(ČZ 18/2025) Válka představovala v Bílkově vnímání strašlivou zkoušku, které bylo lidstvo vystaveno z dopuštění a řízení vyšší vůle. Jevila se mu jako nezanedbatelná spravedlnost Boží, trest i očista.
V říjnu 1938 popsala Berta Bílková v dopise Stanislavu Kodymovi pocity, kterými s manželem, sochařem Františkem Bílkem (1872–1941), procházeli po podpisu mnichovské dohody: „Ústa oněměla bolestí. Slovo – svědek lži, zrady a potupy opovrženíhodný. Cítili jsme všichni ledovou přítomnost smrti. Strašlivé rány přechází čas. Nejkrutější otřesy životní jsme prožili (smrt rodičů) – přežíváme i tuto děsuplnou skutečnost. [...] Co hořkých slz mé oči prolily.“
Rozčarování z prosazování appeasementu vůči agresivnímu Německu, podlomená víra v právo a spravedlnost, vítězství moci a násilí. Odpovědí na mnichovský diktát známe ve výtvarném umění celou škálu. K nejznámějším patří obraz Červeného vejce (olej na plátně) od Oskara Kokoschky, umělce rakouského původu, žijícího v letech 1934–1938 v Praze. Trpící Československo zobrazil v cyklech Oheň a Touha Josef Čapek, motiv ukřižování se objevuje třeba u Zdeňka Kratochvíla (Ukřižování ČSR na podzim 1938, tuš a akvarel na papíře). Jako alegorickou scénu dramatického souboje tří lidských figur s hady a s koněm v pozadí zachytil událost vzpouzející se demokracie vůči brutální síle nacistického režimu Emil Filla (Mnichov, akvarel a tužka na papíře).
Chýnovský tvůrce v reakci na mnichovské události hledal útěchu v evangelijním textu o utišení bouře: „‚Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?‘ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.“ (Mt 8,26) Bílek se vrátil k motivu Velkého Přikazatele větrů a vod (poprvé v roce 1923 v javoru). K dílu poznamenal: „Za předválečné nejistoty a rozčilení o rodinu a domov a vlast vzešla tato modlitba k Velikému Přikazateli, který jediný může vše uklidnit a urovnat.“ Ježíšova postava ve splývavém rouchu pozvedá hlavu k nebi. Natažená paže strnula v gestu přikazujícím větrům a vzedmutým vlnám, které se už začínají tišit u jeho nohou. Jedině Spasitel může přinést uklidnění poníženému národu.
Obsazení českých zemí německými vojsky 15. března 1939 a zřízení Protektorátu Čechy a Morava neblaze působily na Bílkův zdravotní stav. Na konci května 1939 se umělec natrvalo s manželkou odstěhoval do Chýnova, který už od té doby neopustil. Se zmučenou duší prožíval válečné útrapy, o nichž před ním nejbližší rodina ani hosté raději nehovořili. „Současné poměry vypudily nás z Prahy do Chýnova. [...] Kdy Bůh poskytne pomoci, ochrany a obživy nám i našim milým?“ napsal v prosinci 1939 patriarchovi Gustavu Adolfu Procházkovi.
František Bílek se snažil po trvalém přestěhování do Chýnova stále pracovat a udržovat si tvůrčího ducha. Už bezmála šest let trvající práce (1931–1936) na Budoucích dobyvatelích v dubovém dřevě pro něj byla fyzicky vyčerpávající.
V době, kdy začaly sílit dobyvačné touhy a snahy nacistického Německa, pracoval na dobyvatelích duchovních a vytvářel alegorii sedmi duchovních smyslů: I. Uvědomělý, který ví, proč jako člověk je, odkud je, co tu má činit a kam jde. Dosud se na světě neujal. II. Pocit zaviněné choroby, jímž vyjádřil pocit viny a trestu. III. Duchovní čich a chuť a Duchovní zrak a sluch jako cítící, chutnající, vidoucí a slyšící Boží sluha. IV. Tvůrce, tyčící své duchovní umění jako lyru vysoko nad hlavou. „A když vane Boží dech, zazní struny lyry a bratři zaslechnou.“
Přes vracející se nemoc František Bílek stále patřil k velkým dělníkům neznajícím únavu a zanechávajícím za sebou dílo, které už jen svým hmotným rozsahem je něčím udivujícím. Je to pochopitelné jenom tak, že faktická dřina byla pro něj opravdovou tvorbou, radostným i mučivým objevováním. Až do závěrečných dnů svého života toužil svým dílem přinášet duchovní, někdy až mystickou alternativu pro upadající a momentálně i surovostí války zmítané lidstvo.
Přestože se nejbližší okolí snažilo Františka Bílka všemožně odklonit od drsné reality války a sochař v závěru života nevytvořil žádné zásadní dílo se silným humanistickým protestem charakteru Meštrovićovy expresivní plastiky Job z roku 1946, v jeho tvorbě o lidském údělu, o lidském zápase, o lidském bytí je válečné téma zakotveno. V plastickém (pálená hlína, sádra, bronz) i grafickém zpracování (čárkovaná litografie, 1909) zachytil Surovost válek (Boje za mocí, slávou a otroctvím. Postrach našich snů a svatých nocí na naší cestě). Dílo zasadil do grandiózního konceptu duchovních dějin lidstva Cesta, která vrůstá do Bílkova snu Stavby budoucího chrámu v nás. Téma války sochař vnímal v kontextu padlého lidství, odpadnutí od Pravdy života. Člověk-netvor kladivem a hřebem přibil nejvyšší Lásku a hledá „záchranná světla a bratrské hlasy“ na cestě od pádu k záchraně.
