Život přináší příběhy všeho druhu jako na Velikonoce 2025 v Husově sboru v Rychvaldu.
Na Bílou sobotu nám při bohoslužbách v 17 hodin zničehonic vypověděly varhany! Nevydaly ani tón. Elektřina šla, měchy šly. S Boží pomocí jsme i bez nich vše skřehotavě zvládli. Hned večer jsem volala našemu varhanáři, který nám je udržuje a je zároveň římskokatolickým varhaníkem. „No, paní biskupko, já ale můžu přijít až kolem půlnoci!“ Jasně: ve vedlejší Lutyni natáčí TV NOE na YouTube vigilie (noční bdění). A náš Petr tam hraje.
„Nevadí. Klidně počkám až do rána.“ – A vskutku kolem půlnoci jsme spolu v Husově sboru „bděli“ nad vnitřnostmi našich třímanuálnových varhan. Při světle baterky vyměnil Petr jakousi nepatrnou, ale veledůležitou hadičku. Přitom všem jsme stačili probrat politiku, evropský výprodej křesťanského dědictví, úbytek věřících ve všech církvích i u nás, M. Jana Husa i papeže Františka. (Nemohli jsme tušit, že za pár hodin, na Velikonoční pondělí odejde k Pánu života nás všech.) Když Petr špinavý vylezl z útrob varhan a sedl si za ně, rozburácel je na celý sbor. Začala velikonoční neděle. Když jsme se loučili, stálo před Husovým sborem auto Městské policie... Bodejť – náš kostel svítil jak Las Vegas. A varhaníka Petra čekala cesta domů do vesničky za Ostravou a po pár hodinách spánku cesta ke mši k varhanám na Hukvaldy. Ano, k těm varhanám, na které hrával Leoš Janáček. (Mistr Janáček nerad přiznával, jak na něj v kostele vždycky padá strach ze smrti.)
A tak ve stejný čas jako v římskokatolickém kostele na Hukvaldech se i u nás v Husově sboru v Rychvaldu rozezněly varhany i zpěv Božího lidu: „Aleluja, buď pozdraven, náš Spasiteli, za návrat z temných smrti bran!“ Prostě radostné Velikonoce. Kéž takové prožijeme i v r. 2026.
Jana Šilerová
Foto varhan z oslav 100 let Husova sboru v Rychvaldu (printscreen TV Polar)
