Odvážná žena činu Naděžda Brázdilová (2. 6. 1925 Rakovník – 28. 12. 2010 Trutnov)

(ČZ 24/2025) Rádi bychom připomněli sestru Naděždu Brázdilovou, od jejíhož narození na začátku letošního června uplynulo 100 let a která se v říjnu roku 1947 stala druhou vysvěcenou farářkou naší Církve československé (husitské).

V církvi sloužila až do roku 2001, nejprve v Praze na Žižkově, posléze spolu s manželem Jaroslavem Brázdilem v Ústí nad Labem, Liberci a Jenišovicích, dlouho také v Trutnově a nakonec v Úpici. Spolu s prof. Anežkou Ebertovou se podílela na vzniku dokumentu „Základy sociálně etické orientace CČSH“, své sociální cítění promítla i do pomoci znevýhodněným ženám – jako spoluzakladatelka Mostu k životu, azylového domu pro ženy a matky v nouzi... Připomeňme si ji jejími vlastními upřímnými slovy, jak se vyjádřila v rozhovoru pro radio Proglas v roce 2007, kdy se konala teologická konference při příležitosti 60. výročí kněžského svěcení žen:

Já se dodneška nepovažuji za nějakou významnou osobnost a to, co mě přivedlo (k rozhodnutí být farářkou, pozn. red.), byla situace v poslední světové válce. Já jsem to jako studentka prožívala velmi těžce a těžce jsem také prožívala dopad na lidi kolem mne. Jak najednou všechno bylo takové zhrublé, plné nenávisti, a tak jsem se už za války rozhodla, že pro sebe budu hledat nějaké povolání, ve kterém bude veliká pomoc člověku na rozhraní neštěstí, zoufalství. Dostaly se mi do rukou práce dvou sester, z evangelické církve sestry Čapkové a u nás z pera Olgy Peškové, která psala o husitských ženách. To mě přivedlo k tomu, že jsem vzala do ruky Písmo. A už to bylo jasné, prostě jsem se rozhodla, že budu studovat teologii.

... V roce 1947 začala ústřední rada velmi vážně hovořit o tom, zda ženy, které vystudují teologii, budou moci být vysvěceny a pověřeny jako duchovní. Bylo to dlouhé jednání, musely se vyjádřit všechny diecézní rady a nakonec vyšlo usnesení, že ano, ale že budou muset sloužit jenom ve velkých náboženských obcích a čekat, jak se osvědčí. A to byl můj začátek.

Výhody a nevýhody žen v duchovenské službě?

Přestože existuje obecné mínění, že ženy raději hovoří s mužem, pravda je ta, že mně vždycky říkaly, že se ženou věci mohou probírat mnohem otevřeněji i upřímněji. Vědí, že ta žena něco podobného také prožila, že je víc chápe... Takže já jsem vždycky byla spíš takovou vrbou...

Můj muž byl také farář, i když devatenáct let pracoval na silnici. Vzpomínám si, že jsem viděla velké rozdíly. Manžel měl na svou práci, třeba když chystal kázání, absolutní klid a pohodu. Já ne, já jsem musela při přípravě kázání vařit, umýt nádobí, prát, žehlit, a tak jsem si dodneška zvykla, že třeba při úklidu ráda na něco myslím... my ženy se asi dovedeme „rozdělit“ a dělat dvě věci najednou. Myslím, že ženy si někdy tuto přednost ani neuvědomují, že to je vlastně úžasná síla, kterou v sobě mají...

Teď (s odstupem) jsem si uvědomila, že jsem příliš žila jenom pro svoji obec a že jsem se musela mnoha věcí, které jsou normální pro ostatní ženy, zříct. Ale nelituji toho, nelituji se. Jenom si říkám, že jsme dřív žili v jakémsi maličkatém ghettu, jenom obklopeni svými. A teď, když žiji v důchodu na normálním sídlišti, teprve vidím, že všechno je jinak. Vidím život jinak, ale rozhodně nelituji.

(Služba v církvi) není žádné pohodlí. Chce to nejen velikou odvahu a ochotu k fyzické práci, ale i takový „nepokojný mozek“. Chtít stále něco hledat, objevovat, stále se zdokonalovat nejenom ve službě, ale i v hlubokém teologickém myšlení, v práci s Písmem... myslím si, že my ženy na to máme, že se umíme takto poprat.

Ze sborníku konference k 60. výročí svěcení žen vybrala Klára Matoušová

Český zápas č. 24 z 15.6. 2025