Koncem listopadu jsem si připomněli 30. výročí úmrtí prof. ThDr. Vladimíra Kubáče, učitele Starého zákona na Husově československé bohoslovecké fakultě, později proděkana a před náhlým úmrtím krátce děkana Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy.
Zemřel 24. listopadu 1993 v 64 letech. Pracoval např. na českém ekumenickém překladu Bible a jeho články jsme mohli často číst na stránkách Českého zápasu – tak jako například zamyšlení z let 1980 a 1986:
Pro dny adventu
Iz 26,6, J 12,47
Různými cestami vodí Hospodin své věrné. Po cestách svých soudů i všelijakými protivenstvími. Ale uprostřed soudů Božích nepropadá věřící člověk skepsi, škarohlídství a beznaději. Minulé i přítomné soudy Boha živého nevidí jako hru náhody a osudu, nýbrž jako Boží zápas o srdce člověka. Proto lidé Starého zákona nemysleli na útěk před Boží trestající rukou, ale spíše se radovali z toho, že mu utéci nemohou (srov. Ž 139,7-12), že na cestě jeho soudů mohou poznávat Boží milosrdenství a úsilí o nápravu člověka.
Církev v době adventní zpívá píseň díků. Bůh není Bohem ničení, ale pokoje a lásky. V Kristu Ježíši přichází k člověku, aby mu přinesl spasení. Kdo však odmítá Krista, bude jím souzen. Jeho slovo bude soudcem při závěrečném soudu nad světem. Ale my se můžeme těšit z toho, že přes všechnu naši nevěrnost chce být s námi, a ne proti nám. Ještě máme čas se napravit a činit pokání.
Izajáš 51,3-5, Lukáš 2,32
Bůh, jehož vyznavačem je Izajáš, je Bohem, který potěšuje Sijón. Svými soudy očišťuje svůj lid od hříchu, trestá svou církev, ale také se smilovává, těší. Proroci i apoštolové vidí Boží dílo jako světlo, které prozařuje tmu všech lidských hříchů. V plnosti poznáváme toto Boží dílo jako světlo v osobě Ježíše Krista. V betlémském dítěti připravil Bůh spasení všem národům…
Poděkujme v době adventu Pánu za to, že do našich cest všelijak klikatých a plných klopýtání zasáhl světlem spasení a života. Že nám v Pánu Ježíši ukázal cestu, směr a cíl našeho života. Jen tak budeme i my schopni šířit jeho pokoj kolem sebe a rozjasňovat život svým bližním, a to nejen v době vánoční, nýbrž po celý náš život.
(Český zápas 1980, č. 49)
Mesiáš ve starozákonní zvěsti
Posvátný olej zaujímá významné místo v izraelském kultu. Už praotec Jákob na své cestě do vyhnanství staví na místě Božím posvátný sloup a polévá jej svrchu olejem (Gn 28,18). Podobně si počíná i Mojžíš při zřizování svatyně. Víme, že když skončila stavba Hospodinova příbytku, pomazal a posvětil jej i všechno jeho náčiní, oltář a kněze.
Posvátný úkon tak byl v izraelské tradici přenesen i na některé osoby, které jsou takto viditelně odděleny a vyvoleny pro službu Bohu. Prorok Samuel proto vylévá nádobku s olejem na hlavu Saulovu ještě dříve, než je tento losem zvolen za izraelského krále. Podobně je tomu i při pomazávání Davida.
Pomazávání svatým olejem je znamením toho, že osoba krále (a v některých případech i kněze) byla ustanovena z Boží vůle a milosti. Proto je také král ve všem podřízen Bohu. Nerozhoduje se z vlastní vůle, ale vyprošuje si pro svá rozhodnutí požehnání a pokyny od Hospodina.
Vláda zbožného panovníka by měla být odleskem kralování samotného Hospodina, toho, který zjednává právo a spravedlnost i těm nejubožejším.
Tak se tedy titul „Hospodinův pomazaný“ (hebrejsky mašiach – česky Mesiáš) stává čestným titulem pozemských vládců a králů.
Při rozdělení izraelského království po Šalomounově smrti na severní a jižní je v Písmu nejednou zdůrazňováno, že dynastie severoizraelských králů – která nepocházela z rodu Davidova – nedosáhla nikdy čestného titulu Pomazaný. Tito králové nešli správnou cestou a činili to, co bylo zlé v Hospodinových očích.
Pisatelé biblických knih jsou však kritičtí i ke druhé straně. Ani vláda Davidova a jeho nástupců se neobešla bez úskalí a stínů.
Proto z víry v konečnou Boží spravedlnost vyrostla řada mesiášských proroctví. Proroci jako zvěstovatelé Božího slova v nich vyjádřili naději, že konečná spása a spravedlnost přijde prostřednictvím Mesiáše. Zvláště tři starozákonní proroci – Izajáš, Jeremjáš a Micheáš – výrazně hovořili o mesiášském vládci.
Tento zaslíbený král vzejde z Judova kmene a Davidova rodu. Jeho zrození však zůstane Božím tajemstvím. Nebude přímým pokračovatelem Davidových potomků. Jeho zrozením bude přerušen řetěz hříchu. Mesiáš bude služebníkem, králem i pastýřem zároveň. Bude milosrdný. Bude přemáhat zlo a konat dobro. Celá země pozná Hospodina.
Pomazaný bude vládnout v plnosti Božího ducha. Mesiáš přijde a stane se zastáncem chudých, ubohých a ponížených. Jeho spravedlivá vláda přinese světu trvalý pokoj a mír.
Podle zaslíbení proroků bude Mesiáš spojen s Bohem daleko pevnějšími svazky než všichni králové z rodu Davidova. V něm samém přijde Bůh na tento svět (Iz 7,14; srov. Iz 9,5).
Od počátku své existence křesťanská církev rozpoznala, že všechna tato proroctví se vztahují na Ježíše Krista a na jeho tajuplné narození (Mt 1,22).
Naděje proroků a všeho Božího lidu došla naplnění. V Ježíši Kristu zavítal osobně mezi nás Bůh, jehož spravedlnost a dobrota trvá navěky (2 K 9,9).
(Český zápas 1986, č. 49)
Redakce
Český zápas č. 50 z 10. 12. 2023
