(ČZ 16/26) Někdy je nejdůležitější to, co se zdá nejméně podstatné.
Uhodilo mě to přímo do očí při sledování dokumentu na Zoomu z konce března tohoto roku. Dokument o objevování Antarktidy na začátku dvacátého století. Jde o polárníka Ernesta Shackeltona, který se do Antarktidy vypravil několikrát. Jeho třetí výprava nazvaná Britská královská expedice, s cílem překonat Antarktidu napříč od Weddellova moře přes Jižní pól k moři Rossovu, se nevyvíjela dle předpokladů.
Vyrazili se škunerem Endurance (Vytrvalost) a lodí Aurora 8. srpna roku 1914 s osmadvaceti muži, vědci, lékařem a kameramanem, a 18. 1. 1915 jejich cestu zastavily obrovské kry, útočící na loď ve Weddellově moři. Škuner zablokovaly a námořníci na něm strávili devět měsíců, než ho kry rozdrtily, což je vidět i na natočeném dokumentu. Muži loď opustili a zůstali čtyři měsíce na kře, která loď sevřela, než se Ernest s dalšími muži vydali na vratké bárce pro pomoc ke Slonímu ostrovu.
Nebudu popisovat všechny ty neuvěřitelné peripetie, které je čekaly, mě uhodila do očí jedna věc. Když vynášeli z rozdrcujícího se škuneru ty nejpotřebnější věci, plachty, stany, harpuny, záchranné čluny a polní kuchyni, vzali s sebou taky kytaru. Tu Ernest považoval za nepostradatelný sbližující element pro posádku. Což se mi zdálo fascinujíci. Když jeden z mužů drží v ruce, opouštěje zbytek škuneru, tu kytaru, vypadá to tak hrozně nepatřičně, nesmyslně a zbytečně, takový „krám!“ do takové situace. A ejhle. Opak byl pravdou. Tak mě to zaujalo, a pak jsem si vzpomněla na naše dávné dětské letní tábory, když se u táboráku všichni nudí a čekají, kdo je pobaví, začátkem úspěchu byla vždycky kytara...
A takhle smrtelně je důležitá večeře Páně. I pro ty, kteří ji neadorují. Když jsem sloužila v Rumburku, mladá, suverénní a nemoudrá, vysluhovala se tam večeře Páně jednou za měsíc. A sestra Pšeničková, žijící na kopci, byla nemocná. A tak si vzala, když se dozvěděla, že bude večeře Páně, taxíka, aby o ni nepřišla. Psal se rok 1978. Taxík byl nějaký luxus!
A já sloužila, myslela na Dolní Poustevnu, kam pojedu za chvíli, zkrátka nebyla jsem vnitřně přítomna. Zkrátím to. Byla u svátosti a přišla domů a bylo po horečce. Byl leden. Leden v Rumburku. Hospodin byl přítomen…
Tak na to jsem si vzpomněla při tom dokumentu – jak je třeba mít úctu ke konkrétnímu okamžiku, abychom byli v obraze a vynášeli kytary, řečeno symbolicky.
Marta Silná
Ilustrační foto: Unsplash/Y.M.
Český zápas č. 16 z 19.4. 2026
