(ČZ 6/26) Rozhovor s psychologem Jiřím Chválou.
Americký výzkum YouGov uvádí: Čtenářské návyky generace Z, nebo také takzvaně „digitální“, zaostávají za všemi ostatními generacemi. Američané ve věku 18 až 29 let přečetli v roce 2025 v průměru pouze 5,8 knihy.
Jessica Hooten Wilsonová, profesorka humanitních věd na Pepperdine University, k tomu pro časopis Fortune uvádí: „Není to ani neschopnost kriticky myslet, je to neschopnost číst věty.“ Popsaný vývoj v USA můžeme sledovat také u nás. Osobní zkušenosti pedagogů mluví o tom, že generace Z nerada čte. Při povinné četbě se spoléhá na shrnutí od umělé inteligence a míjí smysl zadané četby. Dnešní děti spíše text skenují, než aby jej analyzovaly – již četba a porozumění Shakespearovi jim dělá potíže. Čtení je chápáno spíše jako prostředek k dosažení cíle než jako potěšení.
O generaci Z a jejich problémech nejen s chápáním textů jsme diskutovali s Jiřím Chválou, psychologem a farářem naší církve.
Můžete výše uvedené o generaci Z potvrdit, nebo vyvrátit?
Musím se přiznat, že o Generaci Z toho příliš nevím. A také nejsem velký přítel uspěchaných generalizovaných označení čehokoli, natož lidských generací.
Pokud budeme hovořit o lidech, kteří už automaticky nenavazují na zkušenosti předchozích generací, méně vytvářejí vlastní přímé zkušenosti a nejsou už na cestě za novými informacemi odkázáni na tištěná média, rozhlas a televizi, protože žijí v éře všudypřítomného internetu a výpočetní techniky, umím pochopit, že méně čtou.
e čtenářské aktivitě mohou zaostávat za svými přímými předchůdci, ale pochybuji, že zaostávají za všemi ostatními generacemi. Ještě před zhruba sto lety, tedy poměrně nedávno, jsme i v Evropě měli mnoho negramotných obyvatel. A věřím, že se nejednalo pouze o lidi nemoudré a neinteligentní.
Osobně vidím jako alarmující něco jiného, než pokles četby. A sice kombinaci trendu masového konzumu a digitální komunikace. Ještě jinak řečeno – konzumování komunikace. K tomu musím připočíst ještě třetí faktor, kterým je bezbřehé používání už hotových zkratek (tedy zjednodušení všeho druhu).
Snaha zjednodušovat co je složité patří k našim základním mentálním vzorcům. Jenže když zjednodušování nevytváříme sami, anebo na něm alespoň nějak aktivně nespolupracujeme, když zjednodušení přebíráme jako hotový produkt, a ještě k tomu konzumním způsobem, je to problém. Problém v tom smyslu, že tím vstupujeme do světa, který funguje pouze jako gigantický online hypermarket s komoditami instantních potravin a spotřebního zboží na jedno použití. A to je vlastně i případ výtahu textu pořízeném AI namísto poctivě vyjádřeného shrnutí na základě vlastní četby.
Je příčina v tom, jak uvádí některé výzkumy, že tento negativní trend vznikl na základě stále většího používání moderních technologií a závislosti na nich?
Součástí proměn životního stylu, jak je zažíváme, není jen faktický nástup nových a nových technologií, ale také masová poptávka po nich. A stále více pragmatické a na měřitelný výkon zacílené nastavení člověka. Technologie samotné nechápu apriori jako projev negativního sklonu ke zpohodlnění. Mnohem více jsou pro mne projevem excelentní lidské kreativity. Problém není v tom, ŽE tu jsou, CO přinášejí, problém vidím v tom, že jejich účinky se šíří živelně, že je velmi slabý zájem o otázku, JAK je používat.
Co se děje v našem mozku, jsme skutečně nastrojeni tak, že jen hledáme nejlehčí prostředek dosažení cíle, až z toho vzniká závislost? Například neurovědec Manfred Spitzer v knize Digitální demence to popisuje: Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba.
Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nejen paměť, ale také volní schopnosti – přestává fungovat vůle a odhodlání jít přes překážky. A právě ono „chození přes překážky“ odjakživa působilo na utváření lidského mozku.
