Když hovoříme o lidech ve spojitosti s jejich vztahem k Bohu, tak jsou označováni buď jako věřící nebo jako nevěřící. Za kritérium naší náboženské víry je považováno, zda věříme v „někoho“ či „něco“, co je nad námi, nebo ničemu takovému nevěříme. Víra a její pochopení je v naší době velmi rozmanité a někdy se stává velmi obtížně rozpoznatelné, kdo je vlastně věřící a kdo věřící není. Tím skutečným kritériem křesťanství a jeho rozpoznatelným znakem v každé době je však láska.
Skutečné žité křesťanství v každé době charakterizuje hodnota víry a důvěry, ale i zkušenost Boží lásky v Kristu, která přesahuje každé naše lidské city a toužení, které my lidé za lásku často označujeme nebo vydáváme. Její povahou je nesobecký charakter hledající prospěch druhých a její stálost, věrnost a trvalost, jak je tato Boží láska představena apoštolem Pavlem v listě Římanům (8,35-39) a v tzv. hymnu lásky ve 13. kapitole 1. Listu do Korintu (1 K 13,1-13). V 1. Janově dopise ve 4. kapitole je přímo vysloveno, že „kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska“ (1 J 4,8; srov. 1 J 4,16).
O setkání s touto Boží láskou ve svém životě přináší jedinečné svědectví církevní otec Augustin (354-430), který prošel obrácením (konverzí) ke křesťanství. „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná, a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval. Tys byl uvnitř, a já venku… tys se mnou byl, a já s tebou nebyl…méně miluje tebe, kdo vedle tebe miluje něco, co nemiluje pro tebe. Ó, lásko vždy horoucí, a nikdy nehasnoucí!“
O Boží lásce pojednávají s vnitřním zaujetím středověcí teologové, zanechávají nám o ní hluboké svědectví plné symbolických obrazů mystici a mluví o ní také se zřetelem k biblickému poselství církevní reformátoři.
O předřazenosti Boží lásky, která předchází lidskou lásku, píše středověký teolog a mystik Bernard z Clairvaux (1090–1153) ve svém spise „O lásce k Bohu“: „…on si jako první zamiloval nás.“ Dokládá to biblickou výpovědí z 1. Listu apoštola Jana: „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“ (1 J 4,10). Bůh je proto hoden, abychom mu jeho lásku opláceli, zvláště když uvážíme, kdo, komu a kolik lásky prokázal. Podle Bernarda mají Boha milovat i nevěřící, kteří neznají Krista, neboť Bůh prokazuje lásku všem. Tato jeho láska se projevuje v hmotných darech, kterými jsou pokrm (chléb), světlo (slunce) a vzduch (dech), které se týkají našeho tělesného života. Boží dary vztahující se k duši, které uvádí Bernard, jsou důstojnost, vědění a ctnost. Věřící naopak poznávají, jak nezbytně potřebují Ježíše, a to právě ukřižovaného. V ukřižovaném Ježíšovi se setkáváme s Boží láskou (J 3,16). Boha máme milovat podle tohoto středověkého mystika bez jakékoliv míry a způsobu, neboť „jak by mohla naše láska mít nějaký konec, míru a omezení, když láska míří k Bohu, míří k nezměrnému a k nekonečnému – vždyť Bůh je nekonečný a nezměrný?“
Podle význačného filozofa a teologa Tomáše Akvinského (1225-1274) „nikdo nemůže mít lásku ze sebe, ale je to dar samotného Boha“ (1 J 4,10). Pro tento dar musí mít člověk dispozici a tím prvním předpokladem je naslouchání Božímu slovu. Když posloucháme Boží slovo, vzplaneme k Bohu láskou (Ž 119,140; L 24,32). Druhou duchovní dispozicí je přemýšlení o dobru, „neboť špatné myšlenky ničí lásku, dobré ji získávají, živí a uchovávají.“ Pro růst lásky je zapotřebí nezdolná trpělivost v nesnázích. Tento středověký učenec říká, že „kdo má všechny dary Ducha svatého, ale nemá lásku, nemá života.“ Akvinský ve svém výkladu Desatera hovoří o „zákonu Boží lásky“, který dal lidem Kristus jako „krátký zákon“, aby jej všichni mohli poznat.
