V dubnu to bude 25 let, co jsem farářkou v Roudnici nad Labem. Byla jsem ještě na studiích, když jsem přišla do poloprázdné, téměř vybydlené fary.
Vzpomínám si, jak mě celou budovou provázel předseda rady starších, bratr Sismilich. Nečekal příliš mnoho od takového písklete, jakým jsem tehdy byla. Představoval si, že tak nějak uzavřu činnost náboženské obce a fara se prodá. Ještě teď, ve vzpomínce, vidím jeho vykulené oči, když jsem mu suverénně oznámila, že mám v plánu úplný opak: faru opravit a otevřít veřejnosti. Následující roky ho přesvědčili, že to myslím vážně.
Měla jsem spoustu plánů, představ a vizí, jak by vše mělo fungovat, a byla jsem bytostně přesvědčená, že se mé představy vyplní. Sama sobě se dnes divím, jak jsem za svými sny šla tvrdě a nekompromisně. Ale zpětně si také uvědomuji, že mě Bůh prostě takovou stvořil a jinak to tedy neumím. Kupodivu se vyplnilo vše, jen to nebylo hned. Prvních sedm let bylo skutečně drsných. Bojovala jsem s realitou, učila se zedničit, lakovat a natírat, vrtat, dláždit, vyměňovat vodovodní kohoutky a brečet v noci do polštáře. Celou tu dobu jsem ale cítila Boží požehnání. V různých časových intervalech přicházeli určité Boží výzvy, které mě učily, že i nelehká a spletitá cesta je smysluplná.
V roce 2007, při cestě z domova seniorů, se se mnou v autobuse dal do řeči malý školák. Z ničeho nic. Povídali jsme si celou cestu. A já to vzala jako Boží znamení. Fara je připravená na děti. Podařilo se mi ještě ten rok sehnat peníze i dobrovolníky a začaly se rekonstruovat místnosti v přízemí, které se měly proměnit v klub pro mládež. Udělali jsme kolem toho takový mediální rozruch, že se na nás chodili dívat lidi, a pozorovali, jak tam s partou mládeže vozíme kolečka písku a zedničíme. Bylo léto a byla to nesmírná otročina. Přišli se podívat i dva bezdomovci a požádali o jídlo. Nabídla jsem jim ubytování i stravu na celý měsíc, když nám pomohou. Souhlasili a stali se součástí příběhu roudnické fary.
V září 2008 se otevřelo Centrum Hláska, mládežnický klub, který funguje dodnes. Z mládeže, která k nám začala chodit, jsou dnes dospělí lidé, které mám někdy problém poznat, jak se změnili. Ale oni se ke mě hlásí a připomínají se a já tak mohu sledovat jejich životní cestu.
Život na naší faře se stále točí kolem dětí. Během školního roku organizujeme různé kroužky, doučujeme děti a v létě se fara na pár týdnů proměňuje v dětský tábor. Současně se ale během všech těch let proměňuje společenství věřících.
Během prvních let mé služby odešli sestry a bratři z našeho společenství do Boží náruče, modlitebna se vyprázdnila a já stála před velkou otázkou, co dál s prázdným sborem. Díky práci s dětmi se podařilo přivést k víře nové sestry a bratry, celé rodiny. Společenství věřících se postavilo znovu a vznikla nová rada starších. I to byla další Boží výzva. Často jsme se při bohoslužbách modlili za to, aby se modlitebna zaplnila lidmi. A Bůh nás vždycky vyslyšel. Modlitebna se skutečně zaplnila lidmi. Ale dělo se tak například při pohřbech, svatbách nebo svátcích. A tak jsme se začali modlit konkrétněji. Prosili jsme společně za to, aby Bůh do našeho sboru přivedl věřící, kteří budou pravidelně chodit na bohoslužby. A tak přišla další Boží výzva, kvůli které vlastně tento článek píšu.
Díky Bohu dnes s radou starších totiž řešíme přímo nerudovskou otázku: „kam s ním?“. Věc se má tak: už více jak rok se potýkáme s tím, že nám je naše modlitebna jaksi malá. Často musíme přidávat židle nebo posazovat lidi do zadní místnosti. Některé bohoslužby se kvůli velkému počtu lidí konají v zahradě. Tento krásný požehnaný problém došel tak daleko, že jsem již přestala psát pozvánky na bohoslužby na sociální sítě, protože do modlitebny se prostě už nevejdeme. Myslela jsem si, že jsem za těch 25 let zažila opravdu všechno a už mě nic nemůže překvapit. Teď chválím Pána, jak jen mohu a děkuji radě starších, že má tolik odhodlání chopit se zcela nové Boží výzvy: Stavíme modlitebnu.
V uplynulých měsících jsme řešili, jak bude nová modlitebna vypadat. Jeden bratr, truhlář, se nadšeně hlásil, že nám postaví uprostřed zahrady dřevěný kostel i s věží. Bylo by to sice krásné, ale musíme se vejít do znění stavebního zákona a představy památkářů. A tak nakonec jsme rozhodli, po poradě s úředníky, že využijeme starý polozděný dřevník v zahradě, který je větší než naše současná modlitebna. Máme projekt, máme stavební povolení, máme firmu a už jen čekáme, až poleví mrazy. Dá-li Pán, budeme už v létě sloužit bohoslužby v nové modlitebně uprostřed zahrady.
Uvědomuji si, kolik možností každému z nás Pán denně nabízí, kolik požehnání čeká na to, až my o něj požádáme. A z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité předkládat své konkrétní prosby Bohu. Bez něj by nebylo nic. A tak chci povzbudit všechny ty, kteří si myslí, že je Bůh daleko a nenaslouchá. Stojí při nás. Jen čeká, až si ho přes tu záplavu svých starostí a myšlenek všimneme. Čeká, až ho přizveme do svého života. I když Bůh není automat, který na vyžádání vyplňuje všechny naše prosby, vede nás velmi trpělivě k tomu, abychom si uvědomovali, co vlastně od života chceme, po čem toužíme, a pokud se svěříme do jeho péče, vede nás cestou, která rozhodně stojí za to.
Děkuji všem dobrým a laskavým lidem, kteří sdílí naší radost z víry. Děkuji pražské diecézi, že podporuje naše nadšení a přeji nám všem, ať vnímáme Boží blízkost v našem každodenním životě.
ThDr. Lenka Selčanová, farářka v Roudnici nad Labem
Foto: Autorka článku
P.S.
Redakce Českého zápasu
Děkujeme sestře farářce za upřímný dopis o životě naší obce v Roudnici nad Labem. Využíváme příležitosti, abychom vybídli naše sbory, aby nám do redakce psaly o svých zážitcích a příbězích ze života své obce. Rádi vaše životní události zveřejníme, abychom se všichni vzájemně informovali, jak se kdo a kde s čím v životě potýká nebo raduje. Když bude i fotografie – tím lépe.