Ačkoli nejsem odborník na závislosti – adiktolog, nemyslím si, že se vznikem závislosti je to tak jednoduché, že vznikne jen v důsledku hledání nejlehčí cesty. Závislé chování má podle mého názoru silnou spojitost s hledáním bezpečí, anebo možná lépe řečeno pseudobezpečí. Dělat něco jednodušeji nemusí znamenat jen to, že je to méně náročné, namáhavé, ale může to přinášet pocit bezpečnější volby. A řekl bych, že tento aspekt se uplatňuje také u závislostí na digitálních komunikačních technologiích. Při seznamování s potenciálním partnerem či partnerkou, při seznamování a rozvíjení vztahů s vrstevníky, například mezi novými spolužáky. Jestliže někdo digitální svět upřednostní právě z přesvědčení, že pro něj představuje větší bezpečí, začne mít blízko k tomu, aby se z původní jedné z mnoha možností stal stereotyp.
Na to navazuje související otázka. Psychologové a pedagogové shledávají, že digitální generace má svoji identitu ve světě virtuálním. Navíc generace Z žije globálně a jako první prožívá tzv. stres pramenící z globálních událostí (viz rovněž tzv. doomscrolling nebo doomsurfing). Jaké to může mít důsledky na jejich osobnost a její vývoj?
Jsem přesvědčený, že rozhodně ne jen negativní. Být „doma” na celém světě a ne pouze v české kotlině může sice přinášet oslabení tradiční pevné vazby k rodnému místu, jistou rozvolněnost, neukotvenost, ale může také přispívat k převzetí větší odpovědnosti. Je ovšem třeba zdůraznit rozdíl mezi tím „být doma ve světě globálním“ a „být doma ve světě virtuálním“.
Nejlepší prevence proti dlouhodobému stresu nebo frustraci anebo dokonce depresi z globálních událostí je právě převzetí aktivní odpovědnosti za věci, které mohu zkoušet ovlivnit, třeba jen nepatrně.
Můžete nám vysvětlit pojem tzv. digitální demence, tedy snížení mentálních schopností, způsobené dlouhodobou závislostí na digitálních médiích?
Už jsme se v rozhovoru dotkli tématu zkratek a zjednodušování. Když se člověk nechá unést touhou po jednoduchosti, rychlosti a kvantitě neboli nenasytnosti, tedy aby vše šlo jednoduše, rychle a aby toho ještě navíc bylo hodně, může to v našem digitálními technologiemi prošpikovaném světě vést k jevu, u něhož se ujal termín digitální demence. Což vlastně znamená, že máme mozek, který s pomocí výpočetní techniky a jejích produktů stále provádí nekonečné rešerše, z nichž ale umí máloco skutečně zpracovat.
Ambice mít co nejjednodušeji a co nejrychleji co možná nejvíce, představuje jeden z tradičních – vůbec ne novodobých – odstrašujících příkladů. A pokud má čím dál tím více lidí, dokonce i z těch úplně nejnižších příjmových skupin, pocit, že se o to s pomocí moderních technologií mohou reálně snažit, pak jim nic nezabrání to živelným způsobem uskutečňovat. Výsledkem je neustálé těkání, vyhledávání podnětů, které už nemají vůli a kapacitu autenticky zpracovávat.
Je závislost na moderních technologiích srovnatelná s jinými závislostmi, se kterými jste se třeba setkal ve své praxi?
Jistě by se daly najít nějaké styčné body, ale obecně bych neřekl, že se jedná o jednu homogenní skupinu. Lidské příběhy chronických uživatelů alkoholu a drog jsou často úplně jinými příběhy...
Jak lze závislost na čemkoli a v našem případě na moderních technologiích „léčit“? Může mít naději současná akce ve školách (zejména v severských zemích a částečně u nás), kdy jsou dětem ve škole zakazovány mobily?
Restrikce má smysl jen jako krizové opatření. Nemůže to být řešení, na které lze dlouhodobě spoléhat. Jednak je podle mého názoru nutné si k restriktivnímu opatření, které člověk přijme zvenku, kterému se v danou chvíli podřídí a přizpůsobí, najít postupně vlastní validaci – potvrdit jej svobodným osobním rozhodnutím. Tedy svobodně se zastavit, svobodně s něčím přestat, svobodně se něčeho zříci. A jednak je potřebné udělat krok někam dál: Pokud pochopím, že určitá má dosavadní praxe mi nejen něco přinášela, ale také mne o něco obírala, poškozovala mne, pak je na místě nejen ze svého života něco vyčlenit a zbytek nechat být takový, jaký byl, ale začít utvářet nové vize, a začít nějakou novou praxi. Stručně řečeno: Zákazy jsou pro nezralé. Jak pro nezralé děti či dospívající, tak pro nezralé dospělé. V určitou chvíli mají smysl, ale nelze na nich založit žádnou naději v lepší příští…
Za rozhovor děkuje Mirko Radušević
Český zápas č. 6 z 8. 2. 2026
Ilustrační foto: Pikist.com
Související:
Helena Kumperová: Závislost není slabost vůle, ale nemoc těla i duše
