Jedno z posledních děl Jana Blahoslava (1523-1571) nese název Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelův (1570). V tomto nepříliš rozsáhlém spise vydal počet ze svých odborných znalostí z gramatiky, rétoriky, frazeologie a osobních celoživotních zkušeností se schopnostmi a povahovými rysy nejrůznějších kazatelských typů.
A Blahoslav měl co srovnávat. Během svých studijních a diplomatických cest po českých zemích i v zahraničí si nenechal ujít jedinou příležitost k poslechu kázání slavných i méně slavných kazatelů. Z těch slavných připomeňme alespoň Martina Luthera, jehož kázání Blahoslav navštívil během studií ve Wittenberku, a norimberského reformátora a osvíceného humanistu Andrease Osiandera, který už 350 let před Masarykem vyvracel pověry o rituálních vraždách židů a umožnil publikovat Koperníkovo převratné dílo O obězích nebeských sfér.
V první části Blahoslav jmenuje 5 velkých a 10 menších věcných chyb (vad), kterých by se měl každý kazatel vyvarovat. První a patrně největší „vada“ vychází podle něj z nezájmu o konkrétní duchovní potřeby náboženské obce. Kazatel předně musí znát své společenství. Jen tehdy, má-li přehled o nedostatcích a přednostech jednotlivců i celé obce, je schopen lidem říkat to, co skutečně potřebují slyšet, co má moc je proměnit, napravit a přiblížit ke Kristu.
S tímto jedinečným pochopením významu Božího slova se ve 20. století setkáváme u Ferdinanda Ebnera (1882-1931) v knize Slovo a duchovní reality: pneumatologické fragmenty, kde jsou položeny základy biblickému personalismu, na němž staví i současná teologie CČSH. Podle Ebnera jsou slovo a duch synonyma vyjadřující totožnou realitu z různých perspektiv. Nemůžeme odejmout slovo Bohu a udělat z něj kopací míč teologické spekulace. Slovo, které neproměňuje, neutváří společenství Božího Ducha...
Porozumíme-li Blahoslavovu pastoračnímu východisku kazatelské činnosti, pochopíme i všechna jeho ostatní doporučení. Například má-li kázání vycházet z konkrétních duchovních potřeb obce, pak musí být vždy originální. Jenom líný nebo neschopný kazatel potřebuje omílat stále to samé, nebo ještě hůř, naučit se nazpaměť psaná kázání někoho jiného. Další kazatelský nešvar, který vyplývá z neznalosti společenství, spočívá ve vyzdvihování nedůležitých věcí. Stejně tak by si měl být vědom, že jeho promluva není přednáška. Kazatel má živit svědomí „synů a dcer Božích“ jeho slovem, a nikoli do detailu, dlouze a ze široka vyargumentovat každou myšlenku, předvádět svoji erudici a sečtělost. Kázání by ale nemělo být ani příliš krátké, odbyté, aby si kazatel mohl jít hned „po svých“. Kázání má být stručné, ale i zajímavé, aktuální a citlivé vzhledem k potřebám společenství. Kazatel by v něm neměl napadat ostatní, ať už jde o jednotlivce nebo skupiny. Pokud ukazuje na cizí viny, „vozí se po lidech“, „mustruje“, pouští se do staré církve, starých kacířů, „novokřtěnců“, „mikulášenců“, „habrovanských“, vyvolá akorát pohoršení.
I menší vady se mohou stát velkou překážkou Božímu slovu a kázání zcela rozložit. Kazatel by neměl mluvit o všem, co jej zrovna napadne, „co (mu) slina k ústům přinese“, měl by se vyvarovat opakování stále stejných frází a hlavně by neměl rychle přebírat myšlenky druhých kazatelů, které v něm ještě „pořádně neuzrály“. Kazatel má mluvit hlavně o tom, co je v Písmu, a nemá jej dovysvětlovat věcmi, které v něm nenajdeme. Neměl by si vypomáhat dějinami, bájemi a mýty jiných náboženství, aby kázání učinil zajímavější. Nemá se snažit oslňovat společenství nadměrným užíváním latinských, řeckých a hebrejských slov, zejména když jmenované jazyky příliš neovládá. K tomu Blahoslav připojuje i vlastní příhodu o tom, jak se styděl, když jeden z vážených mužů církve vykládal publiku, že slovo Emmanuel se v hebrejštině skládá ze slov „Emma“, to jest „Bůh“, a „nuel“ to je „s námi“.
Kazatel je povolán, aby Boží lid napravoval, nikoli mu „pochleboval“, jinak lidé budou odcházet stejní a on tak bude zbytečně mrhat svým i jejich časem. Též by se měl držet daného místa v Písmu, a ne „skákat jako koza“ z jedné věci na druhou, anebo „ohýbat“ místo „podle libosti mozku“. Přirovnání a příklady musí kazatel též užívat s mírou, a jen tehdy, pokud skutečně něco vysvětlují. I k této radě připojuje historku o jednom „hovadném člověku“, který v kázání pronesl, že království Boží je dobré jako „dobrá řípa s tučným skopovým masem“.
