak v něm stopa chrabrosti zůstane.
A to vůbec nemluvím o zproštění dluhu a uvolnění z okovů. Jak? Třeba když nám někdo ublížil a my si to pamatujeme, a on to z nás cítí, tak to jsou okovy. Jeho i naše. A když to všechno pustíme po vodě Boží vůle, tak se nám všem tak uleví! Je to o rozhodnutí stát pod Hospodinem. Ježíš je namíchl tou neskonalou kompetencí k uskutečňování dobra. Pojďme se pokusit se mu podobat, o to prosme. Amen.
Dej nám, Bože, sílu naplnit své dny tím, k čemus nás poslal, i kdyby to bylo nepohodlné.
I kdyby to z nás udělalo kůly v plotě. Ať je po tvém a ne po našem.
Autor: Marta Silná
Český zápas č. 4/2025 z 26.1. 2025
Obrázek: Zdroj
