(ČZ 18/2025) Tímto termínem lze chápat reakci českého národa na různé historické okamžiky. Slovy historika Petra Čorneje řekněme pro určitý okamžik v dějinách: „Husitství je vnímáno jako hnutí antiněmecké“, zde myšleno protiokupační, protifašistické.
V této tendenci se český národ během války přihlásil k husitské tradici, k mytologii, když navíc jako její kulisa vystupovala postava armádního generála a předsedy vlády Jana Syrového. Jednooký hrdina od Zborova připomínal Jana Žižku a svým vzhledem vzbuzoval naději v osvobození z německého jha. Sami z historie víme, jak se český národ ve skutečnosti za německé okupace choval.
Husitská církev se v té tragické době nestala ani navrhovaným názvem Církví českou nebo Církví reformně– křesťanskou, neprosadilo se ani přejmenování na Církev českokřesťanskou (CČK). Příčinou nezměněného názvu bylo mimo jiné, že biskupové se obávali změny názvu před plánovaným sčítáním lidu v roce 1940.
A hle, naráz shůry byl stanoven název Církev českomoravská (výnos č.j. 51.310/40-V/2 22. dubna 1940). Přišlo to naráz stejně jako nařízení o odstranění obrazů T. G. Masaryka ze škol a úřadů nebo zákaz vysílání bohoslužeb v rozhlase. Tento zákaz se stal podnětem k prvnímu odporu, když mnozí věřící odmítli platit rozhlasovou koncesi. Náboženské rozhlasové vysílání bylo v okleštěné podobě opět zavedeno v roce 1941.
Z 239 duchovních naší církve se během války odvážilo k různým formám odbojové činnosti okolo stovky. Vyšetřováno a vězněno bylo nejméně 15 procent všech československých duchovních. Odsouzeno k odpykání většinou dlouhodobých trestů ve věznicích a koncentračních táborech pak bylo asi 32 farářů. Sedm duchovních řádění nacistů nepřežilo.
Když mladý duchovní volal „mír“, zasáhla ho kulka
Jedním z nejtragičtějších příběhů mezi duchovními Církve československé je příběh Vojtěcha Schücka, který ve svých pětadvaceti letech zemřel na samotném sklonku války.
Když Český rozhlas z Prahy ze sklepa vinohradského sboru vyzýval četníky a vládní vojsko na pomoc, přeneslo se to do celé země a povstání začalo všude. V Havlíčkově Brodě, tehdy Německém Brodě, se o něm dozvěděli již dopoledne a na takzvaném Rolnickém domě byla vyvěšena československá vlajka. Začalo jednání s německou posádkou a vše se vyvíjelo slibně. Osud si však zahrál svou hru se dvěma muži. Na jedné straně to byl krvelačný esesák Heinrich Gottschling, který při své cestě s kolonou gestapa z Jihlavy do Německého Brodu zastřelil dva muže. V samotném Německém Brodě pak zverboval SS posádku a město začal obsazovat, rozhánět davy a hledal skryté komunisty.
Druhou, zcela opačnou postavou hry osudu byl duchovní Církve československé Vojtěch Schück, který působil jako pomocný duchovní a učitel československého náboženství na školách v okresech Německý Brod, Jihlava, Humpolec a Chotěboř. Věnoval se zejména mládeži, renomé si získal i jako zapálený skautský vedoucí. Po otci, amatérském malíři, zdědil výtvarné nadání a psal básně. Spolu s Josefem Rýdlinkem, vrchním důchodovým tajemníkem v Chotěboři, byli členy partyzánské brigády Jana Koziny, operující na Českomoravské Vysočině.
5. května zavládla v Německém Brodě revoluční atmosféra, všude se vyvěšovaly československé a rudé prapory, náměstí před radnicí se rychle zaplnilo. Když Vojtěch Schück vzhledem ke svému postavení a znalosti němčiny dostal za úkol zklidňovat situaci v ulicích, v tu chvíli se také zaktivoval již zmíněný Heinrich Gottschling. Ten nejprve zastřelil na dvoře jednoho občana, který měl u sebe pistoli, a zároveň nařídil oddílům SS a gestapu obsazovat ulice v centru města. Zde bohužel došlo ke střetu, když Vojtěch Schück dobrou němčinou apeloval na německé vojáky, aby již zbytečně neprolévali krev, neboť válka skončila. Jeho slova nebyla nic platná a ani pověřovací páska na rukávu. Když se vracel ke svému domovu na faru československé církve, jeden z hlídkujících členů SS na něj v Horní ulici z bezprostřední blízkosti vystřelil a zasáhl ho do břicha. Pohřeb Vojtěcha Schücka proběhl hned 8. května a smuteční obřad vykonal místní farář.
