Pán vinice je (samozřejmě) Bůh.
Velekněží a farizeové (jako vždy) poznají, že Ježíš mluví o nich. Chytří byli dost. Podobenství má dvě roviny: koho to vlastně ti zlí vinaři nepřijali a zabili?, a: co my lidé od Boha dostáváme.
Všechno! Bůh dává lidem zemi se vším potřebným, připravil jim úrodnou půdu, aby měli užitek a tu svěřenou vinici spravovali, zvelebovali a aby měli dobré víno. Bůh je tak velkorysý. Ale ono se jim přihodilo, co se přihodí mnohým: zapomněli, že všechno v našem krátkém lidském životě je jen svěřené. A teď si v paměti promítněme, kolik jsme viděli svěřených věcí – domů, zahrad, kolik dočasně půjčených předmětů a jak vypadaly, když se k vlastníkům vrátily. Věci, zahrady, domy i vinice stárnou a podléhají opotřebení, ale laskavou a šetrnou péčí se i přes letitost a patinu stále rodí každá vinice do nového života. I stará vinice může být krásná a úrodná, když je na ní vidět láska. Pokud se alespoň trošku staráme. Jistě, po čase předáváme letité dílo, ale opečované, milované. A hospodář se navrací a žádá si část své úrody; on sám však čeká a posílá před sebou své služebníky. Jenže vinaři jsou chamtiví a nic se jim dát nechce, vinici zadarmo danou už mají dávno za svoji, hospodář se nedostavuje osobně. Tak koho se bát? Proč se dělit? Služebníky zmlátí a zabijí. To samé se stane podruhé. Potřetí hospodář s důvěrou v člověka posílá milované dítě. Jediného Syna. Dovedete si představit, že za sebe pošlete své dítě, aby vymohlo pohledávku od vrahů a zlodějů? Žádný rodič nic takového neudělá. Zabití syna je děsivá část příběhu a s lidmi (s námi!) to nevypadá dobře, když se rozhodují sobectvím. Každý, kdo již s určitou zralostí četl tento příběh, nad ním přemýšlel s lítostí. Je to taková zrada Boží důvěry! Někdo si chce nechat něco, co mu nepatří, vlastně nechápe, jak moc to znamená, co reálně v rukou má a co musí odevzdat. Vinice patří hospodáři.
Ale oni zabili syna, dědice, aby všechno zůstalo v jejich chamtivých rukách. Ke smutku je tady skutečnost, že ze správců vinice necítíme vůbec žádný vděk a radost z nezaslouženého daru. Zmařili šanci. Někteří se poučíme a už nebudeme dávat či půjčovat dobré věci těm, o kterých víme, že si je nezaslouží. A všemohoucí Bůh? Ten je „nepoučitelný“, neboť je tak nekonečně milující. Zase dá člověku šanci. Ale už ne těm, kteří se sami měli za vyvolené a za majitele. Farizeové nebyli vděční za Boží vinici. A Bůh učiní opatření. Ti, jež si jeho vinici nezaslouží, ji nedostanou. Neuvidí pravý význam svého života.
Toto podobenství Ježíš vypráví, aby bylo jasné, co to vlastně dostáváme. Ta vinice je dar našeho poznání pravdy a svobody v Boží existenci, je to Království Boží, dosažení všeho, co na tomto světě nakonec jediné stojí za to! A hospodář ho dá upřímně hledajícím. Těm, kteří chtějí věci, obdiv a moc, nebo mít oprávnění vlastnit pravdu, ji zacloní. Velekněze a farizeje velmi štvalo, že Ježíš vládl slovy, která stála za slyšení, měl autoritu bez úsilí, všechno, co řekl, vedlo přímo k poznání, on byl kamenem úhelným. A bez něho stavba padá. Stojí s ním, musíme jít přes něho. Farizeové, kteří si myslí, že jsou „pupkem“ Hospodinovým, kteří si věří tak moc, že pravdu mají „za svoji“, ji pro aroganci neuvidí. Mají od Boha latifundie a nemají k nim dobrý vztah. Raději ztratí šanci poznat to, co je důležité. A Ježíš zatím „bokem“ přivádí lidi k vnitřní svobodě a k Pravdě. V jeho přítomnosti ji zakoušejí mnozí. Není to těžké, je to lehké, ale nám se příliš „do sebe“ nechce. Vymýšlíme si zacházky a komplikace. Líbí se nám, když nás někdo chválí, závisle potřebuje a ctí, řešíme, co není důležité a potom jsme zděšení, protože stále nemáme jeho pokoj.
Nečekejme na nic a rozhlédněme se ve svém životě. Co nám brání být hned teď v Království? Kdo na to přijde, toho bezpečně poznáme. Buďme vděční, že Ježíš stihl předat tolik návodů, než ho umlčeli… Amen.
Pane, dej každému člověku důvod, aby si tě zvolil jako prvního přede vším na tomto pomíjivém světě
a díky tobě poznal svůj pravý domov a svůj život tak nežil marně… Amen
Autor: Monika Bartková
Český zápas č. 41/2023 z 8. 9. 2023
Obrázek: Jan Luyken (1649–1712), Bowyer Bible, Wikimedia Commons, foto Harry Kossuth.
