Promluva brněnského biskupa Juraje Jordána Dovaly při bohoslužbě v Betlémské kapli 6. 7. 2023.
Milé sestry a bratří, dnes si připomínáme památku Mistra Jana Husa. Je to již 608 let, co byl tento výjimečný kněz, kazatel a rektor Karlovy univerzity upálen. Ještě pořád se hledají teologické a právnické důvody, proč k tomu došlo. Zjednodušeně řečeno: Protože měl jiný názor. Chtěl, aby církev jeho doby byla chudší, pravdivější, méně strojená a blíže k lidem – a to se mnohým nelíbilo.
Všichni můžete mít na věci svůj názor. Můžete fandit na mistrovství světa v hokeji třeba Kanadě, můžete volit pravici nebo levici a vašemu sousedovi nebo známému se to nemusí líbit, ale nikdo nemá právo sáhnout vám na život.
A to se u Husa stalo. Je to o to horší, že chtěl církev, kterou skutečně miloval, přiblížit více ke Kristu.
Co jsme to za lidstvo, že člověka s jiným vnímáním pronásledujeme, že ho zavraždíme za jeho názor? Nejsme schopni argumentace, tak jako zbabělci sáhneme po nejhrubší formě – navždy ho umlčíme. Sokrates, Gándhí, Milada Horáková, Jan Hus... a Ježíš také, všichni jmenovaní a mnozí další zemřeli jen kvůli tomu, že říkali něco, co se mocným tohoto světa nelíbilo. Ostatně Hus to sám předpovídal, když napsal: „Kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.“
V evangeliu slyšíme Kristova slova: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Někdy se také překládá „Bohu i mamonu.“
Slovo mamon je hebrejského původu a znamená bohatství, majetek, něco, co nás mate a vytváří falešnou iluzi. Naše západní civilizace dnes žije v takovém přepychu, že mamonu sloužíme v podstatě všichni. Oslepení tzv. zlatým standartem, kterého chceme dosáhnout. Dům, jedno – dvě auta, chata, nový mobil jednou za tři roky a pravidelná letní i zimní dovolená... Dobře, proč ne.
Ale to jsme doposud nepochopili, že ty nejdůležitější věci koupit nelze. Odvahu neprodávají v hypermarketu, štěstí neleží někde v regálu, mír v duši neseženeme na tržnici, lásku ani naději nám nikdo neprodá. Všechno, co tak pečlivě shromažďujeme za peníze, jsou jenom kulisy tohoto světa, ne podstata života a vesmíru. S holým zadkem jsme se narodili a s holým zadkem opět jednou odejdeme. Tohle je skutečnost.
Indiáni nikdy nechápali bílé lidi, kteří přišli na jejich území, začali měřit půdu a říkali: Tady ještě můžete lovit, tady už nemůžete lovit. Toto je vaše, tahle část už není vaše, ta bude naše. Když bílé tváře domluvili, Indiáni se s úžasem ptali: Jak můžete říkat „tohle je vaše a tohle naše“? Půda přece patří všem, my jsme ji nestvořili, my ji nevlastníme, ale ani vy ji nevlastníte, stejně tak voda patří všem a nelze ji prodávat, vzduch dýcháme také všichni i celá Země patří všem.
Přátelé, zblbli jsme, Indiáni měli pravdu. Ženeme se a nevíme kam, vyděláváme co nejvíc to jde, a ani netušíme, jestli si to vůbec stihneme užít. Nic nám nepatří, jsme tady jenom hosté na pár let. A Země sténá, protože už není z čeho brát.
Pokud to sami nevnímáme, mějme slitování alespoň s generacemi, co přijdou po nás. Když se dítě rodí na tento svět, věří, že přichází k hodným rodičům, do láskyplného prostředí a do moudré civilizace. A my jako lidstvo svým dětem připravujeme peklo na zemi, protože pořád chvátáme, bereme, co nám nepatří, jsme závistliví a nepřátelští. Na této miniaturní planetce vedeme války. Vyvražďujeme se mezi sebou, jako bychom měli další čtyři domovy v záloze, kam bychom mohli přesídlit, když to tady definitivně zničíme. Ne, nemáme. Země je náš jediný domov. Náš svět už nepotřebuje další auta a mobily. K čemu a na co? Neprodleně potřebuje více milosrdenství a lásky. Akutně potřebuje soucit, víru a naději. Náš svět potřebuje zakopat válečné sekery a všechny zbráně spolu s nimi. V hloubi duše potřebujeme odpuštění a smíření.
Co pro to všechno děláme jako církve? Dohromady nic. Řešíme své malicherné spory, dohadujeme se o majetky, zaspali jsme v dogmatech a teologických poučkách. Dlouho jsme říkali: Církev a křesťanství inspirují svět. Svět se má učit od nás, jak správně žít. Dnes to platí obráceně. My potřebujeme vnímat, učit se od světa a naslouchat jeho problémům. Vidět, jak se jiní dokážou spojit ve jménu vyšší ideje a my to stále nedokážeme.
K čemu jsou nám pompézní chrámy a kostely, když se v nich lidé nedozví, jak mají žít a dělat svět lepším místem pro život? Jak mají vytvářet krásu a dosáhnout vnitřní klid. K čemu je nám zlato a skvostné oltáře, když neumíme povzbudit, pozvednout ty, kteří jsou plní beznaděje a smutku?
Křesťanství nejsou katechizmy, mrtvé předpisy a značky s nápisem STOP, zákaz vjezdu! Kristova cesta je umění milovat. Milovat i tam, kde to ostatní už vzdali, kde odpouštějící láska vstoupí jako vůně levandulí do prostoru a ucítí ji každý – protože ONA jest. Kristova cesta nikoho neodsuzuje, propojuje národy i vyznání a dokáže vnímat utrpení a bolest těch, kteří jsou v pozadí; bolest všech nejobyčejnějších lidí. Kristova cesta je dobrodružstvím a živým vanutím Ducha. Je souzněním s přírodou, se Sluncem, s hvězdami, a s láskou ke všemu živému. Tedy, přátelé na cestách tohoto světa, hledejme především Boží království a Boží spravedlnost a všechno ostatní nám bude přidáno. Mistr Jan nám svojí odvahou a láskou k pravdě k tomu ukazuje cestu. Amen.
Juraj Dovala
Foto: Karel Cudlín
