(ČZ 34/26) Spisovatel Alois Jirásek má zvláštní význam pro naši církev spojením s Mistrem Janem Husem a husitstvím. Tuto linku, vztah si dovede každý z nás představit. Je zde další spojení, a to dané více v ideové rovině.
Je to jeho národnostní a politické působení ve prospěch národa. Ve školách, zahlcení výkladem Jiráskova spisovatelského odkazu, jsme se již méně dozvídali o jeho osobnosti jako takové a tím spíše o něm jako politikovi. Neznali jsme jeho ideové názory. Přitom Jirásek hrál významnou roli mluvčího při vzniku republiky.
Byl to právě Alois Jirásek, kdo svým projevem přivítal na Wilsonově nádraží prvního prezidenta T. G. Masaryka při triumfálním příjezdu do Československa 21. prosince 1918. Jejich společná fotografie obletěla celý svět. Z projevu: „Dostalo se mně cti, abych vás pozdravil a uvítal ve jménu českého obyvatelstva při vašem vystoupení do naší zlaté slovanské Prahy, nyní už ne hlavy ponižovaného království…“
Alois Jirásek mluvil jménem spisovatelů, neboť byl tehdy jejich vůdčím představitelem i po stránce politické. Když v roce 1917 sílil nesouhlas s vládou válčící monarchie, když na síle nabýval odpor proti odvodům mladých mužů, kteří měli pokládat životy za cizí, imperiální zájmy, když se šířil nedostatek, bída a hlad, vzniká 17. května 1917 Manifest spisovatelů. Nesl název „Čeští spisovatelé českému poselstvu“ a přitom je spojený se jménem Aloise Jiráska. Jde o první domácí veřejné prohlášení za první světové války, které požadovalo sebeurčení českého národa a text byl adresován českým poslancům Říšské rady. Podepsalo jej přes 200 českých spisovatelů, novinářů a vědců. Autorem manifestu byl Jaroslav Kvapil, tehdejší ředitel činohry českého Národního divadla, a Alois Jirásek byl první, kdo jej podepsal. Protirakouské hnutí intelektuálů dále pokračovalo a Jirásek byl jedním z hlavních organizátorů. Spolu s Jaroslavem Kvapilem organizovali v Obecním domě 13. dubna 1918 Národní přísahu. Akce byla reakcí na projev ministra zahraničí hraběte Ottokara Czernina z 2. dubna 1918, který nevybíravě napadl chování českých politiků. Národní přísaha se stala důležitým milníkem k samostatnosti Československa, když se ve Smetanově síni Obecního domu sešli představitelé českého politického, společenského i kulturního života, aby přísahou vyjádřili společný postup a odhodlání vytrvat ve svých požadavcích na budoucí samostatný stát. Přítomní byli zároveň představitelé Sokola a jihoslovanští poslanci Říšské rady. Po úvodním projevu Františka Staňka následovala Národní přísaha, jejíž text před shromážděním přednesl Alois Jirásek. Začal slovy: „Národu československému! Nesmírná válka celého světa dostupuje svého vrcholu…“ Následovaly další věty, ze kterých přítomným svíraly pěstě: „Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa!“ Shromáždění poslouchalo projev ve stoje a nakonec při slovech „zvedáme ruce své“ všichni pozvedli ruce a sálem zahřmělo mohutné: „Přísaháme!“ Ještě před přednesením Přísahy měl Jirásek projev, v němž s odkazem na historické tradice (zejména na mírotvornou roli krále Jiřího z Poděbrad) vyzval k odhodlání a vytrvalosti v boji „za právo a šťastnou budoucnost“ ve spolupráci s bratry „národa chorvatského, srbského a slovinského“.
I když někteří historici tvrdí, že text Přísahy ovlivnil politik a právník František Soukup, jistě velkou roli sehrál Alois Jirásek. Byla to spisovatelova schopnost napsat nejen literární dílo, ale i politický projev, odpovídající tehdejším revolučním myšlenkám na rozbití Rakousko-Uherska. Jiráskovy projevy povznášely přítomné vzhůru k činům. Při zprofanování Jiráskova díla během minulého režimu, který spisovatelovo jméno zneužíval, jsme si ani nemohli uvědomit, nakolik byl v době vzniku republiky Alois Jirásek populární a ctěnou osobností. Směle se vrhal do tehdejší politiky a byl jejím hlavním mluvčím.
Politická činnost Aloise Jiráska v roce 1918 gradovala jeho přímým zapojením do správy nově vznikajícího státu. Aktivní politiku sice nevyhledával, ale mimořádné události osmnáctého roku ho kvůli jeho obrovské morální autoritě postavily do centra dění. V červenci 1918 byl jmenován členem Národního výboru československého za Československou státoprávní demokracii (pozdější Národní demokracii) a následně se stal poslancem Revolučního národního shromáždění. Tento orgán sloužil jako hlavní koordinační centrum domácího odboje a připravoval převzetí moci.
