Narození vykupitelů optikou židovské tradice a kolektivní paměti.
… anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘ Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí... Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše: ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘ Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život...“ (Mt 2,13-20)
V díle Ježíšovo narození: Historie a legenda (Praha: Paseka 2009) přibližuje Geza Vermes (1924-2013), světový novozákoník židovského původu, spojnice mezi narozením Mojžíše a Ježíše. Nepoužívá k tomu jen biblický text, ale vstupuje do židovské tradice, Babylonského talmudu, užívá spisy esejců i židovských autorů doby římské a ukazuje, jak mohl rozumět narození vykupitele helenizovaný Žid Ježíšovy doby z Palestiny i diaspory.
Matouš předkládá událost Ježíšova narození jako předurčenou Bohem a opírá se o Jeremiáše 31,15. Jeremiáš hovoří o Ráma, což je místo Ráchelina hrobu nedaleko Betléma. Právě tam drželi po dobytí Jeruzaléma (586 př. Kr.) Babyloňané židovské zajatce před jejich odvlečením do Mezopotámie. V Matoušově podání tedy Rá-chel běduje nad chlapci pobitými v 6. století př. Kr., jakož i nad chlapci zavražděnými Herodem Velikým (73-4 př. Kr.) o téměř šest století později. Herodovy excesy a vraždy byly všem známy, neboť se týkaly Hasmoneovců (zvláště jeho manželky Mariamne, její matky Alexandry a jejího mladšího bratra Aristobula III., který byl veleknězem, Mariamnina dědečka – velekněze Hyrkána II., Josefa, svého strýce, jenž byl zároveň jeho švagrem) i tří vlastních synů. Bezesporu měl pravdu Augustus, když ironicky pravil, že „je lepší být Herodovým vepřem než Herodovým synem“ (Macrobius, Saturnalia II,4,11), neboť věděl, že Židé vepřové nejí a prase je na rozdíl od syna v bezpečí. Kromě toho Herodes hodlal zavraždit řadu židovských představitelů uvězněných v hipodromu v Jerichu, což plánoval učinit souběžně s časem vlastní smrti, aby panoval v království všeobecný smutek. Král Herodes je se svými krutostmi jako faraonové z Druhé knihy Mojžíšovy. Ti se chtěli zbavit židovských mužů jejich odchodem a děti nechat otročit v Egyptě (Ex 10,10-11). Egyptský král navíc již před Mojžíšovým narozením nařídil porodním bábám, aby usmrcovaly židovské chlapce bezprostředně po narození (Ex 1,15-16). Ty jej však neposlouchaly a farao přitvrdil příkazem házet syny Hebrejek do Nilu. Vzdělaný a politicky úspěšný stavitel Herodes byl faraonům svou krutostí i strachem ze ztráty moci typologicky mimořádně blízko. To se samozřejmě dá využít v kontextu židovské tradice jako literární motiv a Matouš s ním umně pracuje. Egypt je místem dějin Izraele a místo v něm mají nejen fa-raonové a vykupitel Mojžíš, ale i patriarcha Josef, zachránce Egypta, či Josef, zachránce Marie a ochránce Ježíše.
Tradici však využívá i řada židovských autorů. V 1. století Pseudo-Filón v Liber antiquitatum biblicarum líčí Mojžíšovu budoucí roli zachránce Izraele. Starší Mojžíšova sestra Miriam měla sen, v němž jí postava v lněném rouchu oznamuje, že ten, kdo se jejím rodičům narodí, bude hozen do vody, avšak voda z něj bude vy-sušena, Bůh skrze něj učiní znamení a zachrání lid, kterému bude vůdcem (Biblické starožitnosti IX,10). Týž příběh se objevuje v rabínských pramenech, avšak otec Mojžíše mu uvěří (na rozdíl od příběhu Pseudo-Filóna). Po narození Mojžíše se dům zaplnil světlem, otec povstal a políbil Miriam s konstatováním „Dcero má, tvé proroctví se splnilo“ (Exodus Raba 1,22; Babylonský talmud Sota 13a; M´gila 14a). Obdobný příběh předkládá i Josephus Flavius v Židovských starožitnostech II,205.210-236, kdy narození Mojžíše a strach z něj vede k odstranění všech židovských chlapců. Ve vyprávění figuruje i Mojžíšův otec Amram, jenž měl sen, v němž viděl, že se jeho syn stane vykupitelem Židů. Zhotovil tedy košík a nemohl více než ponechat dítě v rukou Božích. Nálezkyně dítěte, faraonova dcera, přesvědčovala otce, aby mohla Mojžíše adoptovat. Mojžíš však ve faraonově náruči sáhne po koruně, hodí ji na zem a pošlape. Faraonův vykladač posvátných písem ihned pochopil, kdo Mojžíš je, a navrhnul Mojžíše zahubit. Dcera to však nedopustila a Mojžíš přežije, stejně jako Ježíš.
Další rabínskou verzi zázračné záchrany vykupitele nabízí Targum Pseudo-Jónatan k Exodu 1,15. Faraon má sen, v němž vidí misky vah a na nich leží na jedné misce celý Egypt, na druhé pak beránek, jenž je těžší. Faraon povolá mágy a kouzelníky, kteří mu vysvětlí, že beránek symbolizuje židovské dítě.
Matouš je součástí židovské tradice a při zpracování Ježíšova narození navozuje paralely s příběhy narození Mojžíše, které kolovaly napříč židovským světem, váží se k Egyptu, krutým faraonům a zázračně za-chráněnému Mojžíšovi. Analogie s nelítostným Herodem Velikým se v Matoušově době (snad 80. léta po Kristu), kdy má křesťanstvo i Židovstvo zkušenosti s jeho následovníky, nabízejí na první pohled, jakož i typologie Mojžíše a Ježíše, skrze něž vyhlásil Hospodin z hory „Zákon“ (Ex 19,20-25 versus Mt 5,1-2).
Evangelisté Ježíšův pobyt v Egyptě dále neřeší, zatímco rabíni v protikřesťanských polemikách ano. Rabi Eliezer tvrdí, že Ben Stada (Ježíšovo označení po údajném otci) provozoval pašeráctví, což činil skrytý pod barvou své kůže, čehož dosáhl zaklínadlem, které se naučil v Egyptě (Josephus Flavius, Židovské starožitnosti XVIII,63).
Je patrné, že evangelista Matouš musel být výborně obeznámen s židovsku tradicí i Písmy, neboť řada jeho přiblížení Ježíše není přímo ze starozákonních textů, ale analogie k užitým obrazům a konceptům můžeme nalézt v pseudoepigrafní literatuře i spisech esejců. Se čtenářem komunikuje pomocí gematrie v rodokmenu a zná židovská očekávání i titulaturu. Je jasné, že židovský vliv se v křesťanství uchovával i ve druhé generaci křesťanů a kolektivní paměť judaismu ovlivnila vznik novozákonních popavlovských písemností.
Vánoce jsou tedy oslavou zázračného narození Vykupitele, v němž Bůh přemáhá tyrany, dává lidu identitu a vede je k naději, jež přesahuje horizont našich životů i dějin.
Na podkladě knihy G. Vermese, Ježíšovo narození zpracoval Jiří Lukeš
Český zápas č. 52 z 24. 12. 2023
Foto: Tutanchamun z Pixabay
