V září opět začala škola, chodili jsme do ní sami i naše děti. Jsem ráda, že se s námi v tomto magazínovém čísle o své vzpomínky a pohled na školu, ale i zkušenosti z výuky náboženství podělila Lenka Selčanová, která je farářkou v náboženské obci naší církve v Roudnici nad Labem.
Co se vám, sestro Lenko, jako první vybaví při vzpomínce na Vaši školní docházku?
Tím, že se převážně pohybuji v dětském kolektivu, často na své dětství vzpomínám. Když jsem byla ve čtvrté třídě, přišla revoluce. Mě osobně to hrozně naštvalo, protože jsem měla týden před pionýrským slibem a moc jsem se těšila, že budu pionýr. Rodiče s námi doma nemluvili o politice, drželi nás ve sladké nevědomosti, takže chvíli trvalo, než jsem se po revoluci zorientovala. Co se týče školy, pamatuji si, bohužel, to nejhorší. Žádné pozitivní vzpomínky. Ve druhé třídě jsem například vyhodila housku do odpadkového koše ve třídě a pak mě na popud pana ředitele vyšetřovala policie. Ve třetí třídě jsem poprvé ochutnala kiwi ve školní jídelně. Rodiče mi tehdy koupili velké balení barevných fixů, protože jsem ráda malovala. Chuť na kiwi byla tak silná, že jsem s vedoucí školní jídelny vyměnila ty velké barevné fixy za pět kiwi. Všechny jsem je snědla, než jsem došla domů. Rodiče po dlouhé výměně názorů souhlasili s tím, že mi budou kupovat víc ovoce a méně fixů.
V sedmé třídě, to už bylo po revoluci, k nám do hodin dějepisu přišel jeden starý pán. Začal nám vyprávět, jak za druhé světové války létal v Anglii s letadlem. Bohužel jsme na něj „civěli“ s otevřenou pusou, protože jsme ze školní výuky neměli ani ponětí o této kapitole dějin. Věděli jsme všechno možné o Sovětském svazu, ale o českých letcích v Anglii naprosto nic. Tehdy jsem pochopila, že ne vše, co se ve škole učí, je pravda.
V čem vidíte důležitost výuky náboženství a na co sama při výuce kladete důraz?
Osobně jsem se s křesťanstvím setkala až na střední škole při občanské nauce. K naší církvi jsem se dostala až v 17 letech, takže nemám z dětství zkušenosti s biblickou výukou. Myslím si, že je důležité při výuce náboženství rozlišovat, jestli učím náboženství v rámci povinného předmětu, nebo pouze jako volitelný kroužek. Křesťanské náboženství vnímám jako základní stavební kámen naší civilizace. Legislativa, systém mravních norem, základy společenského chování, to vše vyrůstá z tisícileté tradice křesťanství v Evropě. Bohužel v dnešní době je křesťanství a vše s ním spojené stigmatizováno. Většina lidí náboženství chápe jako zastaralý koncept nehodný moderního člověka. Učím na soukromé škole základy křesťanství jako povinný předmět. Dětem se snažím ukazovat souvislosti mezi Biblí a etickým kodexem naší civilizace. Vždycky jim říkám: „Až vyrostete, nemusíte být věřící, ale chci, abyste věděli, o čem Bible mluví a proč je dobré ji znát.“ Možná tento můj názor někoho zaskočí, ale domnívám se, že každý člověk by měl minimálně znát etický základ, který Bible prezentuje. Žáci vědí, že když budou mít víc dotazů, mohou přijít na faru.
Jak se Vám daří přiblížit dětem biblický svět, který kolikrát tak těžko chápe i dnešní dospělý?
Moc se mi líbí, jak děti vnímají biblické příběhy. Všímají si totiž úplně jiných drobností než dospělí a často některé věci pochopí mnohem rychleji. Čím je pak člověk starší, tím víc otazníků v Bibli nachází. Asi je to tím, že čím déle chodíme po světě, tím víc zažíváme zklamání, pochybnosti a nejistoty. Krásně to vystihuje Ježíš, když říká: „Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ Proto se snažím v dětech podporovat jejich upřímnost, vnímavost a důvěru v dobro.