Přesto byl výraz Bílkovy tvorby ovlivněn i aktuálními vnějšími okolnostmi nebo na ně návratem k ranějším dílům tvůrce reagoval. Je téměř nemožné zaznamenat v osobní Bílkově korespondenci konkrétní momenty, v nichž by otevřeně reagoval na válečné běsnění. Jednu z výjimek najdeme v dopise Čeňku Burkoňovi, pokladníkovi SČUG Hollar a náměstkovi ředitele Léčebného fondu veřejných zaměstnanců, který hodlal pátý díl edice Grafické zjevy věnovat právě Františku Bílkovi. Bílek se v dopise z ledna 1941 zmiňuje o práci na volné kresbě V Něm byla trním korunována: „Pieta, která mi leží na mysli i jako požehnání a útěcha v dnešní době, je: V Něm byla trním korunována. Lehce rozpoznáte onu pravdu, že svatá matička v Pánu byla i bičována a trním korunována; a že i nyní všechny matky i vlast trpí oním bolavým korunováním, které stíhá všechny matky i nás v rodné zemi bolestným utrpením všech nás.“
V návaznosti na Velkého Přikazatele větrů a vod vznikly kresby z konce roku 1939 Bys ve domov nás vrátil ztracený a Bůh s námi, kdo proti nám!. Námět druhé kresby v roce 1940 zpracoval nejprve do sádrového reliéfu a potom v dioritu pro Stachovy do Honbic, jejichž rodové heslo z roku 1863 znělo: „Když Bůh s námi, kdo proti nám! Pro nás a naše po nás.“ Podnět přišel od Oldřišky Stachové v listopadu 1939 a v srpnu 1940 byl již reliéf usazen ve výklenku rodinného statku v Honbicích. Jak se opakovaně Stachovi vyjadřovali, nepřinášelo dílo občerstvení a povznesení jenom jejich rodině, ale i sousedům a prázdninovým hostům. Ve stejném roce 1939 vznikl dřevoryt Tma zavládla s mohutnou schoulenou postavou v pozadí a nořící se do tmy, před níž stojí s odvrácenou tváří „jediný vítěz“.
Jak připomíná dcera Berta Mildová-Bílková, kresebný cyklus Památník jediného vítěze (křída a kvaš na tónovaném papíře) vytvořil po návratu z Chýnova do Prahy v roce 1937 na text z Janova evangelia o příchodu Přímluvce: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (J 16,33) Člověk hledající památník jediného vítěze nalézá jen pusté rozvaliny, mezi nimiž objevuje velikou omšelou hlavu Krista. Byli svoláni pracující, aby znovu vše postavili. V údivu před postaveným památníkem klesá dvojice postav a prochází alejí proroků k chrámu zasvěcenců, v němž je výrazně připomenut nápis: „Pravda se nedává; buď ji člověk sám v sobě nalézá, nebo ji vůbec nenalézá.“ Nakonec sestupuje dvojice do podzemní temné kobky, v níž jen malé světélko prozrazuje zhroucenou postavu na zemi. Tuto kresbu provází nápis: „Památce oněch, kteří sestoupili do hlubin Jeho vítězství.“ Tady podruhé otřese pozorovatelem prorocký hlas Bílkův, neboť pochopí, že v trpícím už tehdy viděl národní mučedníky, kteří doznali, že v nejhorším utrpení nalézali Boha. A že Bílkovo prorocké dílo získávalo během válečné vřavy na síle, dosvědčuje třeba jeho životopisec Vilém Nečas: „Nikdy předtím neporozuměl jsem prudkému důrazu rozohněného horlení, příkrosti hněvu i něhyplné lásce tohoto kazatelského a náboženského díla tak přesvědčeně, jako v děsných dnech úpadku, hrůzy a potupy lidskosti.“
Válka představovala v Bílkově vnímání strašlivou zkoušku, které bylo lidstvo vystaveno z dopuštění a řízení vyšší vůle. Jevila se mu jako nezanedbatelná spravedlnost Boží, trest i očista. Pojem vyšší vůle či režie (jednajícího Boha) a odpovědného života, vycházejícího z humanismu, tolerance a nenásilí, nám nápadně připomíná osobnost Přemysla Pittra, k níž měl František Bílek blízko. Něco z Pittrova intuitivního a později stále více uvědomělého a v každodenním životě uplatňovaného pacifismu si sochař pro sebe osvojil. Ale na rozdíl od Přemysla Pittra se snažil odklonit palčivou přítomnost ze své bezprostřední blízkosti a „ukrýt se“ do svého díla, do duchovního světa mimo prostor a čas.
Martin Jindra
Ilustrace: František Bílek: Surovost válek, čárová litografie
Český zápas č. 18/2025 z 4.5. 2025
Související: Květnové povstání 1945: Členové naší církve byli hrdiny. Jedním z největších byl generál Vejmelka