Po vyhlášení samostatné Československé republiky 28. října se Jirásek vrátil do rodného Hronova, kde se konala improvizovaná schůze místního zastupitelstva, kam byl spisovatel také pozván. Zasedací místnost byla zaplněná do posledního místečka, uvítal jej potlesk a provolávání slávy. Druhý den na slavnostním shromáždění, kde se sešlo kolem čtyř tisíc lidí, přednesl opět zásadní politický projev k oslavě samostatnosti státu, v němž shrnul dlouhý národní zápas a vyzdvihl roli národních buditelů: „Tužby nás všech, tužby našeho národa se splnily… Před námi je krásná budoucnost v našem státě československém.“ (viz)
K prvním krokům Jiráska jako zákonodárce patřilo například to, že byl zvolen do sněmovního Výboru pro ochranu uměleckých památek a přírodních krás, kde prosazoval organizaci úřední památkové péče v nové republice nebo interpeloval ministra vnitra ve věci nelegálního pokoutního tisku a hájil legislativní čistotu nového státu.
Z uvedeného plyne, že Alois Jirásek nebyl pouhým popisovatelem naší historie, ale přímo ji také tvořil. V politické dráze pokračoval, když v roce 1920 byl zvolen řádným senátorem za Národní demokracii, kterým zůstal až do roku 1925, kdy musel ze zdravotních důvodů politiku opustit.
Není divu, že se Aloisi Jiráskovi dostalo pocty v prosinci 1918, aby uvítal T. G. Masaryka na Wilsonově nádraží při jeho příjezdu do Československa a měl k němu projev. Na Jiráskův projev prezident odpověděl rovněž proslovem: „Dovolte, abych vám poděkoval jen několika málo slovy. Jsem potěšen, že vámi osobně jsem vítán, že jsem vítán spisovatelem, který zároveň s politiky jest představitelem snah českého národa. Já vás, básníky, jako tvůrce vždy pokládal za představitele národa. Vy máte nemenší zásluhy o uskutečnění cílů vytknutých, než my, političtí pracovníci, proto chceme s vámi i nadále spolupůsobiti. Bude v tom mnoho poezie, bude to pohádka, ale pohádka skutečnosti, ve které žijeme. Nastává nám nyní práce, společná práce. Každý nastupte na své místo, neboť každý i malý může přispěti k vybudování československé demokracie.“
Spisovatel Alois Jirásek umírá 12. března 1930. V sobotu 15. března, v předvečer pohřbu, se před Národním muzeem na Václavském náměstí u sochy sv. Václava konala panychida, při níž promluvili Karel Kramář a předseda československého Senátu František Soukup. Národní pohřeb začal 16. března v panteonu Národního muzea. Na rampě před Národním muzeem vznikla temně dekorovaná tribuna a o půl sedmé večer protrhly ticho první tóny Božích bojovníků. Alois Jirásek vystoupil roku 1921 z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání. Katolická církev proto zakázala k uctění jeho památky zvonit zvony pražských kostelů a bylo rozhodnuto konat pohřební obřady bez účasti kněze. Pohřbu se účastnili: prezident T. G. Masaryk, vláda, Sokolové a zástupy tisíců lidí. Za pohřebním vozem taženým šesti černými koňmi kráčel smuteční průvod. Byl tvořen vojáky, spisovateli, Sokoly, zástupci cechů v historických krojích, dobrovolnými hasiči, členy politických stran i nepolitických spolků (např. divadelních ochotníků), delegacemi Chodů a Valachů. Průvod směřoval oklikou do olšanského krematoria. 18. března vyrazila kolona automobilů na cestu do Jiráskova rodného města. V Hronově namísto zvonů zněly sborové skladby J. B. Foerstera na slova J. V. Sládka: Z osudu rukou a Polní cestou. Z posledního rozloučení s českým spisovatelem se stala celonárodní záležitost. Svědčí to o roli, jakou tento spisovatel sehrál při formování moderní české společnosti, jejího historického povědomí i politických osudů.
Po mnoha letech došlo ve vršovickém divadle Mana, dříve Jiráskově divadle, v budově Husova sboru CČSH, k odhalení skryté časové schránky s různými dobovými dokumenty a fotografiemi, mj. i z pohřbu Aloise Jiráska. Oldřich Nováček, člen rady starších zdejší náboženské obce k tomu uvedl: „Překvapilo nás, když na nás při otevření schránky po více než 93 letech zavanula vůně vavřínu, kterým byla ozdobena rakev spisovatele.“ Ve své promluvě při následném uznovuuložení schránky do základního kamene Husova sboru ve Vršovicích dne 12. 11. 2023 tuto událost také připomněl vršovický farář David Frýdl: "S rozechvěním jsme následně ve farní kanceláři schránku za přítomnosti některých členů rady starších a dalších hostů otevřeli. Dýchla na nás doba před více než devadesáti lety, a to doslova. Do schránky byl totiž vložen i vavřín, který všechny uložené memorabilie provoněl. Vavřín to nebyl jen tak ledajaký. Pocházel z katafalku, na kterém v Pantheonu Národního muzea ležela v březnu 1930 rakev Aloise Jiráska, podle kterého bylo původně divadlo v Husově sboru pojmenováno." více o této události v článku 100. výročí Církve československé husitské ve Vršovicích.
Podle dobových dokumentů a svědectví sepsal Mirko Radušević
Foto: Picryl.com
Český zápas č. 34 z 23. 8. 2026
