(ČZ 47/2024) Na nedávné generální synodě duchovních byla při příležitosti 50. výročí svého kněžského svěcení oceněna „za dlouhodobou a osvědčenou činnost pro církev“.
Padesát let farářování, to je opravdu kus životní cesty, kterou emeritní biskupka sestra Jana Šilerová urazila se svými ovečkami, ať už to bylo ve Vratimově, v Kunčicích pod Ondřejníkem, Frenštátě, Bohumíně nebo Rychvaldě, kde je dodnes. Navíc 14 let v biskupském úřadě.
Jaké byly začátky Vaší služby? A jaké ty následující roky? Proměnila se hodně role kněze za posledních padesát let?
Myslím, že kněz „dělá“ už dva tisíce let pořád totéž: zvěstuje evangelium Kristovo i evangelium o Kristu Pánu svým ovečkám, snaží se jím opečovávat svět a snaží se sám za sebe při všech svých slabostech být věrohodným. Za totality měli aktivní faráři za zády StB, výslechy a riziko ztráty státního souhlasu. Mou dceru mi tajně před 40 lety křtil básník a kněz bez státního souhlasu Rosťa Valušek. S pozdějším biskupem Fr. Lobkowiczem jsme měli u StB nejtlustší svazky. Tahle zkušenost mě do budoucnosti naučila být ostražitou vůči „majitelům jediné proklamované a správné pravdy o světě“. Před 11 lety mi při Broumovských diskusích řekl pan kardinál Vlk, že čekal letnice – oživení křesťanství. Nestalo se tak. Naopak bylo dobré být připraven na soužití s jinými duchovními proudy, které sem přicházejí. Jestlipak víte, že na Ostravsku byla velmi silná enkláva východních náboženství a jogínů, a zároveň jehovistů? Ti první byli za starého režimu strpěni líp než my křesťané. A ti druzí sem byli posíláni do dolů. Inu, byl to tu vždycky kraj rázovitý.
Prošla jsem mnoha obcemi na Ostravsku i na Slezsku. A díky za všechny lidi tam! Dodnes jsme v kontaktu. Spolu jsme (snad) zráli i zestárli (to určitě). Mnohé jsem doprovodila k Pánu života a pochovala. Za ta léta se vinice, kterou jsme obhospodařovali Božím slovem, umenšila ve všech církvích. Statistiky jsou neúprosné. Prostě ubylo lidu křesťanského. Ale přesto všichni stále – věřící i nevěřící – žijeme z kořenů a z dědictví našich předků. Jsme křesťanskou zemí v křesťanské Evropě. Je jen na nás, co s tím při své ekumenické pohostinnosti uděláme. Jsem sama zvědavá!
Ve svém věku se věnuji „všedním službám“ (jak praví apoštol Pavel). Na malém městě mezi Ostravou, Karvinou a Bohumínem už žiju a sloužím 40 let. Moje ovečky se mnou vydržely biskupskou službu (1999-2013) i cestování po světě – nejen tom mediálním.
Děkuju všem, kteří mě padesát let mého kněžského života doprovázeli.
Kdybyste ve své „duchovní kariéře“ (omlouvám se za ten výraz) něco mohla udělat jinak – zpětně viděno s odstupem let – co by to bylo?
Snad jen opravdové pokání, že ne vždycky jsem všecko zvládala, jak se před Bohem patří. Jinak nic. I to nedobré, je-li zpracováno, je nenahraditelnou zkušeností do budoucna. Proto s nadsázkou říkávám: Vím já, kdyby mě to či ono nepotkalo, jestli bych byla biskupkou, setkala se s Václavem Havlem, dostala pusu od dalajlámy... vím já? Všechno mělo svůj smysl.
Proto přeju každému, ať to, co přijde (a ono jistě přijde kdeco), unese s Boží pomocí.
Vaše aktivity v Rychvaldě jsou nepřehlédnutelné, mám pocit, že tak nějak naprosto přirozeně propojujete službu v církvi s životem lidí ve městě, s kulturou... koneckonců i nedávná oslava 100 let položení základního kamene sboru v Rychvaldě byla spojena s dětským programem, muzikou, zahradní slavností. V článku v minulém magazínovém čísle ji popisujete jako „lidovou veselici“. Myslím si, že přesně tak by to mělo být.
Mimochodem, jak vypadá takový Váš běžný den, třeba včerejšek?
Ráno ledva rozlepím oči, pohledím na korpus Krista Pána – bez rukou a bez nohou, sebraný kdesi ze smetiště. Pak nakrmím kočku, psa a slepice. Cestou pro noviny si na rynku popřejeme se všemi dobrý den a zdraví. V samoobsluze u salámu jsem dala prodavačce pro maminku magnetku s naším kostelem (100. výročí), probrali jsme zuby a zubaře, nad rohlíky – kdy se kdo staví na faře.
Cestou domů jsem potkala děti ze základky s paní učitelkou, kterou jsem křtila, a děti mě zdravily a volaly – Ahoj, teto! Ano, všechny je znám.
V cukrárně, která je vedle fary, na mne přes okno zaklepaly sousedky, ať se stavím na kafe. U opožděné snídaně jsem si přečetla noviny. Vyřídila jsem telefony ohledně oprav střechy a ozvučení kostela. Pak u branky zazvonila cestou ze školy dívenka, že panenka, kterou jsem jí dala, se jmenuje Barunka a že dostala tři jedničky.
Odpolední přípravy snoubenců ke svatbě (trvají tři měsíce) jsme přeložili na jindy a pak přišel k soukromému biblicko-teologickému rozhovoru katolický konvertita. Takové individuální biblické hodiny mám čím dál častěji. Způsob duchovní práce se proměňuje.
Náš kostel i farní zahrada jsou otevřené pro veřejnost – ke koncertům, na zahradě slaví učitelé ZUŠ konec roku, dvakrát do roka si připomínáme slunovrat. Na zahradě mám v létě i úřední hodiny.
Každý rok tu máme festival pěveckých sborů a capella. Mívají tu koncerty děti ze ZUŠ. Chci tím vším říct, že žiju jako kněz uprostřed svého lidu. Za 40 let života v Rychvaldě jsem „farář inventář“.
Dostala jsem pytel obrovských vlašských ořechů, do nichž každý rok zalepuji čtení pro potěchu duše a rozdávám je po dědině.
Čekalo mě „slovo k 17. listopadu“ pro studenty ostravských fakult, pak totéž už po třicáté na ostravské radnici a pak setkání s ovečkami z Vratimova, kde jsem kdysi dávno pár let sloužila a bydlela. Na všechno se už moc těším.
Mám dvě farnosti: k Rychvaldu i Heřmanice (kousek od kriminálu, kde seděl Václav Havel).
Věk limituje a síly někdy chybí. Vždycky si vzpomenu na slova sestry farářky Boženy Metyšové: „Když už tělo nemůže, Duch Boží dá!“ – Díky, Boženko, je to tak.
Ať se Vám daří, milá sestro Jano, ať se těšíte z úsměvů přátel i těch Božích. Děkujeme za upřímné a tolik inspirující odpovědi.
Klára Matoušová
Fotografie R. Mekiše z letošního říjnové I. zasedání IX. sněmu CČSH
Český zápas 46/2024 z 24. 11. 2024