Ve středověkém velmi rozšířeném spise „Následování Krista“, který je připisován augustiniánskému mnichu Tomáši Kempenskému (1380–1471) se nachází pasáž „O podivuhodném působení Boží lásky“: „…velká věc, veskrze veliké dobro je láska, která jediná ulehčí každé břímě a snáší každou nespravedlnost. Neboť nese tíhu bez těžkosti a všechno hořké činí sladkým a chutným. Ušlechtilá láska k Ježíši nabádá k velkým činům a vzbuzuje touhu po stále větší dokonalosti. Láska se chce vznášet vzhůru a nechce být zdržována žádnými nízkými věcmi. Láska chce být svobodná a prostá veškeré světské žádosti, aby nebyl stíněn její vnitřní zrak, aby ji nepoutala nějaká časná příjemnost, nebo neskličovala nepříjemnost. Nic není sladšího než láska, nic silnějšího, nic širšího, nic radostnějšího, nic plnějšího na nebi ani na zemi; vždyť láska se zrodila z Boha a může spočinout jen v Bohu, jenž převyšuje všechno stvořené… Je-li unavena, neochabuje, je-li v tísni, není stísněna; poleká-li se, není zděšena. Ale jako živý plamen a hořící pochodeň vyšlehuje vzhůru a bezpečně si razí cestu.“
Český reformátor Mistr Jan Hus (kol. 1371–1415) rozlišuje trojí poznání Boha, jak o tom píše ve spise „O poznání a milování Boha“, ale i ve druhé části Výkladu, kde se věnuje Desateru, i v dalších svých spisech. První poznání je vírou, kterou věří prostý venkovan či každý křesťan. Druhé poznání je vírou, věděním a rozumem, které je charakteristické pro učence a filozofy. Filozof věří, že Bůh je a ví, že je nejvyšším dobrem, nad které nemůže být pomyšleno nic lepšího. A třetím druhem poznání je bezprostřední „patření“ (nazírání), kterého se dostává svatým v nebeské vlasti. Podle Jana Husa, „protože Bůh je nejvyšší a největší dobro, má být nadevše milován.“ „Milovat Boha znamená chtít toto dobré a jeho přikázání zachovávat.“ Ve spise „Provázek třípramenný“ Hus říká, že „nikdo nemiluje Boha dobře, kdo jeho vůli v přikázání neplní.“
Hus spojuje tradičně lásku s vírou a nadějí, ale i s pravdou, vždyť „láska se vždycky raduje z pravdy“ (1 K 13,6). Milovat Boha znamená milovat jeho pravdu. Je to zřejmé i z jeho známého výroku: „Protož, věrný křesťane! Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu a braň pravdu…“ Jedna ze sedmi výzev zní: „miluj pravdu“. Pravdu máme hledat, máme jí naslouchat, máme se jí učit. Člověk si ji však musí zamilovat a přijmout ji do svého srdce. Až tehdy, kdy ji přijme do svého srdce, a začneme ji tak skutečně říkat a předávat, můžeme ji pak také statečně zastávat a vytrvale ji bránit. Touto pravdou je podle Jana Husa Ježíš Kristus a jeho má křesťan milovat a být s ním spojen poutem lásky, jak říká: „jeho se milováním držet.“ Hus vysvětluje opakovaně ve svých kázáních i spisech přikázání lásky k Bohu i k člověku a jejich vzájemnou vztažnost. „Milovat bližního je dobré dobře bližnímu chtít.“
O lásce k Bohu pojednává teolog, pedagog a univerzální reformátor Jan Amos Komenský (1592–1670) ve své „Pansofii“ v oddíle o duchovním světě. „Boha máme milovat, protože je dobrý, líbezný a hodný lásky.“ V lásce se spojujeme s Bohem pramenem blaženosti. Láska je přece pojítkem duchovních věcí. A naopak ten, kdy milovat přestává, se od Boha odlučuje, což znamená záhubu. Tím, že Boha milujeme, stále na něho myslíme. Proto pouze ten čas, který věnujeme Bohu, nepřichází nazmar. Ve spise „Praxis pietatis“, který Komenský vydal, je vyjádřeno, že první myšlenka ráno po procitnutí má patřit Bohu. Podle Komenského „tím, že Boha milujeme, nalézáme ho… kdybychom ho však hledali s vynakládáním jakéhokoliv značného úsilí, avšak bez lásky, nikdy bychom ho nenašli, natož si ho získali.“ Nemáme Boha milovat kvůli výhodám, neboť to by bylo prospěchářské.
Podle Jana Husa je postup vyznačen tak, že „nejprve (máme) milovat, co je nad námi, to je Boha, za druhé, co jsme my, totiž duši, a za třetí (toho), jenž je vedle nás, totiž bližního…“ U Komenského je postup „pedagogicky“ postaven od lásky k sobě, přes lásku k bližnímu k lásce k Bohu, jak je to vyjádřeno v jeho „Pansofii“. „Teologický“ postup vychází od lásky k Bohu, která je odpovědí na jeho lásku, a projevuje se v lásce vůči lidem. Pokud se nesetkáme nejprve s láskou Boží v Kristu, nejsme schopni milovat ani Boha, ani bližního, ale ani sebe sama. Samozřejmě o tomto zdroji lásky v Bohu Komenský dobře věděl, neboť byl teologem zakotveným v Bibli, a nejen humanistickým pedagogem. Ve spise „Labyrint světa a ráj srdce“ v závěru Komenský rozjímá o Boží lásce na způsob církevního učitele Augustina: „Dejž, ať tě miluji milováním věčným, a nemiluji vedle tebe věci žádné, leč pro tebe a v tobě, ó lásko neskonalá.“ Podle Komenského je vrcholem dokonalosti milovat i Boží spravedlnost, kdy činíme a snášíme Boží vůli.
Láska k Bohu je skryté a nejvyšší tajemství lidské existence (K. Rahner). Zde uvedení, a též mnozí další muži i ženy jsou svědky víry v dějinách Kristovy církve, ale jsou současně i svědky velké Boží lásky, jejíž dotek osobně zakusili a tato moc je v jejich životě proměňovala a provázela. V tomto ohledu nám zanechali své hluboké duchovní poznání a jedinečné osobní zkušenosti s Bohem, který je láska. Hlasy svědků nám přinášejí poznání tohoto nevyčerpatelného zdroje, který je zdrojem života Kristovy církve (J 13,35) i každého křesťana (Ř 5,5) nejen v dávné minulosti, ale i dnes.
