Matky, pečovatelky, nebo „podpůrná berle“manželů? Dějiny lidstva jsou svědectvím o snaze žen aktivně mluvit i do věcí církevních. Podívejme se, jak je tomu u některých u nás významných křesťanských církví a v židovské tradici.
Odpůrci duchovenské služby žen uvádějí text: „Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon“ (1 K 14,33b,34). Její obhájci se dovolávají Pavlovy žádosti: „Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích. Přijměte ji v Pánu, jak se sluší mezi věřícími, pomáhejte jí, kdyby vás v něčem potřebovala, neboť i ona byla pomocnicí mnohým i mně samému“ (Ř 16,1,2). Sdělení téhož autora: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Ga 3,28).
Zatímco původně ženy v církvi pomáhaly při křtu a vykonávaly diakonský úřad, tak laodicejským koncilem z roku 363 jim bylo zakázáno konat úřad starších. Pravidlo 44 sněmu praví: „Žena nesmí vcházeti do oltáře.“
ČESKOBRATRSKÁ CÍRKEV EVANGELICKÁ
Tato evangelická církev se dlouhou dobu rozhodovala, než umožnila ženám aktivně se účastnit na církevní službě. Argumenty proti ženské ordinaci byly různého druhu – teologického i praktického, přidržujícího se tradiční role ženy. Teprve až v roce 1953 zaznělo: „Synod se usnáší, aby možnost ordinace v církvi Českobratrské evangelické byla přiznána řádně připraveným mužům i ženám.“ Za tehdejšího tuhého komunistického režimu vyžadovalo odvahu učinit to, co více než symbolicky představovalo projev svobodného myšlení. Církev se k tomuto rozhodnutí dopracovávala od roku 1950, kdy synod uložil poradnímu odboru teologickému, aby prozkoumal otázku ordinace presbyterů a žen. Tehdy k tomu vyšel dokument „Služba žen v církvi“, ve kterém bylo uvedeno: „Důsledkem řečeného je, že církev nemá biblicky a věroučně závažného důvodu, aby ženám odpírala ordinaci, tj. pověření službou svátostí, jestliže jim nechce odníti službu slova.“
Jak je tomu dnes? Na otázku odpovídá synodní senior českých evangelíků Pavel Pokorný: „V některých oblastech, které bychom mohli označit za tradičnější, ve staršovstvu stále převažují muži, ale setkal jsem se i se staršovstvem, kde převažovaly ženy a byly velmi výraznými osobnostmi a bylo vidět, že skutečně ten sbor vedou.“
ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV
K odpovědi na problém svěcení žen v Římskokatolické církvi může posloužit výjimečný případ, který se odehrál za bývalého režimu na sněmu 25. až 26. prosince 1970 v Kobeřicích u Brna. Dva dny po tomto sněmu biskup Felix Davídek tajně vysvětil Ludmilu Javorovou na jáhna a kněze. Žena byla v roce 1996 předvolána na brněnské biskupství, které jí z Vatikánu tlumočilo, že výkon kněžské služby jí je zakázán. V roce 2001 Vatikán veřejně oznámil, že podle Katechismu katolické církve a podle pastýřského listu Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis (1994) lze platně vysvětit na kněze pouze pokřtěného muže. „Ano, já uznávám, že lidstvo není na takovou zkušenost připraveno. Ale odmítla jsem podepsat, že o tom nebudu mluvit,“ tak Ludmila Javorová vzpomíná pro Paměť národa na hořký okamžik v roce 1996.
Mnozí jistě očekávali, že díky již zesnulému papeži Františkovi dojde ke strukturálním změnám, k jejich účasti na kněžských radách. Dodnes na vatikánských synodách ženy nemají adekvátní postavení. Nakonec došlo k tomu, že se ženy dostaly do vatikánských ministerstev a úřadů (tzv. dikasterií), kde dříve působili pouze kardinálové. Například řádová sestra Raffaella Petriniová se stala prezidentkou Governatorátu městského státu Vatikán. V roce 2020 dojde pak k dalšímu uvolnění, když papež píše apoštolský list motu proprio (z vlastního popudu) pod názvem Spiritus Domini, v němž mění kánon 230 Kodexu kanonického práva. Text podle jeho nařízení dnes zní: „Laici, kteří mají vlohy požadované podle rozhodnutí biskupské konference, mohou být předepsaným liturgickým obřadem natrvalo pověřeni službou lektora a akolyty…“ Vypuštěno je dosavadní první slovo textu „muži“. Nakonec o rok později v roce 2021 schválil změnu kanonického práva a povolil, aby ženy mohly sloužit u oltáře jako ministrantky. Odmítl však, že by ženy mohly vstoupit do kněžského stavu a jáhenství. Papež František od začátku svého pontifikátu tisíckrát a pozitivně hovořil o církvi jako ženě. Ovšem omezil se pouze na konstataci, že: „církev je žena, církev je Ježíšovou nevěstou“ a chápání toho, že „větší je služba mariánská, protože jde o službu jednoty, kterou zahrnuje, jiná je služba provázení, vedení.“
Proto nadále platí, že postavení žen v Římskokatolické církvi závisí spíše na tom, nakolik osvícený je farář...
