K prvnímu obnovenému laickému přijímání - Večeře Páně s konsekrovaným chlebem i vínem - pod obojí způsobou došlo na popud Jakoubka ze Stříbra v kostele sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském roku 1414.
Jan Hus z kostnického vězení vyslovil s Jakoubkovým rozhodnutím souhlas.
Podobojí (lat. sub utraque specie) označuje přijímání eucharistie zároveň jak v podobě posvěcené hostie, těla Kristova, tak i v podobě posvěceného mešního vína z kalicha, krve Kristovy. Opakem je přijímání pod jednou způsobou.
V kostele u Martina ve zdi, patrně 26. listopadu 1414, byla M. Jakoubkem ze Stříbra znovu po dvou staletích vysluhována eucharistie ´sub utraque speciae´ - ´pod obojí způsobou´, to je poprvé záměrně všem věřícím, a nikoli jen kněžím, jak bylo tehdy obecným zvykem. Laický kalich se následně stal jednoznačným symbolem české, první, reformace.
Česká reformace, především Jakoubek ze Stříbra, vychází v odůvodnění laického kalicha z biblického textu Jan 6,54: ´Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den´ a z 1. Korintským 11,28: ´Ať každý sám sebe zkoumá, a proto ať z chleba jí a z kalicha pije´. Mimo kostela u Martina ve zdi se začalo vysluhovat ´pod obojí způsobou´ i ve třech dalších pražských kostelích: u sv. Vojtěcha na Novém Městě, u sv. Michala a v Betlémské kapli na Starém Městě.
Kalich se stal symbolem českého úsilí o nápravu církve. V prvním tisíciletí bylo samozřejmé, že všichni křesťané přijímali při večeři Páně chléb a víno. A je tomu tak i nadále v církvi východní, která nikdy kalich laikům neodpírala. Proč k tomu došlo v církvi západní? Mělo to zjednodušeně řečeno tři důvody. Ve Farním zpravodaji CČSH pro Blansko a Vyškov to vysvětluje dále bratr Jiří:
První byl teologický: Stále více se prosazovala myšlenka, že při vysluhování večeře Páně dochází ke skutečné proměně chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Změna substance (podstaty) byla teologicky zdůvodněna a stala se součástí křesťanského vyznání. Víra v Ježíše Krista tak byla ve středověku postupně zúžena na víru, že při bohoslužbě dochází k neviditelné proměně pozemských živlů v Kristovo tělo a krev, kterou naše smysly nedovedou zaznamenat. Věřit v tento zázrak bylo důležitější než samotné přijímání. V praxi to znamenalo, že věřící lid se při bohoslužbě díval, co říká a činí kněz na oltáři, a již samotná účast na tomto ději měla lidem přinášet vědomí Boží blízkosti a pomoci. Dokladem toho je ustanovení koncilu, že se každý věřící má alespoň jednou do roka fyzicky účastnit přijímání. Druhý důvod byl filosofický. Vycházelo se z obecného předpokladu, že je zbytečné, ba dokonce hříšné, působit skrze více to, čeho může být dosaženo skrze méně. Tento princip úspornosti byl později pojmenován jako Ockhamova břitva. V případě večeře Páně to znamenalo, že je nadbytečné a chybné podávat lidem z kalicha, jestliže téhož bylo již dosaženo podáváním chleba. Je-li v chlebu přítomen celý Kristus, není již třeba pít také jeho krev. Třetí důvod byl praktický. Víno na rozdíl od nekvašeného chleba kysne, může se snadno vylít a znesvětit, při pití z jednoho kalicha hrozila nákaza a epidemie, proměněné víno nešlo skladovat a zvláště v zemích na sever od Alp bylo obtížně dostupné. Brzy se proto vžilo, že nemocným a umírajícím se z praktických důvodů nosil pouze proměněný chléb.
