(ČZ 15/2024) Známí, kteří tam pracovali a dosud tam žijí v důchodu, říkali, jeďte k nám na sever. Tak jsme se ocitli tváří v tvář farářce z Hrádku nad Nisou Hedvice Zimmermannové.
Má na starosti nejen Hrádek, ale také Varnsdorf a Nový Bor. Nechali jsme farářku Hedviku vyprávět:
Zdejší náboženská obec je malá a stejně tak jsou na tom zde i jiné církve včetně katolické. Je to kraj, kam přišli po Němcích lidé, kteří neměli ani „kořeny k půdě“, natož k víře. Tito lidé byli bez „kořenů“, což se bohužel dědilo. Když s lidmi mluvím, cítím, že tuší, že je něco přesahuje. Ale jednou jim bylo řečeno, že Pán Bůh je děda na mráčku, proto je musíte, například přes morální hodnoty, k Bohu dovést. Cítí, že je něco přesahuje, ale neumí to pojmenovat.
Hedvice Zimmermannové v její práci farářky napomáhá do značné míry to, že je v Hrádku nad Nisou místostarostkou:
Organizuji, pořádám svatby a je jich hodně, třeba i třicet za léto. Obřad naší církve je hezký a líbí se. Na svatbu se přijdou podívat lidé a pak volají, že by chtěli také církevní obřad. Tak je vyzpovídám, ptám se na jejich vztah k církvi. Obvykle řeknou, že jsou pokřtění, ale nechodí do kostela. Řeknu: dobře, uděláme přípravu, podíváme se na to, co a jak v životě má význam a co a jak cítíte. Navážu s nimi úzký vztah a mám pak šanci s nimi o všem mluvit. Stává se, že se k nám vrací. Přijdou pokřtít děti a přijdou do kostela. Zkrátka svatba zde znamená příležitost zprostředkování církve, neboť cítí tu svatost.
Určitě to ale není jenom svatba…
Jistě, jsou to různé příležitosti a opět, není to jenom třeba křest. Když je Den veteránů, koná se při slavnosti naše bohoslužba. Pak také chodím do různých spolků, kde mám možnost s lidmi hovořit. Zde se setkávám s tím, že si lidé myslí, že církev je jakási ztuhlá organizace. A já mám šanci vysvětlit, proč se něco dělá, jakou to má tradici a význam. Dnes se mi zdá, že lidé již začínají vnímat pozadí a symboliku všech těch svátků. Církev hraje důležitou roli v tom, že má liturgický rok a ten je spojen s určitými tradicemi navázanými nejen na přírodu. Církev tvoří kotvy, které pomáhají, „jak se v životě řídit“.
Můžete popsat zdejší komunitu?
U nás jsou převážně senioři. Tito lidé se zde cítí dobře, neboť svět si žádá a chce mladé, úspěšné a bohaté. Církev je prostor, kde si starší lidé přehodnocují významy. Do naší církve přicházejí lidé ve starším věku, neboť si začínají uvědomovat věci jinak. Jsou to sice malá společenství, ale zato s užším duchovním kontaktem. Zažila jsem velká ekumenická společenství, ale tam jsem ten osobní kontakt nepociťovala. Když lidé v kostele říkají, nás je tady málo, odpovídám, ta církev to nikdy neměla jednoduché. Tady v pohraničí byly již od začátku nového osidlování náboženské obce malé. To se dostáváme k začátku rozhovoru o lidech bez půdy a bez vztahu k náboženství. Mnozí z nich jsou u naší církve, protože jako prostí lidé cítí z ní to národní – československé.
Jaké jsou rozdíly mezi vašimi jednotlivými obcemi na severu zde ve výběžku?
„Tady v Hrádku jsou to spíše hraničáři, ochránci hranic. V Novém Boru jsou skláři, jsou to lidé ohně, s ohněm v srdci. Varnsdorf je hodně složité město se sociálními problémy. Jsou zde také rozdíly v mentalitě, v přístupu k věcem. My si to vše hned neuvědomíme, ale zde je to geograficky rozdílné. Přejedu kopec a je jiné počasí. Stejně tak i lidé jsou rozdílní. Je to někde dost složité, neboť nemáme všude kostely a scházíme se po domácnostech. Když se řekne, že církev je rodina, tak zde ve Varnsdorfu to platí stoprocentně. Je to obec, kam farář musí dojíždět, a už tím je to složité, když ty lidi nepotkáváte na ulici nebo v krámě. Těžko se taková komunita buduje. Je to o tom, že máte obsáhnout celý Šluknovský výběžek. Do jednotlivých míst se dostanete jen párkrát za rok a naše setkání se proto konají jen občas podle domluvy.
Tak si nyní představte farářku v autíčku, jak přes hory a doly jezdí za svými ovečkami. Romantika??? Pochopitelně, že nikoli – jedině tak u kamen nebo v pořadu pro televizi. A farářka Hedvika Zimmermannová vypráví.
Zima u nás, to je všechno na „ař“ – cestář, pekař, farář… To jsou pomalu závody, trojboj, kdo bude v cíli první. Co vám mám povídat. Nad pekaři nevyhráváme. Pekař vyjíždí hodně brzo, ten musí, když vozí chleba, pečivo, a tak dále. Co myslíte – hned za ním je v cíli farář – v sedm ráno vyjedu, abych byla do devíti na bohoslužbě. Hlavně, když jedu nahoru přes sedlo Lužických hor do Boru. Musíte se hlavně dostat na „rychlostku“ z Liberce. Pak v Boru od kostela odhrabat sníh. Cestář, ten končí často jako poslední. Někdy je farář první! Je to tím, že někdy odklízí cestáři sníh jinde. Tak to na severu chodí...
„Spanilou jízdu“ do Hrádku podnikl Mirko Radušević
Český zápas 15/2024 z 14. 4. 2024