PRAVOSLAVNÁ CÍRKEV
Nápadnou skutečností na první pohled je, že ženy a dívky mají během liturgie šátky na hlavě. Tento obyčej se traduje přes více než dva tisíce let. Dokonce to platí i pro modlitbu v domácnosti. Na důkaz toho, že žena nemá svojí krásou oslepovat okolí, pravoslavní citují z Knihy Stvoření: „Rebeka také pozvedla oči, a když uviděla Izáka, sesedla z velblouda. Zeptala se totiž služebníka: ‚Kdo je ten muž, který nám jde po poli naproti?‘ ‚To je můj pán,‘ odpověděl jí služebník. Vzala si tedy závoj a zahalila se.“ Nebo citují z Nového zákona Korintským 11,7: „Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy.“ Tyto citace jsou také určující pro další chování žen v pravoslavné církvi, kdy stejně jako v Římskokatolické církvi nemohu vykonávat kněžskou službu. Z tohoto pohledu je pouze zajímavé pozorovat různý stupeň úvah o možnosti volnějšího přístupu k „pastýřské službě žen“ v jednotlivých pravoslavných církvích. Rozdílné stupně úvah se snažil sjednotit již v roce 1988 Všepravoslavný synod na Rhodosu. Uvažovalo se, aby ženy mohly být jáhenkami, jako tomu bylo v křesťanské církvi v prvním tisíciletí. Od té doby se v pravoslavné církvi o problému žen a církve již více diskutuje, a to v tom smyslu, že by ženám v církvi měla být například svěřena úloha výchovy mladší generace. Údajně v roce 1918 sněm Ruské pravoslavné církve, když jednal o četných reformách včetně přijetí gregoriánského kalendáře, měl jednat o ženách, aby se mohly stát jáhenkami. Nic z toho se neuskutečnilo, zato však byl založen Svaz pravoslavných žen, který existuje dodnes a pořádá své kongresy.
Pro ilustraci uveďme, že teprve od roku 2023 bylo Ruskou pravoslavnou církví povoleno chodit ženám v kalhotách do kostela. Dodnes ruské ženy ani nevznesly požadavek na možnost vykonávat kněžskou službu! Důležitý na zásadě pravoslavné církve týkající se přístupu ke kněžství žen je fakt, že právě tato zásada je jedním z hlavních bodů stojících jako překážka ve sjednocení evropských církví. Bylo to ostatně konstatováno také na VII. kongresu Celořeckého sdružení teologů v Athénách, 7. září 1990: „Překážky, které brání dosažení jednoty, jsou ještě závažnější, hlavně kvůli odlišnému pojetí služby v církvi a přístupu žen ke kněžskému úřadu.“
ŽIDOVSKÁ TRADICE
V tradičním judaismu je základní rolí ženy role manželky a matky, která pečuje o výchovu a vzdělání dětí. Někteří v tom dnes vidí jistou degradaci, ale judaismus tuto úlohu strážkyně domácnosti velmi respektuje. Ne náhodou v Talmudu stojí, že když si zbožný muž vezme zlou ženu, stane se zlým, ale když si zlý muž vezme zbožnou ženu, stane se zbožným i on. Významné je také, že Židem je ten, kdo má židovskou matku... Židé jsou přímo povinni založit rodinu: mezi prvními příkazy Tóry nalezneme: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ V Talmudu pak čteme: „Rodina je malý chrám a rodinný stůl je oltář.“ Muž a žena se doplňují, každému je určena jiná role. Muž se zabývá náboženskými úkony, studiem Tóry a také aktivitami, jako je vydělávání peněz – v čemž mu žena také v minulosti často pomáhala (a tak mohl být takový zbožný muž věčným studentem, chudákem po ekonomické stránce). Ona dbá na udržování „posvěceného“ domu, tj. na dodržování rituální čistoty, na zažíhání svíček o šabatu atd.
Je také známo, že v tradičním judaismu nemá žena přístup do hlavní části synagogy, jsou jí vymezeny postranní místnosti či vyvýšené galerie. Není volána ke čtení Tóry, nenosí cizit (modlitební třásně) ani tefilin (modlitební řemínky). Můžeme tak mít pocit, že ženy nemají v židovském náboženském životě přílišnou roli. Tato představa ale vychází z mylného předpokladu, že se náboženský život točí jen kolem synagogy. Judaismus však prostupuje každým aspektem života, týká se toho, co člověk jí, jak se obléká, jak žije. Modlitební obřady jsou jen malou, i když důležitou součástí náboženství.
Nicméně samozřejmě je třeba rozlišovat mezi základními směry: ortodoxie dodnes lpí na dodržování tradic, často až ad absurdum. Dodnes můžete třeba v Izraeli spatřit ženu, jak jde i několik kroků za mužem. Rovněž jim nesmí být vidět pravé vlasy, nosí paruky. Ultraortodoxní ženy nemají povoleno nosit kalhoty a ani kratší sukně, naopak se snaží zakrýt většinu částí těla...
A naopak reformní judaismus se svým důrazem na genderovou rovnost, toleranci, názorovou pluralitu (i například právo beztrestně se mýlit) a povinnost ctít bližního jako stvoření Boží, od roku 1972 umožňuje ženám dokonce rabínské svěcení...
Redakce
Fotografie: Na snímku farářka Českobratrské církve evangelické v Sázavě Alžběta Hatajová (s jejím dovolením byl snímek publikován)
Související: Anketa: Žena - víra, církev, duchovní