Již druhý den nato se do Německého Brodu probojovala Rudá armáda a město osvobodila.
Český zápas
Zatímco většina periodik naší církve byla za okupace zastavena, Svoboda svědomí (Jednoty duchovenstva CČS) a Český zápas vycházely nadále.
Český zápas naplňoval Husův odkaz již po Mnichovu a stejně tak pro děti a mládež časopis Malý Čechoslovák. Viz otištěná slova patriarchy Františka Kováře: „A nezapomeňme nikdy ani na to, že naše vlast a náš národ byly největší tehdy, když šly s Mistrem Janem Husem a s Božími bojovníky za pravdou boží. V nové republice přilněme ve své církvi tím vroucněji k pravdě boží v duchu Ježíšově! Pak se nemusíme bát ničeho.“
Pochopitelně, že periodikum bylo pod německým vlivem a jeho šéfredaktor Antonín Vinklárek se snažil, jak to šlo, tlumit nátlak okupantů. Proto není divu, že v srpnu 1941 čteme třeba titulek: „Ve znamení úspěšného boje Říše proti všem nepřátelům svobodné Evropy“. Vinklárek raději publikuje proto většinou texty náboženského charakteru. Musel vynaložit hodně odvahy, když v Blahoslavu v roce 1940 napsal pod titulkem Česká otázka: „Naše země se stala křižovatkou náboženských, kulturních a politických zájmů mezi východem a západem, severem a jihem. Abychom se nestali pouhou hříčkou na nás odjinud mocně dorážejících duchovních proudů a směrů, museli jsme na svém místě zaujímati pevný, zdravý, ale též klidný postoj.“
Za okupace bylo na pováženou byť se jen zmínit o některých duchovních, kteří zastávali neoficiální postoj. I to se občas podařilo vtěsnat mezi řádky a naši věřící v tom hledali oporu. To byl také důvod, proč od 1. srpna 1942 vycházel Český zápas ne jako týdeník, ale jako čtrnáctideník. Následně od 15. března 1943 tiskový odbor ministerstva národní osvěty snížil rozsah časopisu Český zápas z dosavadních osmi stran na čtyři strany.
Zde je ukázka zpráv těsně před osvobozením z 26. dubna:
„Dne 20. dubna 1945 dožil se Vůdce 56 let. – Dne 12. dubna odpoledne zemřel náhle prezident USA Roosevelt. – Sovětské armády zahájily ofenzivu směrem na říšské hlavní město.“
Po osvobození začal Český zápas vycházet opět jako týdeník a jeho šéfredaktorem byl jmenován Václav Vyšohlíd, který se vrátil po téměř šestiletém věznění z koncentračního tábora v Dachau. Dosavadní vedoucí Antonín Vinklárek byl odvolán a byl ustanoven zástupcem faráře v Sázavě, kam ale nenastoupil a odešel ze služeb CČS(H). Václav Vyšohlíd byl již 1. září 1939 zatčen pro svou odbojovou činnost a převezen do věznice v bavorském Chamu. Tehdy doma zanechal ženu a svoji teprve tři týdny starou dcerku. V Dachau byl vězněm číslo 30181.
Husitská církev během okupace nepochybně dostála svému odkazu husitského hnutí. Ostatně dokazují to i data. Na konci roku 1938 měla církev přes 730 000 členů a v poválečných letech dosáhla svého početního vrcholu, když se k ní hlásilo téměř 950 000 členů.
Mirko Radušević
Archivní snímek: Duchovní Církve československé Vojtěch Schück
Český zápas č. 18/2025 z 4.5. 2025
Související: Květnové povstání 1945: Členové naší církve byli hrdiny. Jedním z největších byl generál Vejmelka