Blahoslav nevyčísluje pouze chyby, nýbrž též poukazuje, jak kázání co nejlépe postavit. Posluchač, který opouští kostel, by měl mít možnost pochopit a zapamatovat si hlavní myšlenky. Blahoslav nedoporučoval připravovat si kázání podle vysoce učených mužů, jejich postupy bývají složité... Kázání by mělo mít jednoduchou, ale jasnou osnovu. Například: prosil Pána za uzdravení, uvěřil, všechno rozdal a přijal jej za Spasitele. Pokud kazatel nasbírá dostatek zkušeností, může se pokusit i o složitější způsoby kázání, ale jen tehdy, dokáže-li si promyslet všechny souvislosti, pokud je hbitý ve vtipu, pokud ví, na které myšlenky je třeba dát zvláštní důraz, a pokud má dostatečně vycvičenou paměť.
Pokud se kazateli podaří překonat věcné vady a naučí se svá kázání dobře připravovat, musí být připraven je také kvalitním způsobem podat. Jinými slovy, musí se vybavit také praktickými rétorickými dovednostmi a kulturou mluveného projevu. Nemá používat nezvyklé a podivně znějící výrazy. Také si musí dát pozor, aby nedával důraz na bezvýznamná slova, neboť tím zaměřuje mysl posluchače na nedůležité myšlenky. Též by neměl příliš hýřit tzv. „převýšenými slovy“, jako jsou „přesvatá“ nebo „přečistá“, nebo dělat automaticky ze sloves participia. Má se vyvarovat přílišného používání teologických výrazů, ať už jde o tradiční pojmy, které byly zformulované na starobylých koncilech, nebo moderní, které pronikaly do Jednoty. Blahoslavovi se nelíbilo odsuzování bratra Lukáše a jeho teologických úvah na základě nových teologií, které pronikaly do Jednoty z luterských a reformovaných církví. Vyzýval, aby kazatelé studovali všech, nejen Luthera, Melanchtona a zwingliány, ale i starověké muže církve, jako byli Cyprián, Tertulián, Ambrož a Augustin, velké teology, jako byl Petr Lombardský, a humanisty jako Erasmus Rotterdamský. Všechno je třeba studovat, abychom pochopili, proč věříme tak, jak věříme, a namyšleně si neříkali, že mezi apoštoly a současností nebylo mezi lidmi žádné svatosti.
Dobrému kázání mohou být na překážku také určité vady „hlaholu“ (barvy hlasu). Blahoslav je přesvědčen, že žádní dva lidé nemají stejný hlahol. Podle barvy hlasu poznáte člověka i se zavřenýma očima. Hlahol je vrozený a některé jeho vady se těžce odbourávají. Hrubý hlas některých žen, a stejně tak i tenký hlas některých mužů, dělá jejich nositele nešťastnými. Některé z těchto vad se dají alespoň částečně napravit cvičeními, popřípadě i medikamenty a správnou životosprávou.
Kazatel má také dbát na správnou výslovnost. Má si být vědom, že čtení a mluvené slovo jsou dva zcela jiné způsoby výslovnosti. Kazatelova slova nemají být rozkazovačná, hádavá, lísavá či pochlebovačná. Kazatel by se měl vyvarovat „zpěvavého“ mluvení, je zbytečné, aby často pokašlával či vydával citoslovce typu „ahm, khm, hm“... Někteří by měli vypustit ze svého slovníku časté koncové „m“: „protžm, abychom Panum Bohum se modlilim“, jiní zase písmena „aaa“ či „ddadada“ nebo „nn“, nebo stálého opakování „také, také, také“... Blahoslav věnuje zvláštní pozornost i nonverbálnímu projevu. Kazatel podle něj nemá při kázání stát jako nehybný panák, ani mávat rukama jako šašek, ale nechť jsou jeho gesta vážná a pokojná. Také nemá očima a hlavou „zprudka sem i tam metati“ „jako fučidlo“, různě s ní potřásati a vrtěti „jako obrtlíkem“. Neměl by při kázání soustředit svůj zrak na „jednu ženskou“, jako by mluvil jenom k ní. Neměl by působit ospale, neměl by rýt rameny, křepčit, poskakovat... Kazatel by měl vždy předně pamatovat na to, že je jen Boží služebník, „šafář“ Božích tajemství, který je vyslán, aby pečoval o své společenství. Má se modlit, aby mu Pán dal svého Ducha a moudrost. Má mluvit jen o tom, co je pravda, a vědět, že vše ostatní je jen marnost, šalba a klam.
Homiletická učebnice Jana Blahoslava Vady kazatelův je skutečným skvostem české humanistické literatury raného novověku a nalezneme jen málo děl, která bychom mohli s jejími kvalitami srovnávat. Vyniká stručností, jasností, přehledností, je velice praktická, obsahuje pozitivní i odstrašující příklady kazatelské činnosti, a pokud si čtenář zvykne na češtinu 16. století a osvojí si její terminologii, určitě se při její četbě i pobaví. Její autor vyzařuje ohromnou empatii, nezabíhá do zbytečných intelektualismů, nanejvýš si vypomůže latinskou citací z klasické literatury. Jde mu vždy o ducha Kristova, který do společenství proniká v reprodukovaném slovu, aby jej vzdělal a proměnil.
Jiří Vogel
Vyobrazení: Socha Jana Blahoslava v Přerově od Františka Bílka k 400. výročí Blahoslavova narození
