Možná máte, milí čtenáři, stále v živé paměti rozhovor s duchovní naší církve Olgou Líbalovou, který vyšel v červnovém čísle našeho týdeníku. Potěšily nás její upřímné a odvážné odpovědi, které rozhodně nebyly žádným klišé a které jen dokázaly, jak zajímavé osobnosti máme v našich řadách. Nyní jsme se v pokračování seriálu představujícího naše husitské duchovní dovolili obrátit na bratra Jana Krška, faráře v Lužné u Rakovníka.
V naší církvi jste znám nejen jako farář, ale také historik a archivář, autor knih o dějinách trampingu a rovněž autor publikace Pět životů Jana Husa na Krakovci, která vznikla při příležitosti Husova výročí v roce 2015.
Ponechám dnes stranou otázku působení Husa na Krakovci, které jste – dle názoru mnoha odborníků zcela odůvodněně – zpochybnil. Pomalu se blíží jiné významné kulaté výročí – Jana Žižky; jak byste hodnotil jeho dobu a jeho osobnost?
Nevím, zda mohu adekvátně hodnotit postavu Jana Žižky, neboť jsem se jí nikdy pramenně nezabýval a obrázek si vytvářím jen na základě odborné literatury. Za nejvíce pozoruhodné na Žižkově postavě považuji jeho upřímné odhodlání bojovat za očistu církve i společnosti bez vedlejších hmotných úmyslů. S blížícím se koncem své životní poutě a s ohledem na chiliastické představy o příchodu Krista si uvědomoval, že vše stojí a padá na otevřeném, bezelstném vztahu k Hospodinu. Své sobecké touhy po majetku a postavení nikdy před Bohem neospravedlním, třebaže je mohu navenek zdůvodňovat ušlechtilými cíli. Žižkovi je často vyčítána bezcitnost a krutost, což však vychází z tehdejšího způsobu vedení války. Trocnovský vojevůdce ve svém upřímném hledání Hospodina nacházel oporu ve starozákonním zápase o očistu izraelského národa. Pokud tedy chceme odsuzovat Žižku, musíme odsoudit i Mojžíše a Makabejské. Mnoho pramenů naopak ukazuje na Žižkovo sociální cítění. Důkazem je i známý dopis domažlickým, kde vedení města žádá, aby zajistilo navrácení peřin a šatstva vdově po prostém panošovi. Husitský hejtman nepřekročil rámec učení o trojím lidu, otázkou však zůstává, zda společenský status každé skupiny spojoval s hmotnou diferenciací. Oproti tvrzení některých marxistických historiků nelze náboženský radikalismus ztotožnit s tím sociálním. Žižka principiálně nevystupoval proti ekonomickému modelu raného Tábora. Vždyť byl předobrazem prvotní církve. Tvrdě však zasáhl proti všem, kteří popírali jeho vnímání eucharistie. V Žižkově vojenském řádu dostal třetí stav právo spolupodílet se na řízení husitského svazu, což ve své době byl revoluční počin. Trocnovský hejtman má výrazný podíl na porážkách křížových výprav. Můžeme samozřejmě diskutovat, jak by naše země v případě úspěchu nepřátel kalicha vypadaly. Vítězství křižáků v bojích s katary na jihu Francie uvedlo oblast do úpadku, ze kterého se nemohla dostat po řadu století.
Chystáte se na film o Žižkovi, který se právě promítá v kinech? Co od něj očekávat? Některé recenze jsou docela příznivé, ty kritičtější mluví například o až příliš jednoduchém příběhu party žoldáků, která se únosem snoubenky nejbohatšího velmože v království Jindřicha z Rožmberka zaplétá do velkých dějin. Asi je důležité si uvědomit, že film není biografií, že je akčním snímkem, který se odehrává ve fázi Žižkova života, o které toho moc nevíme...
Film jsem ještě neviděl, ale určitě to co nejdřív napravím. U každého filmu musíme samozřejmě vnímat jeho uměleckou a faktickou stránku. Snímek Statečné srdce má s realitou společné jen to, že William Wallace skutečně existoval, ale přesto je mezi veřejností film značně populární. Přitom historické události jsou často mnohem dramatičtější než sebelepší scénář. Platí to nejen o Wallacovi a Žižkovi. Vždy mě fascinovala třeba životní pouť Václava Korandy staršího nebo Petra Payna. Mrzí mě tedy, že si tvůrci vybrali období, o kterém se toho moc neví.
A jedna obligátní otázka: jaká byla Vaše cesta k duchovenskému povolání?