Tyto tři důvody vedly k tomu, že od 12. století se v západní církvi začalo vysluhovat pouze pod jednou, ačkoli to fakticky neusnesl žádný koncil a šlo pouze o praxi, která se postupně vžila a byla všeobecně přijímána. Změna nastala, když se ve 14. století zvedla vlna touhy po častějším přijímání laiků. Fyzické přijímání se začalo chápat jako nezbytná podmínka spásy a posila víry. A právě v ovzduší této zbožnosti došlo k objevu, že praxe prvotní církve byla jiná. První, kdo teologicky zdůvodnil potřebu a posléze i nutnost přijímání pod obojí, byl Jakoubek ze Stříbra. A opět to byly tři důvody: Prvním a hlavním důvodem byla poslušnost Kristova příkazu: „Pijte z něho všichni.“ Žádná filosofická ani teologická úvaha nemůže zrušit Kristův příkaz a nemůže ho změnit ani rozhodnutí sebevyšší církevní autority. Jestliže Kristus ustanovil svátost pod obojí způsobou, není možné z jejího dobrodiní některé lidi vyjmout. U Boha není přijímání osob. Bůh nerozlišuje lidi na kněze a laiky, a proto je třeba zavést jen jeden způsob přijímání: chléb a víno. Druhým Jakoubkovým argumentem pro přijímání podobojí bylo přesvědčení, že Kristova krev působí jiný druh milosti než přijímání Kristova těla. Zatímco přijímáním chleba se věřící stává součástí Kristova těla, jímž je společenství církve, přijímáním jeho krve získává podíl na jeho vykoupení a odpuštění hříchů. Z toho důvodu se stává přijímání z kalicha nutné a nezbytné pro naši spásu. Třetím důvodem, který podporoval přijímání z kalicha, byla víra, že Kristova krev od nás zahání zlé démony a přivolává na pomoc anděly. A jak narůstalo přesvědčení, že přichází poslední čas, kdy bude třeba čelit velkým pokušením a protivenstvím, bylo považováno přijímání Kristovy krve za tu nejlepší výbavu pro tíseň posledního času. O přijímání z kalicha se strhl ostrý teologický a později i mocenský boj. Argumentů na obou stranách postupně přibývalo a místo ke shodě a smíření došlo k ještě většímu odcizení a rozdělení církve. Tři týdny před Husovým odsouzením, 15. června 1415, kostnický koncil vydal zákaz laického kalicha. Naopak později Pražská univerzita vydala 10. března 1417 deklaraci schvalující vysluhování pod obojí způsobou laikům.
Mnohé již bylo překonáno. 4. ledna 1433 se konal koncil v Basileji, kde artikul o laickém přijímání z kalicha hájil pražský teolog Jan Rokycana. Laický kalich jako výdobytek husitské reformace potvrdila nakonec ´Jihlavská´ kompaktáta 5. července 1436.
V katolické církvi mohou tak laici po druhém vatikánském koncilu přijímat také podobojí, i když u nás se tak děje spíše výjimečně. Objevily se však nové rozdíly. Zatímco svátost křtu nás spojuje, svátost večeře Páně rozděluje. Věřící husita nemůže přijímat v katolické církvi a věřící katolík může přijímat v husitské církvi. Důvodem však není kalich, ale odlišné chápání Kristovy přítomnosti a kněžského svěcení. Naše církev zve ke stolu Páně i věřící katolíky, protože v tom vidí znamení jednoty Kristovy církve, která nemůže být popřena odlišnostmi v naší víře a zbožnosti. Katolická církev naopak vidí oddělený stůl Páně jako bolestné znamení rozdělení církve, které v tuto chvíli neumíme překonat, a proto by nás mělo vést k intenzivnímu hledání shody ve víře, která je nutným předpokladem společného slavení eucharistie. Je ovšem otázka, zda k této shodě dojde dříve, než přijde Kristus. Pak už bude jen jeden stůl, jeden kalich a jedna radost pro všechny.
Redakce
Na ilustrace vlevo Jakoubek ze Stříbra, vpravo čeští představitelé v Basileji
