Promluva bratra biskupa Lukáše Bujny při bohoslužbě k 104. výročí Církve československé husitské konané dne 6. 1. 2024 v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.
104. výročí vzniku Církve československé husitské si dnes v chrámu sv. Mikuláše v Praze připomínáme v den, kdy zároveň slavíme Epifanii, Zjevení Páně. Tato slavnost je z liturgického hlediska druhým vrcholem vánočních svátků. Narození Božího Syna se nám zde ukazuje v odlišné perspektivě – bez andělů a pastýřů, bez jesliček, ale zato s Herodem, velekněžími a zákoníky lidu a především s mudrci od východu, kteří na rozdíl od velekněží a zákoníků spatřili hvězdu a nechali se jí vést až na místo, kde nalezli Spasitele světa.
Když se pozorně zadíváme do betlémů, které v čase adventu a Vánoc zdobí i leckterý z našich kostelů a sborů, jedna věc je nápadná, ale zřejmě už nám nepřipadá zvláštní – mezi lidmi a dalšími Božími tvory, kteří se Ježíškovi klanějí, zcela chybějí náboženské autority, kněží, farizeové, experti na výklad Božího zákona. Nepřišli, ačkoli dobře znali biblická proroctví. Vždyť si je svolal Herodes, aby mu sdělili, kde se má podle Písma narodit Mesiáš. „V Betlémě v zemi judské,“ odpověděli svorně všichni ti v Písmu kovaní. Ani jeden z nich však do Betléma nešel, aby se podíval, jak se Písmo naplňuje!
Nerad bych pradávný příběh selhání tehdejších náboženských autorit násilně aktualizoval, ale přesto se domnívám, že sváteční den, jako je ten dnešní, není správné vyplnit jen oslavami a vzpomínkami, jimiž tak trochu nepřiznaně zakrýváme naši nechuť zabývat se výzvami přítomné doby a strach z toho, co přinese budoucnost nejen církvi, ale i celé naší společnosti. Snad nikdy v historii nebyla náboženská autorita církevních představitelů tak nízká jako dnes. Opravdu málokoho zajímá, co biskup říká, i kdyby náhodou měl co říct. Nelze však popřít, že i v církvi existují hlasy, které jsou inspirativní a ostatní jim naslouchají. Nejde o autoritu z moci úřední, nýbrž o autoritu přirozenou – a možná i nadpřirozenou. Odkud se bere?
Nemyslím si, že by lidé obdaření pravou autoritou byli lepšími písmáky než jiní a znali Bibli nazpaměť. Spíše umějí číst ne v jedné, ale rovnou ve třech otevřených Božích knihách – v Písmu svatém, v knize přírody (světa, vesmíru) a v knize vlastního srdce. Nečtou Bibli v odtrženosti od života a reality, kterou jsou obklopeni a sami jsou její součástí. Biblická moudrost je činí vnímavými a pozornými vůči zázrakům – vůči tomu, co je doslova „za zrakem“ a běžně není vidět. Makrokosmos světa a mikrokosmos jejich srdcí se jim před očima mění v zázračné místo Epifanie, ve zjevení Boží přítomnosti a Boží slávy, neboť se dívají na svět i do vlastního srdce očima Ježíše Krista, s nímž se spojili ve víře, lásce a naději. Všechno se jim stalo evangeliem, protože ve všem se učí vidět otisk Boží ruky a směrovky na cestě do Božího království.
Mám naději a důvěru, že naše církev si udrží svůj nezastupitelný význam i 104 let po svém vzniku, jestliže v ní nalézají duchovní domov lidé se schopností číst ve všech třech Božích knihách a vnímat je jako jeden celek, od něhož se odvíjí i jejich vnitřní celistvost a radostnost jako hlavní rozpoznávací znak jejich křesťanského života. A tak si můžeme v dnešní sváteční den položit otázku: Dělá ze mě moje víra člověka celistvého a radostného?
„Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí.“ (Matouš 2,10)
Lukáš Bujna
Český zápas č. 2 z 14. 1. 2024