Myslíte si, že současná škola odpovídá potřebám dnešních dětí?
Ne. Proto učím na soukromé škole a snažím se objevovat koncept vzdělávání, který by byl dětem bližší.
Znáte osobně někoho, kdo zažil domácí vzdělávání a do klasické školy nechodil?
Vždycky jsem byla zastáncem státního školství bez ohledu na své zážitky z dětství. Studovala jsem střední pedagogickou školu a vím, že máme jeden z nejlepších vzdělávacích systémů ve světě. Díky Komenskému. Systém je nastavený dobře, ale praxe je bohužel často vzdálená teorii. Osobně jsem to zažila, když jsme s dětmi odcházeli na tři roky do Varšavy. Škola, kam synové chodili, nám vyšla vstříc. Ale pak nastoupil nový ředitel a přístup školy se natolik změnil, že jsem díky tomu objevila, jak těžkou práci má krajská školní inspekce. Zažila jsem opilou učitelku zeměpisu, šikanu nové paní ředitelky a její větu: „Koukejte si to doma vyřešit a vraťte se z Varšavy klidně bez manžela, kazíte svým dětem život,“ tu si budu pamatovat asi do konce života. Tyto události nás také dovedly k domácímu vzdělávání. Nakoupili jsme si moderní učebnice místo těch starých, které škola dosud používala. Osobně jsem pro sebe znovu objevila kouzlo matematiky a fyziky, kterou jsem do té doby nesnášela. A pořád si dělám legraci, že díky domácímu vzdělávání jsem se konečně ve svých čtyřiceti letech naučila matematiku a fyziku základní školy. Jistě, že jsme s manželem měli strach, jak dokážeme syny připravit na střední školu. Ale zároveň nás překvapilo, jakým způsobem oba mohli rozvíjet zájmy a dovednosti, když na to díky domácímu vzdělávání měli čas. Dnes už jsme zase zpět v systému. Oba synové studují gymnázium a dcera má za sebou první třídu v soukromé základní škole.
Jsem moc ráda, že v našem městě vznikla soukromá škola. Zabývá se tzv. projektovou výukou, což se mi moc líbí. Stále jsem zastáncem našeho vzdělávacího systému, ale vnímám, jako moc je potřeba volit moderní metody při výuce. A také přístup učitele k dětem. Už dávno neplatí, že učitel je ten, kdo ví všechno, a žák je ten, kdo má sedět a poslouchat. Osobně, například při výuce dějepisu na druhém stupni, dávám žákům prostor, aby sami ukázali ostatním, co je na právě probíraném tématu zajímá. Často jsem mile překvapená, že některé věci znají mnohem lépe než já. Nenutím je, aby si pamatovali všechno, co vím já. Snažím se, aby viděli svět v souvislostech a aby sami v sobě objevovali touhu vzdělávat se a rozšiřovat si obzory.
Lenka Selčanová vystudovala na Karlově univerzitě obor psychosociální vědy a husitskou teologii. V Roudnici nad Labem působí od roku 2001 jako farářka Církve československé husitské. V roce 2008 zde založila dobrovolnickou organizaci Centrum Hláska, ve které se věnuje aktivitám pro školní děti a mládež. V létě pořádá s přáteli příměstské tábory, ve školním roce doučuje děti z místních základních škol. V letech 2008 - 2014 působila v křesťanské neziskové organizaci Tim 2,2 jako lektorka Etických dílen v základních školách ve středních a severních Čechách. Tuto praxi ukončila kvůli narození třetího dítěte. V letech 2018-2021 s rodinou pobývala ve Varšavě, dcera tam absolvovala mezinárodní mateřskou školu, díky čemuž mluví v sedmi letech plynně anglicky. Synové tehdy už studovali na druhém stupni ZŠ, ale díky přístupu české školy je nakonec začala učit doma sama, což byla velká výzva. Tato zkušenost jí otevřela dveře k následné spolupráci se soukromou základní školou, která v Roudnici nad Labem vznikla v roce 2020. V této škole, kromě své farářské činnosti a aktivit v Centru Hláska, nyní vyučuje dějepis, občanskou nauku a základy křesťanství.
