(ČZ 32/2024) Protože je náš dnešní text tak velice obsahově podobný s textem minulé neděle, zastavme se dnes u jedné důležité věty, kterou jsme minulé neděle neřešili. „Ne, že by Otce někdo viděl. Jen ten, kdo je u Boha, viděl Otce.“
Ono to souvisí s tím, že neučiníme sobě rytiny ani žádného podobenství, abychom se jim klaněli, jak víme z Desatera. Ta nezpodobnitelnost Boha, ta jeho neevidovatelnost zrakem – to je prostě geniální. To je úžasná pomůcka proti pohanství i proti magii.
Bůh je neviditelný. A je to taky veliká úleva pro ty, kdo nemají poblíž kostel, ani Boží muka, ani kříž či křížek; skutečná víra je zkrátka mít nemusí. Je to kolorit, doplněk, pomůcka, berlička, skutečná víra se děje v duchu skrze srdce, smysly, rozum, mezi mnou a Bohem. A když u toho nikde neklečím, nevadí.
Ježíš chodil samozřejmě do synagogy, ale taky na pustá místa a do zahrady a tam, kde měl soukromí. Protože prostor pro Boha je především vnitřní a nikoli vnější. To je opravdu hrozně těžké a hrozně lehké zároveň. Totiž dát tomu Bohu prostor, čas, místo v sobě.
„Bůh od nás nechce nic míň a nic víc, než abychom si na něj udělali čas.“ Říkají exorcisté. Zkrátka ztišit se k přebývání před Bohem, který není vidět, slyšet, cítit, hmatat.
„Víte, já nevěřím, ale chodím na dovolené do každého kostela. Víte, mě tam baví ta atmosféra.“
„Víte, já nevěřím. Ale miluju zvuk varhan. Víte, mě baví, jak člověku běhá mráz po zádech, když je slyší.“ To jsou věty těch, kdo mají vnitřní anténu na duchovní signál, on ho má totiž už z přirozenosti každý, ale zbožnost a víra, to není jedno a totéž – zbožnost a víra, to se někdy vylučuje.
Víra je těžká, klopotná, neproudí hladce. Kolik proroků žádá Hospodina, aby jim dal pokoj, aby je dokonce nechal zemřít, že s Ním či s jeho věcí nechtějí mít nic společného. Protože Bůh od nás chce naši dospělost.
I novozákonní laskavý Kristus od nás chce ne zbožnost, ale akci. Čin. Respektive bdělost. Kdyby se ten Samařan, co šel kolem, nekoukal kolem sebe, tak by si toho pomláceného nevšiml. Kdyby nebyl vnitřně bdělý, tak by ho tam nechal, že se o něj někdo postará. Třeba nějaký kněz či levita, mají kolem cestu… Jenže on byl bdělý. A vnitřní bdělost je bdělost srdce, která zasahuje tam, kde jde o věci pomoci. A tomu může být někdy zbožnost na překážku. Kněz chvátající do kostela, levita chvátající za svými povinnostmi… Ale z druhé strany – i sama bdělost v Bohu, to, že si na něj uděláme čas, je ten čin. Modlitba je ten čin, který v nás probouzí všechno to, co nám sděluje v našem dnešním druhém čtení Pavel: „Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, křik, zloba, hněv, utrhání a s tím i každá špatnost “...
Nežehrejme na Hospodina, že se nám neukazuje. On nám tím taky nesmírně zjednodušuje naši víru. Daroval nám Syna, abychom byli plně v obraze o tom, co je z Božího hlediska lidství a Syn nám daroval svůj život, smrt i zmrtvýchvstání. Není nic více. A vrchem k tomu nám dal modlitbu, která, pokud ji budeme zkoušet žít – promění naši víru v životy v Bohu.
Bože, dej nám dar rozpoznávání.
Ať se nezasekneme na víře, kterou jsme si sami vymysleli.
Ať jsme trošku jako Mistr Eckhart, který říká,
že Bůh je všechno, co nejsme my.
Poznáváme jej srdcem a přivoláváme touhou.
Dej nám touhu po živém Kristu
v našem mrtvém srdci,
aby ožilo.
Amen.
Autor: Marta Silná
Český zápas č. 32/2024 z 13. 8. 2024
Obrázek: Alexandr Andrejevič Ivanov (1806-1858): Rozmnožení chlebů (Wikiart).
