Rozhovor Marie Kolářové s farářkou Církve československé husitské Hanou Tonzarovou na Christnet.eu z 25. května 2022.
Váš dědeček byl nejdéle sloužícím knězem církve husitské. Čím Vás inspiroval?
Můj dědeček, Mgr. František Božovský, působil v duchovenské službě 70 let, započal ji ještě za svých studií teologie a skončil ve svých 92 letech, kdy odešel do náruče našeho milostiplného Otce.
Prožil těžké časy 2. světové války, socialismu, který duchovní službě nepřál, vzpomínám, jak mi dědeček vyprávěl, že mu volal biskup a říkal: Františku, ty chceš v té Příbrami skončit? Pročpak? divil se dědeček. No, že jsi poslední v okrese, kdo ještě vede mládež! Doba nepřála žádným aktivitám církve, perzekvovala farníky i duchovní, jimž navíc posílala plat, který nestačil pomalu ani na základní potřeby. Dědeček přesto neztratil svůj milý a naděje plný pohled, radoval se z maličkostí, rozdával radost a naději všem kolem sebe. Fara se stala útočištěm mnohých, a to i díky jeho manželce Věře, která věrně stála po celou dobu po jeho boku, byla svou houževnatostí, dobrotou a pracovitostí a též i kuchařským uměním, ale i aranžerským nadáním tmelícím prvkem sboru církve i rodiny, a to přes všechny bolesti, které na sobě ze svého tělesného postižení nesla. Po sametové revoluci ve svých 78 letech začal dědeček - hned jak to bylo možné - vyučovat opět náboženství na gymnáziu. Scházeli jsme se jako mládež na faře a z prvního a druhého porevolučního ročníku gymnázia nás šlo studovat na Husitskou teologickou fakultu UK hned několik. Dědeček byl stále mladý duchem, a přitom měl řád, včetně každodenního rytmu, který mu umožňoval stihnout mnohé, co dnes mnozí jen těžko zastanou: od pastoračních návštěv a rozhovorů (a to i v nemocnicích a v domovech pro seniory i mimo Příbram), studia nové literatury a veškerého církevního tisku po i několikeré bohoslužby za neděli, svátosti křtů, svateb, pohřby či proslovy na městských slavnostech a pietních aktech. Když jsem jako sedmnáctiletá v čase revolučním začala sama více chodit na bohoslužby, oslovovala mě jeho kázání, ale i jeho laskavý přístup. Později, když jsem již studovala teologii, diskutovali jsme o nových teologických pohledech, byl otevřený v rozhovoru, byť byl původně vyučen v předchozí teologické generaci, ale jak stále průběžně studoval a četl nové publikace, bylo nádherné s ním hovořit, byť měl třeba jiný pohled na danou problematiku. Svým životem žil evangelium, o němž vždy říkal, že je radostné. A tuto vnitřní radost i vyzařoval. V mnohém je mi dosud vzorem, a to i přesto, že v duchovenské službě působím jako farářka 25 let. A nezůstalo jen u mě, má maminka, dědečkova nejstarší dcera, se nakonec stala též farářkou a bratranec působí v celocírkevním archivu.
Rozhodla jste se studovat teologii. S jakými plány do budoucna jste si zvolila právě tento obor?
V porevolučním rozletu jsem měla pocit, že můžeme všechno, a to se týkalo i studia. Fakulta se otevírala, a to i v rámci Univerzity Karlovy, kam byla znovu inkorporována, nabízela studium teologie, judaistiky, ale i filozofie, religionistiky, pedagogiky, psychosociálních věd. Táhlo mě to od počátku k vědění, přidala jsem si proto k jednooborové teologii ještě z dvouoborového studia religionistiku. Jasný plán jsem neměla, teologie, filozofie a religionistika mě ale od počátku velice zaujaly. Od počátku jsme se neformálně setkávali také se studenty evangelické a katolické fakulty, zvláště při fotbalových turnajích v rektorský den. To možná předznamenalo mé ekumenické angažmá.
Jak ve Vás zrálo rozhodnutí ke kněžství?
Rozhodnutí ke kněžské službě ve mně začínalo zrát – jistě pod vlivem dědečka, ale nově i studia, asi ve třetím ročníku fakulty. Měli jsme za sebou letní pracovní tábor se studenty evangelické fakulty z Německa a pravoslavné fakulty z Řecka na Krétě, kde jsme v ekumenické spolupráci – budovali jsme společně – skutečně fyzicky – centrum pro mládež včetně amfiteátru a kostela – poznávali v praxi pravoslavné křesťanství. Současně jsme měli na fakultě kontakty s fakultou v Heidelbergu, konali jsme společné semináře. Možná i díky tomu mě začala zajímat specifika a historie novodobé husitské církve, v níž jsem vyrostla. V magisterském cyklu jsme měli praxe v náboženských obcích, mimo jiné jsem tak načerpala první praktické znalosti s výukou náboženství a prací s dětmi, kterou jsem záhy po vysvěcení pak sama začala rozvíjet. Ve čtvrtém ročníku fakulty ve mně dozrálo přesvědčení, že se po skončení studia budu věnovat duchovenské službě a přijmu kněžské svěcení. V posledním, pátém ročníku jsem si kladla otázku, zdali je vůbec nějaké jiné povolání než kněžské, které má v tomto světě smysl? Zní to úsměvně, ale byla jsem ve svých třiadvaceti letech již zcela zapálena pro práci duchovní.