K duchovenské službě jsem se dříve nepovažoval povolán. Nevěřil jsem, že budu schopen vnímat potřeby svých farníků, řešit jejich krizové situace a vždy je nasměrovat ke Kristu. Své místo jsem viděl ve vědecké práci. Ke změně došlo až po mém přestěhování do Lužné, kdy za mnou přišel bratr farář František Slavík, zda bych se nechtěl stát zdejším duchovním. První reakce byla odmítavá. V dalších rozhovorech jsem ale začal měnit názor, když se mi bratr Slavík snažil vysvětlit, že právě vědomí vlastní nedokonalosti je předpokladem kněžského povolání. Vedle bratra Slavíka jsem celou záležitost řešil i se žateckým farářem Jiřím Adámkem, v jehož náboženské obci jsem vyrůstal a duchovně se formoval. Musím říci, že moje rozhodnutí neprovázely nějaké vnější znaky či zázraky. Nestalo se vůbec nic. Koneckonců úplně stejný pocit zažil i Josh McDowell, když ve své knize „Více než tesař“ popisoval svoje obrácení ke Kristu.
Jak vypadá společenství v Lužné, kdo se k bohoslužbám schází a jak si spolu – a s Vámi – rozumí?
V Lužné v době mého nástupu měl o bohoslužebný život zájem jeden člověk, který se záhy odstěhoval. Přišel jsem vlastně do misijní stanice, kde si možná někdo vzpomněl, jak jeho rodiče chodili na bohoslužby. Pochopil jsem, že pokud chci lidem ukázat cestu ke Kristu, musí se zbavit různých předsudků a mýtů o křesťanství. Začal jsem tedy organizovat biblická setkání na různá provokativní témata, což záhy přineslo své ovoce. Vytvářelo se křesťanské společenství z lidí ovlivněných různými konfesemi. Všechny však oslovovalo modernistické poznávání Bible v souladu s vědeckými poznatky. Během času pak společenství dospělo k potřebě vlastního liturgického života.
Problémem je, že většina hledajících se jako první setká s bohoslužbou. Člověku neznalému věci pak může připadat, že farář jako cvičená opice předvádí show s vínem a s oplatkou. Myslím si proto, že využívání bohoslužby jako propagačního prostředku není šťastné řešení. To, že se v Lužné budovalo vše od základu, přinášelo i své výhody. Kromě určité myšlenkové jednoty jsou to především nadstandardní, skutečně křesťanské vztahy. Osobně jsem to poznal v minulém roce, když se za mě v krizové situaci společenství prostřednictvím rady starších postavilo. Velký dík patří především předsedkyni rady starších Veronice Matějkové, která obětavě slouží v náboženské obci a pomáhá řešit řadu složitých situací.
Jste spoluautorem knihy Český tramping v časech formování a rozmachu, a autor knihy Meziválečný tramping na Rakovnicku. Co Vy a tramping? Předpokládám, že Vám není cizí…
Trampingu se věnuji od svých třinácti let. Samozřejmě jezdím méně než v době dospívání s ohledem na bohoslužebné a další povinnosti. Stále ale považuji za nejkrásnější noc tu pod hvězdnatou oblohou v odlescích plápolajícího ohně, k čemuž vedu i své děti. Při svém trampování jsem ale nikdy nejezdil pravidelně na stejné místo, nebyl oficiálním členem žádné osady a nikdy nenosil přišitou domovenku. Dokonce jsem neměl žádnou trampskou přezdívku. V době, kdy jsem napsal knížku o Husovi a Krakovci, mi sice někteří kamarádi začali říkat „Lefl“, ale ani to se dlouho neujalo.
A na závěr: Na čem v současné době vědecky pracujete?
V souvislosti s výročím vzniku Církve československé jsme v okresním archivu připravovali odbornou konferenci, která se kvůli covidu neuskutečnila. Sestavili jsme však sborník konferenčních textů a nyní ho předali do sazby. Myslím si, že zastupuje většinu klíčových historiků zabývajících se vznikem CČS: Pavel Marek, Jaroslav Šebek, Karel Řeháček, Marek Šmíd, Martin Chadima, Bohdan Kaňák, Jaroslav Hrdlička a Jitka Jonová. Úvod napsal přední český historik Ivan Hlaváček. K autorům jsem se připojil i já se článkem o vztahu prezidenta Masaryka k úsilí CČS ovládnout náboženský prostor v Čechách. Snažím se tady na základě archivních pramenů vyřešit spor, kdy na jedné straně je prezident s cíli CČS ztotožňován, na straně druhé hovoří někteří historikové o postupném sbližování Masaryka s katolicismem. V budoucnu pak plánuji knihu o spoluužívání katolických kostelů Církví československou.
Děkuji za rozhovor a přeji, ať se Vám daří – ve všech směrech Vaší činnosti.
Klára Matoušová
