(ČZ 41/2024) Někdy před rokem 1996 hledali Francouzi v Opavě místo pro stavbu továrny na cukrovinky. Dělali spoustu vrtů a zkoumali historii vybraného místa: tady byla kdysi tisíciletá voda! Připadalo mi to přehnané – co je tisíc let pro náš lidský život! Nakonec si vybrali jiné místo a brzy na to přišla voda stoletá.

Podobná katastrofa postihla Opavu už v roce 1903, kdy v záplavové oblasti nestálo panelákové sídliště, ale byla tam jen pole a nějaké dřevěné domky.

A nemuseli jsme čekat ani dalších sto let, abychom se dočkali další stoleté vody, mohutnější než byla ta před dvaceti sedmi lety.

Tenkrát v roce 1903 stál prý farář na kopečku u kostela (kostely se stavěly tak, aby na ně voda nemohla) a žehnal tonoucím. Víc toho asi dělat nemohl.

O 94 let později už pomáhaly vrtulníky, čluny a lidé, kteří poskytovali přístřeší těm, co se nedostali domů na velké sídliště vybudované na ne zrovna nejlepším místě. Tak jsme si aspoň mysleli, že budeme mít pokoj dalších sto let.
Jenže po suchém tropickém létě se příroda rozhodla nám ten nedostatek vláhy vynahradit a zopakovala nám stoletou vodu i s úrokem.

Voda se prohnala tam, co minule a ještě i jinde a víc, a rychle zmizela. Co po ní zůstalo, vypadá jak „z apokalypsy“: celé sídliště za řekou a domy po obou stranách řeky zaplavené bahnem, zničené dravým proudem, který unášel stromy i domy a kusy všeho, co rozbíjelo ploty, okna, smetalo zahrady, odnášelo, co šlo. Lidé se ihned pustili do vyklízení sklepů, bytů, zahrad, dvorků. Na zabahněných ulicích s rozbitými chodníky se začaly vršit obrovské hromady nábytku, spotřebičů, šatstva, knih, množství všeho možného. Před každým domem hory špíny a rozbitého majetku.

Procházím kolem těch nekonečných velehor a žasnu, kolik lidé dokázali nashromáždit věcí, které se teď obrátily vniveč, bez kterých se budou muset obejít, než si začnou pořizovat nové.

Půl města vypadá jak po potopě světa – a stačí přejít most a člověk se ocitne v centru města, kde je čisto, všechno funguje a nikde se neválí hromady odpadků. Je to jako nebe a peklo.

Ti, co se vypořádali s povodní v roce 1997, si ji o čtvrt století později museli zopakovat. Mnozí jsou staří, unavení, ztratili své blízké a nemají dost sil začínat znovu. Někdo si zrovna zrekonstruoval domek, někdo si tady před nedávnem pořídil bydlení, někdo si koupil nový kotel, ledničku, pračku, auto… Zajistil si na zimu dřevo, uhlí, brikety, čekal na sklizeň výpěstků z vlastní zahrádky.

Po povodni zůstaly v bytech nánosy bahna, které začali lidé vybírat lopatami, protože zůstali bez elektřiny, bez plynu, někteří nakonec i bez toho mála, co jim zbylo – protože při evakuaci začali řádit zloději navzdory policejním hlídkám.
Pomáhají hasiči, vojáci, policie, dobří lidé. Každá pomocná ruka se počítá. A také peníze – které potřebují hned. Nemusela jsem naštěstí žehnat tonoucím, ale jako první pomoc zatopeným jsem přinesla alespoň slivovici na dezinfekci a první obálku s penězi. Než dostanou peníze od úřadů – kdo rychle dává, dvakrát dává. A ozvaly se náboženské obce, které nabídly sbírky přímo opavské náboženské obci. Všem lidem pomoci nedokážeme, ale aspoň pro naše členy děláme, co je v našich silách.

Připadám si, že je mi už dvě stě let – za jeden život jsem zažila dvě stoleté vody. Hospodin slíbil, že už nezničí lidstvo potopou světa, tak snad se my lidé nakonec nezničíme sami.

V Opavě 1. 10. 2024 Ladislava Svobodová, farářka

Český zápas 41/2024 z 13. 10. 2024

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše